OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

občerstvovalo, ale nemohlo je to nasytiti. Když se snesl déšť a když jim zchladil rány i čelorozpálené vztekem, ozval se mnich a řekl druhému zbrojenci: „Příteli, buď rád, že jsi člověkkrátkého dechu, buď rád, žes zůstal sedět před kostelem! Zbrousili jsme božiště křížemkrážem, kopali jsme jako zbavení rozumu a nenalezli jsme nic, leč jakousi hroznou apříšernou sochu. Mám strach pohlédnout do její dřevěné tváře a vím jenom, že drží v rucezaklesnutý šíp a že je plná červotočiny a že asi pochází rovnou z pekel.“„Oh,“ vykřikl chorý stařec, „vrhněte ji do řeky! Povídám, pryč s tím ďábelským znamením!“„Hlupáku,“ odpověděl mnich, „Kosmas, který sbírá stará písma a který za ně platí po penízku,může, dopustí-li to ovšem Bůh, být tak pošetilý, že nám dá něco i za sochu.“V té víře a v té naději odebral se nazítří uprchlý otrok k příbytku Kosmovu. Měl pod pažíuzlík zrobaný z děravého pláště a v něm hlavu a trup té podivné postavy, která připomínalamuže i ženu.„Otče,“ řekl předstoupiv před kanovníka, „nechceme nic, než způsobiti ti potěšení, a taknedbajíce na nepohodu a na nesmírný žár, který uhodil, šli jsme hledat stará písma a dále to,co se vypravuje. Na té cestě jsme se doslechli, že jest jakási socha, která mluví a která lidemspravedlivým a těm, kdož se líbí Bohu, odpovídá na otázky. I hledali jsme ji, nešetřícepražádné námahy. Hrabali jsme v hlíně, odvalovali jsme veliké kameny, házeli jsme za sebepísek, a tak celí zedření a přece s velikou radostí nalezli jsme toto!“ Když otrok dospěl kposlednímu slovu, odhalil plášť a rozvázal uzlík.„Přisámbohu,“ vykřikl Kosmas, „to je modla! To je nejohavnější, nejnestvůrnější anejďábelštější socha, jaká kdy byla urobena lidskou rukou! Kliď se mi z domu! Kliď se s touohavností, a nezmizíš-li v tu chvíli, rozetnu tě holí od temene až po zadnici!“Řka to, jal se pobíhati a hledal obušek nebo nějakou jinou věc, která by se mu hodila do ruky.Otrok ovšem nečekal, až ji nalezne, a zmizel o mmoho rychleji, než lze říci. Ještě za dveřmislyšel harašivý hlas kanovníkův a dále smích paní Božetěchy, jež nacházela špetku úlevy,když se (aspoň podle zdání) přidržovala starých zvyků.205