OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

30.07.2015 Views

V tom dobrém mínění došli ke břehu. Potom se jali hledati brod a překročili řeku v místě,které sluje Sekanka. Pravý břeh spadal tam příkře do proudu, a kdyby voda nestála onoho létanízko, byl by se mnich i starý zbrojenec dost a dost nalezli po skalách. V té věci bylo jimvedro výhodou. Tak (trochu sice zmláceni) přece jen se dostali pod vrch a vzájemně sepovzbuzujíce vylezli na jeho temeno. Tam rostl háj. Tam stály modříny a řada lip a dále břízya hojně jalovčího mlází. Vůkol bylo ticho. Ostroh, kde za časů nejdávnějších stávalo hradiště,byl dávno opuštěn. Nezaslechli volámí člověka, ani táhlý hlas stáda, neboť země na těchmístech je chudá a sotva přikrývá skálu a kamení.„Eh,“ řekl mnich, „tady to smrdí ďáblem!“ Zbrojenec ho napomenul, aby se neohánělzlolajnými jmény a raději se pomodlil. I učinili to a odříkali všechny modlitby, které jimuvízly v paměti. Potom s myslí vzrušenou a s odhodlaností, nikoli však bez bázně, dali se dodíla. Prosmejčili každý kout, prolezli každou skupinku stromů a nenalezli nic, než na jakémsipodivném místě hromadu kameme. Tři balvany byly zapuštěny do země, ostatní tvořily kupua na té spočívala kamenná deska.„Myslím a mám za to,“ řekl mnich, „že chrám, který nemá oken ani dveří, nemá ami oltáře aže tohle kamení jest na jeho místě.“„A co dále?“ otázal se zbrojnoš.„Nic méně a nic více, než že ti přikazuji, abys svalil kameny dolů do řeky a kopal a hrabal ahloubil pod nimi!“I dali se po delším zdráhání oba do práce a setrvali v nezměrné dílně až do večera. Kdyžnastal soumrak, svezli se po zadcích co nejrychleji dolů, neboť je popoháněl strach.Ale nazítří (již za svítání) byli na svém místě a tak pracovali po tři dny. Chuďas zbrojenec sopuštěným otrokem čekali u chrámu svatého Petra a Pavla nadarmo. Jejich přátelé seneobjevovali.Konečně, když uplynul den sedmý a devátý, sešli se všichni na židově poli. Hledači pokladůbyli zmoženi. Zpod otřískaných nehtů vytékala jim krev a nikomu z nich nebylo do řeči. Naštěstí zvedl se tehdy lehký vánek a vzcházela naděje, že se trochu ochladí. To je204

občerstvovalo, ale nemohlo je to nasytiti. Když se snesl déšť a když jim zchladil rány i čelorozpálené vztekem, ozval se mnich a řekl druhému zbrojenci: „Příteli, buď rád, že jsi člověkkrátkého dechu, buď rád, žes zůstal sedět před kostelem! Zbrousili jsme božiště křížemkrážem, kopali jsme jako zbavení rozumu a nenalezli jsme nic, leč jakousi hroznou apříšernou sochu. Mám strach pohlédnout do její dřevěné tváře a vím jenom, že drží v rucezaklesnutý šíp a že je plná červotočiny a že asi pochází rovnou z pekel.“„Oh,“ vykřikl chorý stařec, „vrhněte ji do řeky! Povídám, pryč s tím ďábelským znamením!“„Hlupáku,“ odpověděl mnich, „Kosmas, který sbírá stará písma a který za ně platí po penízku,může, dopustí-li to ovšem Bůh, být tak pošetilý, že nám dá něco i za sochu.“V té víře a v té naději odebral se nazítří uprchlý otrok k příbytku Kosmovu. Měl pod pažíuzlík zrobaný z děravého pláště a v něm hlavu a trup té podivné postavy, která připomínalamuže i ženu.„Otče,“ řekl předstoupiv před kanovníka, „nechceme nic, než způsobiti ti potěšení, a taknedbajíce na nepohodu a na nesmírný žár, který uhodil, šli jsme hledat stará písma a dále to,co se vypravuje. Na té cestě jsme se doslechli, že jest jakási socha, která mluví a která lidemspravedlivým a těm, kdož se líbí Bohu, odpovídá na otázky. I hledali jsme ji, nešetřícepražádné námahy. Hrabali jsme v hlíně, odvalovali jsme veliké kameny, házeli jsme za sebepísek, a tak celí zedření a přece s velikou radostí nalezli jsme toto!“ Když otrok dospěl kposlednímu slovu, odhalil plášť a rozvázal uzlík.„Přisámbohu,“ vykřikl Kosmas, „to je modla! To je nejohavnější, nejnestvůrnější anejďábelštější socha, jaká kdy byla urobena lidskou rukou! Kliď se mi z domu! Kliď se s touohavností, a nezmizíš-li v tu chvíli, rozetnu tě holí od temene až po zadnici!“Řka to, jal se pobíhati a hledal obušek nebo nějakou jinou věc, která by se mu hodila do ruky.Otrok ovšem nečekal, až ji nalezne, a zmizel o mmoho rychleji, než lze říci. Ještě za dveřmislyšel harašivý hlas kanovníkův a dále smích paní Božetěchy, jež nacházela špetku úlevy,když se (aspoň podle zdání) přidržovala starých zvyků.205

