OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

chodil, tudy přemýšlel, za jakou záminkou by se mohl navrátiti. V ten čas udeřil mráz.Starcova chýše zapadala sněhem a přicházeli k ní vlci. I vzal ten hladovějící člověk oštěp akřesadlo a luk a vydal se se svým synkem na cestu. Když prošli les a když se octli na pokrajilesa, a když se kůže na jejich bedrech pokryla krupkami ledu a když jim z nohou tekla krev akdyž jejich krpce byly zůstaveny někde v smrčinách, padl stařec do sněhové závěje a pravil:„Synu, pachole, nalámej něco chrastí a vykřesej oheň, neboť nemohu jíti dále. Jsem na koncisvých cest a zemru. Zde, v téhle končině, stál dvorec, ale vidím, že je tu prázdné místo a žeten dvorec lehl popelem.“Jinoch rozdělal tedy oheň a přivalil sníh na starcovy údy. Zdálo se, že propuštěný otrokzemře. Spánek tížil mu víčka a sem stavěl mu před přivírající se oči les zalitý sluncem. Zřelmalé dítky, které se válejí před prahem chýše, zřel srnu, jíž uchází krev z dobré rány, a cítilteplo jejího dechu, cítil teplo, které stoupá jeho žilovím, cítil něžný a hřejivý dotyk její útrobya zdála se mu, že zanořuje loket do jejího břicha.Zatím pachole naneslo kupu chrastí. Zanítilo oheň a oheň plál a byl daleko viditelný.Tehdy spatřili jej otroci z dvorců a šli k svému pánu a řekli:„Pane, na pokraji lesa plane hranice.“„Jděte k tomu ohni!“ odpověděl muž, který byl synem samotářovým a který vládl ve dvorci aspravoval otcovský statek.Otroci tedy šli a přivedli pachole i starce, jehož nohy zbělely mrazem.„Já,“ řekl ten člověk, když se mu navrátila řeč, „jsem muž, který byl zproštěn otroctví. Odešeljsem po smrti tvého otce se syny a dcerami, abych lovil v lesích, ale moji synové jsou mrtvi ajá jsem pozbyl síly a nemohu loviti a moje políčka rozryla černá zvěř. Zemru co nevidět, aabych zemřel pokojmě, jest mi dokončiti dílo, které mi uložil svatý muž. Přináším si dláto isekeru. A protože ruce starcovy jsou dovednější než ruce jinocha, bude konec práce lepší, nežbyl její začátek.“227