OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
drobná příhoda. Jednou se totiž stalo, že Boleslav procházel shromážděním čeledi. Když takchodil a když se tak díval na své chlapíky, zmocnila se ho veselost. Někteří pracovali s hřebly,někteří kovali koně a majíce v klínech koňská kopyta, či majíce dlaň opřenu o hřbety hřebců,pootáčeli se za hlasem svého knížete. A byli všichni služebníci Boleslavovi mocného vzrůstua neohroženého ducha. Všichni byli poznamenáni nějakou ranou, všichni odpovídali smíchušťastným usmíváním. Všichni si byli podobni, ale mezi nimi stál pacholík z jiného hnízda.Byl slabý, byl těla útlého a třásl se buď strachem, buď nějakým prudkým hnutím mysli. Kdyžse kníže k němu přiblížil, vrhl se ubožák na kolena a nemohl vzhlédnouti a zůstal schýlen. Tuse Boleslav zasmál a udeřil jej zlehounka do zad. Udeřil jej plochým mečem, zasadil muranku tak malou, tak nepatrnou, tak nicotnou, jako bývá přátelské udeření, ale pacholík padlna tvář a zpěněná krev zalila mu ústa. I odvrátil se kníže od ubožáka a věřil, že zemře.Odtud minulo několik měsíců a pacholík byl zapomenut. Byl zapomenut, neboť lidé mocní apřekypující štěstím snadninko přecházejí trápení člověka nepatrného. Taková jsou pravidla,takový jest řád. Když však kníže poznal, že pacholík, jehož kdysi udeřil, velmi se podobátomu, který stoji za německým velmožem, zavolal ho a řekl:„Nejsi z mé čeledi?“„Kníže,“ odpovědělo to pachole, „jsem sluha tvých sluhů a bylo mi rozkázáno, abychnásledoval posla, kterýž šel do země stodoránské. Sami dva brali jsme se podle cesty aspěchajíce ukracovali jsme si zátočinu, když nás jali tito němečtí mužové. Můj pán bylutracen a já z přinucení postávám za tím, který ho zabil.“Slyše to, byl Boleslav uchvácen hněvem a dal nařízení, aby poslové byli obnaženi do půli těla;dále rozkázal pobrati jim zbraň i koně i soumary i náklad. Když pak stáli zmučeni urážkou ašpatným zacházením, když stáli, očekávajíce smrt, řekl:„Člověk, kterého jste zabili, byl můj posel. Měl štít označený mou barvou. Nesl znameníposlů a vy, vidouce znaménko i barvu, jste ho zabili. Co tedy očekáváte a jaký trest si vodvetu přisuzujete?“I obhajovali se poslové němečtí řkouce, že ten podivný poutník neodpovídal na otázky leč řečínesrozumitelnou a že se plížil podle cesty a vposled že pospíchaje příliš jel sám s jediným88
pacholetem. „A to,“ pravili, „nebývá obyčej posla knížecího.“ Omlouvajíce se takto, vedli sipak poslové jako lidé postrašení, ale kněz, který byl mezi nimi nejstarší, mlčel a neřekl leč:„Král!“ a opět: „Pomsta!“ I viděl kníže, že je to muž statečný, a tak se mu v knězi zalíbilo, žejej propustil.Když se to stalo, šel Otův posel do Němec. Vracel se s nepořízenou a s nepořízenou odešli iposlové, kterým král nařídil, aby pozvali velmože ostatní. Marně mluvili, marně naléhali:knížata údělná a nikdo z těch, kdo odviseli od panství pražského, neslyšel jejich vybídnutí.Ale jako nebývá zákona bez výminky, stalo se, že jeden jediný kníže, který sídlil na východod nejhlavnější državy české, přece poslechl hlasu králova a uspořádav průvod, bral se kpohraničním horám. Rozhodl se v ten smysl, aby vmetl urážku v tvář Boleslavovu a získalkrálovskou