občerstvovalo, ale nemohlo je to nasytiti. Když se snesl déšť a když jim zchladil rány i čelorozpálené vztekem, ozval se mnich a řekl druhému zbrojenci: „Příteli, buď rád, že jsi člověkkrátkého dechu, buď rád, žes zůstal sedět před kostelem! Zbrousili jsme božiště křížemkrážem, kopali jsme jako zbavení rozumu a nenalezli jsme nic, leč jakousi hroznou apříšernou sochu. Mám strach pohlédnout do její dřevěné tváře a vím jenom, že drží v rucezaklesnutý šíp a že je plná červotočiny a že asi pochází rovnou z pekel.“„Oh,“ vykřikl chorý stařec, „vrhněte ji do řeky! Povídám, pryč s tím ďábelským znamením!“„Hlupáku,“ odpověděl mnich, „Kosmas, který sbírá stará písma a který za ně platí po penízku,může, dopustí-li to ovšem Bůh, být tak pošetilý, že nám dá něco i za sochu.“V té víře a v té naději odebral se nazítří uprchlý otrok k příbytku Kosmovu. Měl pod pažíuzlík zrobaný z děravého pláště a v něm hlavu a trup té podivné postavy, která připomínalamuže i ženu.„Otče,“ řekl předstoupiv před kanovníka, „nechceme nic, než způsobiti ti potěšení, a taknedbajíce na nepohodu a na nesmírný žár, který uhodil, šli jsme hledat stará písma a dále to,co se vypravuje. Na té cestě jsme se doslechli, že jest jakási socha, která mluví a která lidemspravedlivým a těm, kdož se líbí Bohu, odpovídá na otázky. I hledali jsme ji, nešetřícepražádné námahy. Hrabali jsme v hlíně, odvalovali jsme veliké kameny, házeli jsme za sebepísek, a tak celí zedření a přece s velikou radostí nalezli jsme toto!“ Když otrok dospěl kposlednímu slovu, odhalil plášť a rozvázal uzlík.„Přisámbohu,“ vykřikl Kosmas, „to je modla! To je nejohavnější, nejnestvůrnější anejďábelštější socha, jaká kdy byla urobena lidskou rukou! Kliď se mi z domu! Kliď se s touohavností, a nezmizíš-li v tu chvíli, rozetnu tě holí od temene až po zadnici!“Řka to, jal se pobíhati a hledal obušek nebo nějakou jinou věc, která by se mu hodila do ruky.Otrok ovšem nečekal, až ji nalezne, a zmizel o mmoho rychleji, než lze říci. Ještě za dveřmislyšel harašivý hlas kanovníkův a dále smích paní Božetěchy, jež nacházela špetku úlevy,když se (aspoň podle zdání) přidržovala starých zvyků.205

Hooray! Your file is uploaded and ready to be published.

Saved successfully!

Ooh no, something went wrong!