OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

Ale do lidských srdcí je vdmychnuta touha opláceti ránu ranou. Z té příčiny se stalo, ževšichni, kdo s hrůzou hleděli na počínání vojsk Jindřichových, a všichni, kdo věřili v právoobrany a meče, se shlukli před pražským hradem a čekali na pohřební průvod. Když kráčelmimo ně, stáli ti vyznavači bojování mlčky a stáli, když průvod poklekal, a mlčeli, kdyžzazněl zpěv.I bylo slyšeti z řad kněží blahoslavící hlas a bylo slyšeti, jak zástup zbožných odpovídákněžím. Bylo slyšeti hukot jména umučené kněžny, ale ti, kdo vzývali spravedlnost lidskou, ati, kteří nad odpuštění vyvýšili pomstu, křičeli jméno Drahomířino. Byli rozhněváni a měli zato, že průvod a sláva Ludmilina klne těm, kdo stojí s Drahomírou. Měli za to, že kněžíněmečtí s blahoslavenstvím směšují svou při, a bili na meč a tím silněji volali jméno bojovnékněžny.Václav slyšel bouři s lítostí. Kráčel v průvodu s rukama sepjatýma, bez meče a prostovlasý.Tak šel, tak s pozdviženou myslí se bral v průvodu, a když volání pomsty udeřilo jej v sluch,zatemnila se jeho tvář hořem. I zželelo se mu výskajícího zástupu, i zželelo se mu marnépráce kněží i marnosti své lásky. Byl smuten a v jeho zastíněném srdci s bolestí se rodilamyšlenka, aby potrestal ty bloudící hlavy a ranami vštípil jim pokoru.Když průvod došel, když uloženo bylo tělo kněžny Ludmily do hrobu a když volající zástupybyly rozptýleny, shromáždili se rádcové kolem knížete a prvý z nich řekl:„Pane, viděli jsme zármutek a hněv v jiskření tvého oka. Poznáváme, že uplynuly lhůty, kteréjsi vyměřil shovívavosti, a jasno je nám, že (třeba jsi byl proto sklíčen) potrestáš vinníky.Bouří se proti svatosti, bouří se proti obřadům a znesvěcují památku mučednice. Jejichdivokost otřásá tvým dílem, jejich záští zvrtne mír tvůj i mír Jindřichův a (kdybys otálel strestem) nic jiného nemůžeme očekávati, než že meč bude bíti tvůj lid. Potom sídliště pokojea hrádky míru budou ztroskotány. Potom nastane čas zkázy. – Nuže, braň se, kníže! Jestzajisté psáno, že láska je shovívavá a že je samo milosrdenství a samo odpuštění, ale aby taláska vládla, sluší se učiniti její pravici těžkou. Nechť tedy trestá, nechť srovnává cesty lidské,nechť soudí skutek, který se stal!“Václavovo srdce bylo naplněno hněvem, ale kníže neodpovídal. Po chviličce ticha vzal spodstavce knihu a hledal v ní místo poznamenané a dal je čísti. Bylo pak to místo68