přízeň. Jeho počínání podobalo se zradě a měl tedy dobrý důvod chvěti se, žeBoleslav vtrhne na jeho území a že spálí jeho sídlo a že rozptýlí jeho průvod. V té bázni prosilOtu Německého o pomoc a král dávno popuzený proti českému knížeti poslal mu více než to,čeho požádal. Poslal mu dvě vojska. Prvé slynulo velikou bojechtivostí a po všech tehdejšíchkrajích šířilo strach. Jméno toho vojska jest pluk Merseburský. Sloužili v něm lidé, kteříkráčeli vždy před ostatním vojskem a byli držáni v povzdálečí, aby nevnesli do táboraneshodu či srážky. I věřilo se, že ve válce jsou nade všechno pomyšlení strašnější a že jejichdílo je dílo lítice.Když tedy Boleslav zvěděl, s kým mu bude bojovati, přehlédl svůj zbrojný lid a rozdělil jej naněkolik částí: Na dva proudy a oddíl, v němž bylo jádro a střed vojska. Potom a oddílemmalým kráčel vstříc vojsku merseburskému a sváděl s ním rychlé potyčky a ustupoval a rvaljeho hlídky a přepadal jeho spící tábor a couval, když Merseburští útočili tak, aby je zavedldále od vojska, které slulo vojsko durynské.Zatím to vojsko durynské napadeno bylo druhým oddílem Boleslavovým a vlastní proudčeských zbrojenců rozdělil oba německé pluky. Tehdy dal kníže odpočinouti svým lidem ačekal na temnou noc.Když se obloha zatáhla mračny, a když nebylo ani na obloze ani v kraji jediného světélka, akdyž znavený pluk Merseburský spal, pokynul Boleslav svým lidem k pochodu. I blížili seznámou krajinou, vědouce o každém výmolu a znajíce předobře místa bažinatá i srázy. Šli89
- Page 37 and 38: Když odešel a když se shromážd
- Page 39 and 40: K těm dvěma bratřím řekl Micha
- Page 41 and 42: jeho hlas. Kocel pak naslouchal slo
- Page 43 and 44: Vůle papežova byla však pevná.
- Page 45 and 46: I porozuměl Svatopluk varovným sl
- Page 47 and 48: Kocel vyslechnuv čtení buly Hadri
- Page 49: Velkomoravské ležel oslepen v ža
- Page 52 and 53: Tak Němci v beznaději a zármutku
- Page 54 and 55: pozvednouti džbánek a misku s vod
- Page 56 and 57: Na divých honbách, pod trámovím
- Page 58 and 59: plen a že nedáte věžím srdcí
- Page 60 and 61: Sotva se rozneslo, že strůjce moc
- Page 62 and 63: Někteří přední mužové češt
- Page 64 and 65: Tak mluví o Ludmile pověst, ale t
- Page 66 and 67: zvířata a prchli. I chtěli to u
- Page 68 and 69: Ale do lidských srdcí je vdmychnu
- Page 70 and 71: poznovu žádal, aby se zřekla zá
- Page 72 and 73: záhy pálili věci nejpotřebněj
- Page 74 and 75: „Byl ti dán meč, Václave. Co t
- Page 76 and 77: popásala klisnička. Byla osedlán
- Page 78 and 79: Zatím co míjela chvilka za chvilk
- Page 80 and 81: Tehdy však stanul Boleslav mezi vl
- Page 82 and 83: zabil Václava. Zahubil jej. Dal za
- Page 84 and 85: Řka to, položil Boleslav ruku na
- Page 86 and 87: Boleslav zvěděv o králově tísn
- Page 90 and 91: zvolna, sesedli v lesích, brali se
- Page 92 and 93: až na místo, kde rovina přecház
- Page 94 and 95: dcerami, krátce: jakkoliv byl rodu
- Page 96 and 97: poslouchají a skáčí pod nimi uk
- Page 98 and 99: Zatím církev, která nemohla vlá
- Page 100 and 101: Když kníže mluvil tu řeč, vyvs
- Page 102 and 103: zhlédnouti nesmírný statek a nes
- Page 104 and 105: pevná víra a to jsem chtěl říc
