OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

záhy pálili věci nejpotřebnější. Zima je zmáhala. Plynuly jim strašné dny a blížilo se obdobíhladu, s nímž lidé marně vedou války. Tak se nakláněl čas Bramboře k svému konci.Když pohubil obránce mráz a úděsné hladovění, došlo k útoku poslednímu. I ztekli vojáciněmečtí hrad Braniboř. Rozbili bránu, slezli val, ale vítězíce padali na všech stranách. Ten,kdo rozrazil bránu, nepřekročil její práh, ten, kdo se prvý zachytil hradeb, byl vržen dolů ateprve vlně deváté a vlně desáté bylo popřáno projíti mezi mrtvolami. Nikdo ze Stodoranůneušel živ, nikdo nebyl souzen a všichni padli. Všichni leželi s boky probodenými a nikdoneunikl, leč hrstka jezdců a s nimi Drahomíra.Když se královo vojsko opět zotavilo, když ustaly mrazy a když se obnovil vojenský pořádek,táhl král územím dnešního Saska, kde bydlil kmen Glomačů, a veda válku stejně nelítostnou apleně, došel k hradu, který slul Jahna. I oblehl jej a ležel před ním, až čas poskytl muvítězství. Potom popustil král uzdu svým pomocníkům a dal jim v plen tu zemi.Když minul čas a když se vojska opět stáhla na českém pomezí, zůstala země Glomačů tichá apustá. Nadarmo vzcházel tam den. Marně vracelo se jaro.Lid, knížata a všichni, kdo měli dosti sil, aby se zachránili před mečem Jindřichovým, utíkalise v té době zkázy do Čech. Přicházeli v stavu nejbídnějším. Někteří měli uťatou pravici a jinízohavenou tvář. Opět jiní byli oslepeni a šli tápajíce. Prvého vedly děti, druhý zkoušelnerovnost půdy koncem hole a třetí byl zůstaven bez pomoci. I zželelo se lidu českému těchzbitých bratří a klnul Jindřichovi a reptal proti svatosti svého knížete. Žádal pomstu. Žádalodvetu. Žádal, aby druhorozené kníže vedlo jej do bitvy. Tak poznovu vzešlo v obyčej volatijméno Boleslavovo.Zatím Václav dnem i nocí ležel na modlitbách a třísně prachem své čelo prosil Pána JežíšeKrista, aby mu ukázal cestu a skytl mu poučení o tom, co je třeba konati. Kníže se modlil avpeřen ve vášnivou svatost čekal nějaké vnuknutí. Když nepřicházelo, rozhlédl se vmyšlenkách po válečných polích a tu spatřil, že dílo smrti je málem dokonáno. Zřel síluJindřichovu, zřel svatý kříž nad jeho vojskem a věřil, že za cenu prolité krve vzejde mír apoznání Boha. Věřil, že s poznáním vzejde štěstí a věčná blaženost. I nekladl si již pražádnouotázku. Pochybnosti jím nezachvívaly. Svatost vdechla mu jistotu, že lépe učiní, když nesáhnek meči a přejde krutost přílišnou a oslaví vítězství pravého náboženství.72