OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

tebou tedy mohu počíti jiného, než požádati tě, abys odešel poznovu na Přimdu, a abys tampřebýval, jako se přebývá v klášteře. Dám ti lepšího strážce, než byl Bernard. Nazývá seKonrád Šturm a nadmíru rád poslouchá veselá vypravování.“Když to král řekl, pokynul zbrojencům, aby uchvátili Soběslava, a pobodnuv koně rychle sevzdálil. Vévoda Děpold, Daniel a Vladislavův syn, Bedřich, dosáhli za druhé české jízdy doItálie slávy, ale po šesti letech, při výpravě třetí, byl čas úspěchu již ztracen. Rozplynul se aknížatům i zbrojnému lidu se věšelo na paty neštěstí a zlé nemoci. Vposled zalehl jejichtábory mor. Vojínové v strašných bolestech se svíjeli na podlaze stanů a horký vítr cloumalcípkem plátna a pootáčel korouhví nad vchodem, kterým již nikdo nevykročí. Mužové umíralipo stech. Někteří tiše a bez hlesnutí, někteří s prohnutým hřbetem a s týlem zabořeným dopísku, v úchvatu hrůzy a nevyslovitelného nepokoje. Jedni se plazili po loktech, aby si mohlio stvol trávy zchladit žhnoucí tvář, a opět jiní opírajíce se o kopí jako hmyz, který vlečesmítku, po dlouhé hodiny se táhli k páchnoucímu džberu, jenž stál na dosah ruky.A přes to zmírající vojsko, přes to vojsko sražené k zemi, skákal a přeháněl se zástup těch,kdo hledali na morovém poli kořist a kdo se veselili. S výskotem hopsali v zázračnémzpřevracení smyslů. Strašní, bídní, rozjařeni jakýmsi běsněním, jež bylo sám strach a smrt,oddávali se vřeštící slávě zmaru.Když se přehnali se strany prvé a druhé, a když na té straně srazdi poslední stan, vstal biskupDaniel a uchopiv meč, vyšel proti nim. Mor hnízdil v jeho krvi. Smrt škubala za jeho plášť,ale kráčel. Nepadl. Šel zpříma a zdálo se, že se chce utkat s tím zešílevším zástupem. Zdálose, že na něj udeří, ale odhodil meč a zvednuv ruce, jal se k nim mluviti a volal svatéhoVáclava.Bylo viděti, jak se potácí, ale jeho sípající hlas (tak nepodobný hlasu stkvoucího biskupa)zadržel ten zástup. Vnukl mu vědomí, rozptýlil jej. Dal pocítit jednomu každému muži, kterýstál v tom hloučku smrti, úder jména, jež kdysi slýchával. A tak utišil zoufající a vdmychl jimto, co je silnější než smrt. Potom, když zástup umlkl a když se utišil, rozkázal biskup, abyvšichni, kdo onemocněli morem, byli odvlečeni k vozům. Lidem bez zjevných příznakůnemoci dovolil poodejít k táboru císařovu a sám zůstal s nemocnými. Dokonal druhého dne.Zemřel již na počátku strašné nákazy, která smetla bezpočet bojovníků, a mimo jiné Hermama252