OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

„Ne,“ odpovídal po druhé a po třetí a po deváté, „neučiním to! Nezmíním se, že chcete odejíti,neboť není věci proradnější, než dotírati na někoho ve chvíli nouze. Ostatně jsem jist, že císařdostojí slovu. Chtěl bych, aby mi přislíbil jablko z ráje, a kdybych byl na sklonku života acísař někde v poli, ještě bych doufal, že jeho slib bude splněn.“„Učiň ze své víry bečku a ze slibů víno,“ pravil Spěra; ale to řekl na odchodu a ve chvíli, kdyžse vzdálili dobrých třicet kroků od stanu.Tehdy byl právě předvečer dne Adama a Evy, kdy se světí památka narození Páně, a tábor seblížil k tomu velkému svátku jako poutník k odpočinutí. Válka ustávala, útoky tichly, válečnýstroj zapadával sněhem a mlčenlivé stráže s napřaženýma rukama stály u ohně a zahřívaly sidlaň a hřbet ruky.V ten čas malé bdělosti (asi pět hodin po západu slunce) opustila řada šlechticů se svýmisluhy tábor. Byl to opět Zbraslav a Ješutbor a Držata a Soběslav, a ovšem i Spěra. Vyšli slehkou myslí a ani si nevzpomněli na hanbu, kterou knížeti způsobí jejich odchod. Zdálo sejim, že není nic přirozenějšího než odejíti od díla, které se vleče, a věřili, že zběhnouti ztábora znamená státi již jednou nohou na hranicích Čech. Ale sotva měli za zády Alessandru,narazili na hlídky milánské. Přemnoho Čechů tam padlo a přemnozí byli jati. Ti pak, kteří sezachránili, museli prchat přes jezero Komské a zasněženými cestami alpskými. Byla tostrašná pouť, a když hrdí šlechticové dorazili vposled do Čech, podobali se jen stínům. Císařsi přál, aby je stráže odehnaly od hranic. Soběslav je vpustil, ale byli živi v hanbě a posamotách.Zatím Oldřich, který na proradném jednání svých šlechticů neměl pražádné účasti a který jetěžce nesl, byl pokládán málem za potměšilce. Jen tu a tam mohl zhlédnout tvář císařovu a jenzřídka jej mohl pozdraviti.Když po několika měsících Bedřich uzavřel s obránci Alessandrie příměří, a když bylyzastaveny boje, obrátil se kníže se zbytkem svých lidí do Čech. I jeho cesta byla svízelná, šelo hladu a přinucen nouzí vyměňoval po městečkách koně a zbroj za chléb. Vrátil se bos, sušima ohryzanýma mrazem a chřestil kostmi.264