OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
odhodlal se Soběslav rozděliti svá vojska. Václav se uchýlil do Olomouce a kníže spěchal sezbytkem bojovníků do Čech.Vposled rozbil Soběslav tábor na hoře, která se zvedá nad dnešním Miličínem a které jestjméno Kalvárie. Tu k němu přišly stráže předních řad a řekly mu:„V údolí mezi lesy jde vojsko, a pokud můžeme rozeznati, nejsou to bojovníci, jak lze vídati,ale lid divně ozbrojený. Jde v spořádaném zástupu.“Kníže zřídil šik a s mečem v hrsti čekal. Byl opatrný, rozestavil lučištníky, ukázal místo jízděa opřel jeden sbor sborem druhým. Ta práce byla však marná a zbytečná, neboť vojsko, kterépřicházelo, bylo vojsko přátelské. Byli to sedláci, byl to Ojíř.„Pane,“ řekl ten starý služebník, „dopustil jsem se těžkého provinění, když jsem dopomohl kútěku Konrádovi a tys mne zapudil. Přijmi mě nyní! Přijmi vojsko, které přivádím. Přijmisvůj lid a svého služebníka!“Kníže poručil Ojíře Bohu a odpověděl, že mu již odpustil a že nemyslí na neblahou příhodu aže na ni zapomněl a že se nechce nikdy zmíniti o tom, co se přihodilo.Potom se Soběslav poptával po novinách a zvěděl, že císař udělil zemi českou v lénoBedřichovi a že Bedřich sbírá vojsko a obchází knížata znepřátelená, aby mu dopomohla kpřístupu na trůn.Tu neblahou zvěst oznámil knížeti Ojíř, a sotva jt vyslovil, umlkl. Ustal v řeči prvé a započalřeč druhou a vyložil v ní, že hlas věrnosti volá lid, aby se srazil kolem svého pána a abyochraňoval dílo započaté knížetem Soběslavem.Když to řekl, mužové vstávali na špičky a ozvalo se volání a hlas po hlase opakoval ta dvěposlední slova. I bili do štítů, tiskli si skráně a jejich uchvácená řeč se vracela k drahémujménu selského knížete.Konec274
Zanedlouho potom zmohutnělo vojsko Soběslavovo pateronásob a stalo se tak velikým, žekvůli špížování nemohlo setrvati na jediném mísíte. Šlo z končiny jedné v končinu druhou,šlo zvolna a s opatrností mezi lány, neboť nadcházel čas žně. Vojsko bylo tiché, jak jen jemožno takovému množství. Šlo po cestách, vyhýbalo se osení a lehalo po lesích a někde napastviskách. Tak míjel čas a čekání bez konce. Ale protože nelze dlouho přecházet věci časnéa protože na každého muže dotírala starost o chléb a protože klasy praskaly zráním a protoževojsko Soběslavovo bylo vojsko selské, jal každého, kdo ležel v táboře, nepokoj a všichnimyslili na svá hospodářství.Tehdy, tížen starostmi, svolal kníže radu a tázal se na mínění svých přátel. Dal mluviti svémubratru Václavovi, knížeti olomouckému, a kněžím a ujcům a šlechticům, kteří se postavili najeho stramu, a vposled Ojířovi.„Kníže,“ řekl dobrý sluha, „veď nás za hranice země! Veď nás k útoku. Vyhledej nepřítele,který otálí a který nás chce utrápiti čekáním.“„Vím, kam míříš,“ odpověděl Soběslav, „vím, že úroda dávno dozrála, vím, že se zrní již sypez klasů, vím, že bez hospodáře se nic nesklidí, a uhaduji, že se blížíme k hladu.“Potom se odmlčel a opíraje si loket o jilec křižáckého meče, dlouho rozvažoval ve svýchmyšlenkách. Stín oblaku přecházel jeho nepohrnutou tvář a mezi úhlem lokte a ramenem adále za Soběslavovou hlavou bylo viděti přezrálá žitná políčka.Když uplynul okamžik čekání a ticha, vstal Soběslav a rozkázal, aby se vojska rozešla.Propustil je, dal jim k tomu své dovolení.A sotva se selský zástup hnul a sotva se rozptýlil, rozjeli se jezdci, kteří v povzdálečí čekali naten okamžik a nesli radostnou zvěst svým pánům. Bedřich stál připraven k boji v Rakousích avyslechnuv své zvědy, dal se na pochod. Šli s ním bojovníci císařovi a dále voje rakouské amnoho českých šlechticů. Soběslav postavil se jim na odpor jen s hrstkou bojovníků. Bylporažen a stěží vyváznuv z bitvy nalezl útočiště ve zdech hradu Skály.Zatím šlechticové a kněží a všichni ti, kdo nenáviděli selského knížete, strhli korouhveoznačené jetho znameními a posmívajíce se mu vykřikovali jméno Bedřichovo. Selský kníže275
