OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

Když táhlo na hodinu pátou od západu slunce, vyňal Kosmas z truhlice popsané pergameny as velikým zdráháním a se studem, který jej připodobňoval k nějakému žáčku, řekl:„Příteli, jsme příliš staří a patříme k sobě jako dva sýčkové na jedné zvonici. Když násrozdělovala neshoda, stávalo se, že ty ses poptával kanovníků, čím se zanáším, a já, abych sedozvěděl, jak se ti daří, jsem opět vyslýchal všechny posly, kteří přicházeli z mělnickéhokraje. – To mi dosvědčuje, že třeba rozvaděni a popuzeni, necítili jsme proti sobě nikdy pravéhořkosti. – Pokud jde o mne, chci to odpřisáhnout a myslím, že se nemýlím, když ti přisoudímstejnou míru podobné blázniviny.Je tedy pravda, že jsme se k sobě obraceli tu a tam zadnicí, ale činili jsme to jako přátelé,kterým hněv zostřuje lásku, a kteří se škorpí z bujnosti. Mohu říci, že jsem tě miloval právěpro tvé malé chybičky a pro tvou neomalenost a pro tvé břicháčství. (Hrome, kdypak chcešodložit ten svůj měch!) Přitom jsem ti ovšem nechtěl zůstati nic dlužen a tak jsme se popadliněkdy do křížku. Ale nechme toho, neboť cítím, že mě vzpomínky uvádějí do varu. Nechmetoho a mluvme o někom třetím!“„O kom?“ zeptal se Šebíř.„O Brunovi!“ odpověděl Kosmas. „O našem příteli, který nemá nikoho, s kým by siporozprávěl, a který nespí a který se hřeje blahou nadějí, že ty nebo já mu zaklepeme nadveře. – Víš,“ dodal, „že mi podstrčil do truhlice kapitulní annály? Ví asi, čím se zabývám, achtěl mi být ku pomoci.“Na ta slova odstrčil Šebíř břichem stůl a vstal tak rychle, že za ním poskočila lavička.„Ten hnidopich!“ vykřikl. „Chraňte mě zemští patronové, abych s ním musil někdy vyměnitislovo!“„To je pěkné,“ řekl Kosmas, „to je náramně pěkné, ale jsem jist, že nemluvíš pravdu!“„Ho, ho! Má uražená pýcha a pověst starého pobryndaného pijana! Pane na nebi, a to bych sena to podíval! Co! Nic! Pranic! Do pekla s takovými pisálky!“210