OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
Má jim přispěti? Má je zahnat? Či učiní nejlépe, když se ztratí a když probdí noc v nějakémjiném doupěti?Poustevník rozvažoval jen chviličku. Potom promluvil a řekl s velikou vlídností:„Pojďte, dám vám jídlo. Rozdělám oheň a budete po libosti spát na mechovém loži.“Řka to chtěl se k nim přiblížit, ale mužové i děcko před ním uskakovali a teprve po dlouhémpřemlouvání vešli do chýše.„Jsme na útěku,“ řekl starší z obou mužů, a opakuje jméno Byšovo, chtěl vypravovati příběh.Chtěl mluvit, hledal útěchu v řeči, ale jeho slova byla překotná a zmatená. Podobala sevýkřikům. Nicméně strach, který se v nich zračil, byl tak výmluvný, že poustevník porozumělvšemu, co mužové chtěli vypověděti. Znal domov cizinců, znal tichou osadu na pokraji lesa,znal lid, který hlídá stáda a loví po lesích. Byl pokojný a jeho spory nekončívaly ranami, ponichž se umírá.Když samotář přemýšlel o zvycích, které jen ztěžka se mění, byl znenadání zachvácenstrachem, že příchozí jsou pohané.„Snad jim dosud nebylo zvěstováno slovo Ježíše Krista,“ řekl si, „snad žijí v temnosti, snadžijí jako jalůvky, a Bůh možná pokynul uchvatiteli, aby je nějakým způsobem vehnal do stavumilosti. Projdou trápením jako se procházívá těsnou branou a Stvořitel jim chystá skrze něspásu.“Dospěv k tomuto závěru, chtěl samotář ukázat mužům i pacholeti dveře, ale tu mu napadlo,aby je raději přinutil pracovat na pozemcích před poustevnou. Nebyl si jist, je-li podobnýzáměr správný, bál se, že proti sobě popudí Byše, měl strach, aby mu kořist sama se nabízejícíneunikla, a za střídy těch pocitů upadl do hněvu. Byl nevlídný a polena zpod jeho ruky ráznaráz dopadala do ohně.Když naložil na hranici dříví a když z dýmu vyšlehl plamem, jal se samotář otroky prohlížet.Mračil se přitom, ale mužové, kterým již otrnulo, nedbali na jeho hněv. Bylo jim dobře uohniště, z něhož sálá žár, a chvění, které před nedávnem otřásalo jejich kůží, nyní ustalo.220
Uvolnily se jim svaly a oblévala je libost blížícího se spánku. Samotář, vida, že opravdunejsou než tělo bez duše, a znamenaje, jak se jim vrací spokojenost a jak mhourají proti ohni,uhádl, že je drží při bdělém stavu jedině naděje na krapet teplého mléka, a začal snapomínáním. Rozkřikl se, uchvátil krajáč a byl málem hotov vyliti mléko do ohně. Tuprocitli, tu se vymrštili z loží, a pachole se dalo do vřískotu.„Bůh,“ řekl samotář, „vám dal ústa, abyste vzývali jeho jméno, ale vy jste žráči a neužíváteúst, leč když jíte a pijete. Měl jsem tady trochu sýra a trochu mléka, ale, povídám, nebude ztoho nic, dokud neodpřisáhnete své bludy a dokud nepřijmete křest.“Bylo to možná dobře míněno, ale mluvit těm štvancům o Ježíši? Napomínali je? Stavěl jimpřed oči krásné příklady svatých? Kdež by, marná práce! Marné snažení! Otrocineposlouchali, ale dívali se s otevřenými ústy na kypící pěnu mléka. Trvalo dost dlouho, nežje udeřil do čela nápad, že samotář váhá se s nimi rozdělit o večeři. Sotva však vyšplíchlaprvní kapička, vrhli se na krajáč a vyprázdnili jej s takovou divokou neostýchavostí, že sechuďas poustevník polekal a že si koncem pohrabáče přitáhl obušek tak, aby ležel na dosahjeho ruky.„Bůh,“ řekl, chtěje jim nahnat strach, „dopustí, abyste byli prodáni do cizí země.“Na ta slova bylo slyšeti temné hourání bouřky a mužové se odtáhli se světla do tmy. Jali seopět naříkat a jeden z nich řekl:„Otče, budeme povždy vzývá ti boha, který odpovídá tvým slovům.“Samotář nerozuměl, kterého boha míní, a mávl rukou. Jeho mysl byla rozdvojena a protoženedovedl otroky ani vyhnati, ani je podržeti u sebe, vymetl z chýše něco stlaní a zrobil jimpod stromy jakési lože. Déšť zvolna ustával a tak ani mužům, ani pacholeti nebylo přílišnesnadné usnouti. Zahrabáni po špičku nosu do hrachoviny, spali lehkým a neklidnýmspánkem. Zatím samotář, opíraje si loket o kozlí kůzi, přemýšlel. Byl tak trochu na stráži.Neměl pražádnou jistotu. Nevěřil jim. Nedůvěřoval jejich smýšlení a co chvíli se mu zdálo, žehrachovina haraší, že z ní povylézá opuchlá tvář a rozdrásaná ramena těch bídníků. Chvěl se,že nedožije rána, měl strach, aby ho snad ti divousové nezardousili, ale slyše jejich klidný221
- Page 170 and 171: ukou, dal mu několikrát povyskoč
- Page 172 and 173: Slyše jméno kanovníkovo a znamen
- Page 174 and 175: líbiti na všechny strany. Ty stra