- Page 224 and 225: Když otrokář seznal, že v Čech
- Page 226 and 227: Tobě pravím, synu, aby ses ujal z
- Page 228 and 229: „Staří otroci,“ řekl pán dv
- Page 230 and 231: nešetříce kroku hnali se na vet
- Page 232 and 233: SELSKÉ KNÍŽEAndělV českých ze
- Page 234 and 235: Potom zazněly poznovu bubny a vlad
- Page 236 and 237: Vladislavovi a způsobil, že zcela
- Page 238 and 239: důvodech všedních a přece slavn
- Page 240 and 241: Tak mluví Děpold s vysokého sedl
- Page 242 and 243: Řkouce to, uchopili Soběslava za
- Page 244 and 245: Soběslav, nemoha se měřiti s voj
- Page 246 and 247: Odtud pracoval Daniel čtyři léta
- Page 248 and 249: Když udeřil na strážce zajatců
- Page 250 and 251: řeči úsměvem. Je vždy častěj
- Page 252 and 253: tebou tedy mohu počíti jiného, n
- Page 254 and 255: žádal, aby byl Soběslav propušt
- Page 256 and 257: Když potom vozy naložené až po
- Page 258 and 259: Když Bedřich Barbarossa umlkl, p
- Page 260 and 261: „Co se mi může stát?“ myslil
- Page 262 and 263: Spěchej, abys ho zastihl před Alp
- Page 264 and 265: „Ne,“ odpovídal po druhé a po
- Page 266 and 267: Když muž, který četl, dospěl k
- Page 268 and 269: nemůže dotknouti hanba prosťáč
- Page 270 and 271: „Sedím na stolci, který jsi mi
- Page 272 and 273: „Doneslo se mi, že vězníš Old
- Page 276 and 277: neměl již vojska. Nevzbuzoval str
Zanedlouho potom zmohutnělo vojsko Soběslavovo pateronásob a stalo se tak velikým, žekvůli špížování nemohlo setrvati na jediném mísíte. Šlo z končiny jedné v končinu druhou,šlo zvolna a s opatrností mezi lány, neboť nadcházel čas žně. Vojsko bylo tiché, jak jen jemožno takovému množství. Šlo po cestách, vyhýbalo se osení a lehalo po lesích a někde napastviskách. Tak míjel čas a čekání bez konce. Ale protože nelze dlouho přecházet věci časnéa protože na každého muže dotírala starost o chléb a protože klasy praskaly zráním a protoževojsko Soběslavovo bylo vojsko selské, jal každého, kdo ležel v táboře, nepokoj a všichnimyslili na svá hospodářství.Tehdy, tížen starostmi, svolal kníže radu a tázal se na mínění svých přátel. Dal mluviti svémubratru Václavovi, knížeti olomouckému, a kněžím a ujcům a šlechticům, kteří se postavili najeho stramu, a vposled Ojířovi.„Kníže,“ řekl dobrý sluha, „veď nás za hranice země! Veď nás k útoku. Vyhledej nepřítele,který otálí a který nás chce utrápiti čekáním.“„Vím, kam míříš,“ odpověděl Soběslav, „vím, že úroda dávno dozrála, vím, že se zrní již sypez klasů, vím, že bez hospodáře se nic nesklidí, a uhaduji, že se blížíme k hladu.“Potom se odmlčel a opíraje si loket o jilec křižáckého meče, dlouho rozvažoval ve svýchmyšlenkách. Stín oblaku přecházel jeho nepohrnutou tvář a mezi úhlem lokte a ramenem adále za Soběslavovou hlavou bylo viděti přezrálá žitná políčka.Když uplynul okamžik čekání a ticha, vstal Soběslav a rozkázal, aby se vojska rozešla.Propustil je, dal jim k tomu své dovolení.A sotva se selský zástup hnul a sotva se rozptýlil, rozjeli se jezdci, kteří v povzdálečí čekali naten okamžik a nesli radostnou zvěst svým pánům. Bedřich stál připraven k boji v Rakousích avyslechnuv své zvědy, dal se na pochod. Šli s ním bojovníci císařovi a dále voje rakouské amnoho českých šlechticů. Soběslav postavil se jim na odpor jen s hrstkou bojovníků. Bylporažen a stěží vyváznuv z bitvy nalezl útočiště ve zdech hradu Skály.Zatím šlechticové a kněží a všichni ti, kdo nenáviděli selského knížete, strhli korouhveoznačené jetho znameními a posmívajíce se mu vykřikovali jméno Bedřichovo. Selský kníže275
Change language