- Page 106 and 107: Vítr přicházející z šíra hna
- Page 108 and 109: Tehdy se zmocnilo císařských voj
- Page 110 and 111: ochranu biskupa žičského. Kněz
- Page 112 and 113: se oba hlasem smějí. V jejich sm
- Page 114 and 115: Jak bylo naznačováno, stal se po
- Page 116 and 117: Umění opatovy řeči převyšoval
- Page 118 and 119: Jednou se vracel Boleslav z lovu. S
- Page 120 and 121: „Ten hanebník,“ pravil, „zem
- Page 122 and 123: vrhl se v líté zuřivosti k brán
- Page 124 and 125: přeměně, která se stala v srdc
- Page 126 and 127: „Jsi sluha chrámový, jsi člov
- Page 128 and 129: I poznával biskup, že s nenávist
- Page 130 and 131: opovržení lest, vraždy ho neděs
- Page 132 and 133: doráží a ve vzteku si rve vlastn
- Page 134 and 135: úpadku, ale v něm snad právě sp
- Page 136 and 137: Naproti tomu dochoval se záznam, k
pacholetem. „A to,“ pravili, „nebývá obyčej posla knížecího.“ Omlouvajíce se takto, vedli sipak poslové jako lidé postrašení, ale kněz, který byl mezi nimi nejstarší, mlčel a neřekl leč:„Král!“ a opět: „Pomsta!“ I viděl kníže, že je to muž statečný, a tak se mu v knězi zalíbilo, žejej propustil.Když se to stalo, šel Otův posel do Němec. Vracel se s nepořízenou a s nepořízenou odešli iposlové, kterým král nařídil, aby pozvali velmože ostatní. Marně mluvili, marně naléhali:knížata údělná a nikdo z těch, kdo odviseli od panství pražského, neslyšel jejich vybídnutí.Ale jako nebývá zákona bez výminky, stalo se, že jeden jediný kníže, který sídlil na východod nejhlavnější državy české, přece poslechl hlasu králova a uspořádav průvod, bral se kpohraničním horám. Rozhodl se v ten smysl, aby vmetl urážku v tvář Boleslavovu a získalkrálovskou přízeň. Jeho počínání podobalo se zradě a měl tedy dobrý důvod chvěti se, žeBoleslav vtrhne na jeho území a že spálí jeho sídlo a že rozptýlí jeho průvod. V té bázni prosilOtu Německého o pomoc a král dávno popuzený proti českému knížeti poslal mu více než to,čeho požádal. Poslal mu dvě vojska. Prvé slynulo velikou bojechtivostí a po všech tehdejšíchkrajích šířilo strach. Jméno toho vojska jest pluk Merseburský. Sloužili v něm lidé, kteříkráčeli vždy před ostatním vojskem a byli držáni v povzdálečí, aby nevnesli do táboraneshodu či srážky. I věřilo se, že ve válce jsou nade všechno pomyšlení strašnější a že jejichdílo je dílo lítice.Když tedy Boleslav zvěděl, s kým mu bude bojovati, přehlédl svůj zbrojný lid a rozdělil jej naněkolik částí: Na dva proudy a oddíl, v němž bylo jádro a střed vojska. Potom a oddílemmalým kráčel vstříc vojsku merseburskému a sváděl s ním rychlé potyčky a ustupoval a rvaljeho hlídky a přepadal jeho spící tábor a couval, když Merseburští útočili tak, aby je zavedldále od vojska, které slulo vojsko durynské.Zatím to vojsko durynské napadeno bylo druhým oddílem Boleslavovým a vlastní proudčeských zbrojenců rozdělil oba německé pluky. Tehdy dal kníže odpočinouti svým lidem ačekal na temnou noc.Když se obloha zatáhla mračny, a když nebylo ani na obloze ani v kraji jediného světélka, akdyž znavený pluk Merseburský spal, pokynul Boleslav svým lidem k pochodu. I blížili seznámou krajinou, vědouce o každém výmolu a znajíce předobře místa bažinatá i srázy. Šli89