OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

kruhu. Zemřel dotknuv se země jen koleny. Tak klečící, sražen a přece pozvednut, žijedoposud v písních a slavných pověstech.KostelVěci, které vešly v obecnou známost, nevzbuzují touhu. Lidé chodí mimo ně bez povšimnutí anikdo se nestará ani o jejich velikost, ani o jejich krásu. Nikdo o ně nedbá, ale ve chvíli, kdynějaký novotář počne ty věci všední rušit, rozděluje se obec a jedna její část stojí proti částidruhé. Prvá poznovu poznává dobré výhody mravů starších, druhá je zatracuje a tak vznikávláda či zápas.Když tedy přicházelo do Čech křesťanství a když se kníže Václav s takovou rozhodností kněmu přiklonil, obnovila se i láska k obyčejům zděděným. Potom ožil mrav a vzkvetlo vše, coodlišuje lid slovanský od lidu západního. Svatý kníže věřil, že jeho země může prospívati jentehdy, učiní-li se podobnou zemím Jindřichovým, a z té příčiny vešel s ním v úvazek asmlouvu, ale konaje dílo proměny, jitřil i smýšlení staré a dal mu vzplanouti nebývalou silou.To, co pohltila minulost, a to, co leželo na cestě času, střetlo se tedy za panování Václavova astejnou měrou poznamenává jeho praporec. Ty dva proudy se srazily. Prostoupily se a nelzejiž rozeznati jeden od druhého, neboť příčina se splétá s následkem a následek s novýmipříčinami tak, že součet skládá záměr převyšující chtění člověka jediného.A stalo se, že ten veliký a těžko postižitelný záměr vdmychl ve Václavovu duši zároveň stouhou po věcech nových i lásku k těm, kteří jim bránili. Miloval Drahomíru, milovalBoleslava, v hodince smrti důvěřoval svým vrahům, a když mluvíval s kněžími latinskými akdyž naslouchal jejich stížnostem či nářkům, stávalo se prý nezřídka, že nemohl s nimisouhlasiti, a že dával zapravdu svým nepřátelům.Jednou, právě za času, kdy Čechy byly uvedeny v poplatnost a kdy král Jindřich dlel na hraděpražském, přihodilo se, že lidé strany Boleslavovy se srazili v lesích (které se střely kolemhradiště) s oddílem královým. Němců bylo jen maličko. Šli jako se chodívá v zemi spojenců.Šli, trhajíce lístky se stromů a žmolili je v prstech, vypravujíce si kratochvilné příběhy. Mečebily je do lýtek, houština ohýbala jim peří na čapkách a dobrý rozmar je vedl hloub a hloubějido vnitra hvozdu. Konečně stočila se cesta k mýtince a tam na volném prostranství se75