OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

Zatím církev, která nemohla vládnouti duším, měla péči, aby zmohutněla a nabyla práva astala se mocnou. Ta věc, to snažení nebylo zajisté nesrozumitelné knížeti Boleslavu.Uhadoval, že v zřízení křesťanském je ztajena síla. Viděl sbory kněží, viděl poslušné mnichya dále biskupa a dále císaře. Viděl, že všichni jsou spojeni jedinou vůlí, poznával, že sílajedněch je druhým oporou, a zřel, jak v dobytém Braniborsku utvrzuje císař skrze biskupysvou moc. I zdálo se mu, že zřízení křesťanské je pouhý nástroj v rukou vladaře, a chtěl sezmocnit toho nástroje. Chtěl jej obrátit proti svým nepřátelům jako se obrací meč. Chtělvytrhnouti české věci církevní z cizího vlivu; chtěl krátce zřídit v Praze biskupství.Když se o tom zámyslu dozvěděl biskup řezenský, Michal, dal svolati svůj katedrální klérus.Kněží se sešli v neděli po vykonaných obřadech. Bylo jich právě devět a biskup byl desátý.Někteří měli nádherná roucha, ale biskup byl oděn jako mnich pouhým pláštěm s kápí. Bylpostavy drobné, měl planoucí zrak a mohutná obočí a čelo zbrázděné vráskami. Byl vzezřenízasmušilého.Když se tedy všichni shromáždili a když stanuli na místech určených pořádkem, pravilbiskup:„Přátelé, žádám nebe o spravedlnost a vás o dobrou radu. Víte, že mi byla svěřena berlapastýřská a s berlou přemnohá péče a starost. Jdu z díla do díla, a zatím co pečuji o věc prvou,druhá hrozí mi uniknouti. Mám s vévodou rozepři o střiž a sklizeň, kterou neprávem zadržel,a znenadání se dovídám, že kníže české chce zřídit v Praze biskupství a že chce umenšit to, coje naše.“Řko to biskup se rozhlédl a čekal, kdo mu poradí.Shromážděný klérus zůstal však tich. Jeden kněz si opíral pěstí tvář, druhý pokašlával, třetí siproplétal vous mezi prsty a teprve poslední promluvil.„Vím,“ řekl, „že Boleslav je mocný protivník. Má silná vojska ve svých horách a jeho hlaspřevyšuje hlasy lenníků. Je vzpurný, nejednou se postavil císaři na odpor, nejednou uvedl jejza války v nesnáz. A protože jsou časy opět neklidné, soudím a uhaduji, že mu císař neodepřeto, oč jej žádá. Bude souhlasit dvojnásob snadno, neboť ani sláva císařova ani jeho statek setím neumenší.“98