- Page 176 and 177: štěstí mluvil Bruno jen zřídka
- Page 178 and 179: zastavoval se magistrův krok víc
- Page 180 and 181: proč se magister odtahuje. Měli s
- Page 182 and 183: Řka to rozvázal Kosmas měšec a
- Page 184 and 185: Z toho nesrozumitelného volání,
- Page 186 and 187: „Zdechni,“ sípal, „jestli na
- Page 188 and 189: „Kosmas,“ řekl, „je mezi kn
- Page 190 and 191: Řka to, napínal mnich uši, aby m
- Page 192 and 193: Na ta slova poznamenal se mnich kř
- Page 194 and 195: I objali se tedy a učinili to způ
- Page 196 and 197: A teď, když jsem ti je ukázal, t
- Page 198 and 199: I pohlíželi na sebe ve chviličk
- Page 200 and 201: Toť se ví, že změnil dvakrát b
- Page 202 and 203: „V tom případě,“ odvětil mn
- Page 204 and 205: V tom dobrém mínění došli ke b
- Page 206 and 207: „Vidím,“ pravila, „že mě t
- Page 208 and 209: Potom, když se jeho mysl ustálila
- Page 210 and 211: Když táhlo na hodinu pátou od z
- Page 212 and 213: ozval se jim v útrobách povědom
- Page 214 and 215: A tak - chtěj nechtěj - měl žid
- Page 216 and 217: „Příteli, bratře, můj chlapí
- Page 218 and 219: Kosmas neodpověděl a mnich se dí
- Page 222 and 223: dech, nemohl současně nemysliti,
- Page 224 and 225: Když otrokář seznal, že v Čech
- Page 226 and 227: Tobě pravím, synu, aby ses ujal z
- Page 228 and 229: „Staří otroci,“ řekl pán dv
- Page 230 and 231: nešetříce kroku hnali se na vet
- Page 232 and 233: SELSKÉ KNÍŽEAndělV českých ze
- Page 234 and 235: Potom zazněly poznovu bubny a vlad
- Page 236 and 237: Vladislavovi a způsobil, že zcela
- Page 238 and 239: důvodech všedních a přece slavn
- Page 240 and 241: Tak mluví Děpold s vysokého sedl
- Page 242 and 243: Řkouce to, uchopili Soběslava za
- Page 244 and 245: Soběslav, nemoha se měřiti s voj
- Page 246 and 247: Odtud pracoval Daniel čtyři léta
- Page 248 and 249: Když udeřil na strážce zajatců
- Page 250 and 251: řeči úsměvem. Je vždy častěj
- Page 252 and 253: tebou tedy mohu počíti jiného, n
- Page 254 and 255: žádal, aby byl Soběslav propušt
- Page 256 and 257: Když potom vozy naložené až po
- Page 258 and 259: Když Bedřich Barbarossa umlkl, p
- Page 260 and 261: „Co se mi může stát?“ myslil
- Page 262 and 263: Spěchej, abys ho zastihl před Alp
- Page 264 and 265: „Ne,“ odpovídal po druhé a po
- Page 266 and 267: Když muž, který četl, dospěl k
- Page 268 and 269: nemůže dotknouti hanba prosťáč
Má jim přispěti? Má je zahnat? Či učiní nejlépe, když se ztratí a když probdí noc v nějakémjiném doupěti?Poustevník rozvažoval jen chviličku. Potom promluvil a řekl s velikou vlídností:„Pojďte, dám vám jídlo. Rozdělám oheň a budete po libosti spát na mechovém loži.“Řka to chtěl se k nim přiblížit, ale mužové i děcko před ním uskakovali a teprve po dlouhémpřemlouvání vešli do chýše.„Jsme na útěku,“ řekl starší z obou mužů, a opakuje jméno Byšovo, chtěl vypravovati příběh.Chtěl mluvit, hledal útěchu v řeči, ale jeho slova byla překotná a zmatená. Podobala sevýkřikům. Nicméně strach, který se v nich zračil, byl tak výmluvný, že poustevník porozumělvšemu, co mužové chtěli vypověděti. Znal domov cizinců, znal tichou osadu na pokraji lesa,znal lid, který hlídá stáda a loví po lesích. Byl pokojný a jeho spory nekončívaly ranami, ponichž se umírá.Když samotář přemýšlel o zvycích, které jen ztěžka se mění, byl znenadání zachvácenstrachem, že příchozí jsou pohané.„Snad jim dosud nebylo zvěstováno slovo Ježíše Krista,“ řekl si, „snad žijí v temnosti, snadžijí jako jalůvky, a Bůh možná pokynul uchvatiteli, aby je nějakým způsobem vehnal do stavumilosti. Projdou trápením jako se procházívá těsnou branou a Stvořitel jim chystá skrze něspásu.“Dospěv k tomuto závěru, chtěl samotář ukázat mužům i pacholeti dveře, ale tu mu napadlo,aby je raději přinutil pracovat na pozemcích před poustevnou. Nebyl si jist, je-li podobnýzáměr správný, bál se, že proti sobě popudí Byše, měl strach, aby mu kořist sama se nabízejícíneunikla, a za střídy těch pocitů upadl do hněvu. Byl nevlídný a polena zpod jeho ruky ráznaráz dopadala do ohně.Když naložil na hranici dříví a když z dýmu vyšlehl plamem, jal se samotář otroky prohlížet.Mračil se přitom, ale mužové, kterým již otrnulo, nedbali na jeho hněv. Bylo jim dobře uohniště, z něhož sálá žár, a chvění, které před nedávnem otřásalo jejich kůží, nyní ustalo.220