OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

popásala klisnička. Byla osedlána. Přehozené třmeny cinkaly na jezdeckém oblouku a uzdavisela jí z huby. I připadlo vojákům, že snad klisnička zbloudila, a chtěli jí ukázat cestu do svéohrady. Šli tedy blíže, a jak byli rozběhnuti, jeden z nich uchopil ji za uzdu, druhý zapodpěnku a třetí za copánek hřívy.Mezi vojáky byl pak jakýsi starý člověk, který před mnoha léty ve svazku otrockémpracovával při stavbách. Když udeřili na jeho zemi nájezdníci, vytrhl se ten člověk ze svazkuotrockého a spasiv se útěkem žil po vojenských táborech. Byl tam přijímán, byl trpěn prosvou obratnost a kdekdo mu ukládal práci. Podle řečeného zvyku měl tedy klisničku odvéstibývalý otrok. Měl ji odvésti, měl s ní pospíšit do bezpečí, neboť vojáci se přeli, komu budekoník náležet, a příliš trhali jeho uzdou. Hádali se, pleskali hnědku po kýtách, ale přitom jimneušlo, že řemení i sedlo i jeho ozdoby jsou urobeny po způsobu východním. I řekl jeden zvojáků:„Ta klisna patří nějakému divousovi z lesa a její pán dozajista není pokřtěn; je to snad tedyhřích, když ji posmejčíme?“To je prvá část příběhu. Druhá pak vypravuje o věcech méně přívětivých.Když totiž byli vojáci zabráni do své hry a když se smáli, vrážejíce si ramenem do ramene,ozvalo se z lesa houkání. Než se otočili, než našli meč, vyřítil se z houštiny lid Boleslavův abez pozdravení a také bez lítosti jal se útočit na tu malou hrstku vojáků. Za chvíli byli všichniporubáni. Za chvíli rozloučili se s tím krásným světem. Ale jeden člověk se přece zachránil.Byl to řečený stařeček, vyhoupl se do sedla a ujel na klisničce. Povětří uchvátilo mu čapku.Větve mu zedraly tvář a všechny nitky jeho pláště zůstaly kdesi v trní. Nicméně dojel; štěstího provázelo. Když se jeho křik ozval před branou pražského hradu, kráčel Václav v průvodulatinských kněží nádvořím. Slyše nářek tak úpěnlivý, kníže se zastavil a pokynul, aby tenžalostící člověk před něho předstoupil. Stařec byl tedy vpuštěn. Když sesedl, když se poklonil,jal se mluviti a řekl, co se mu přihodilo, jakou smrtí sešli jeho přátelé a kdo je zabil. Mluvilněmecky, ale kníže, který mimo mateřštinu znal starý jazyk slovanský a dále latinu i řečtinu,mu nerozuměl. Je tedy snadné uhádnouti, že kněží tlumočili příběh a že jej učinili dvakrátděsnějším, než byl. Lítost je rozplameňovala, hněv je jitřil. Bili se v prsa a rýsujíce veliký křížpřed svými ústy žádali knížete, aby rozptýlil lid Boleslavův a sama knížete aby zabil či uvrhldo vězení.76