OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

dělat lepšího, než vzíti nohy na ramena? Když se vzdálili z dostřelu a když měli před sebouvlastní hrad, to jest palác panovníkův, zvolnili ze slušnosti běh a poklonili se před vchodem,jako by sám vladař stál na prahu. Při takových příležitostech řekl buď bezruký zbrojenec, buďmnich, kterému již dávno to jméno neslušelo, že knížecí palác je krásný a že je vysoký a že jevystavěn z dobrého kamene. To si nedali ujít a byli hrdi na hrad jako jezdec na svého hřebce.Sídlo biskupovo, nízké, rozlehlé a široké, nevzbuzovalo v nich citu tak příjemného. Malémumnichu nahánělo dokonce strach, neboť nedovedl zapomenouti na pána s vysokou čepicí,který tam přebýval a jehož předchůdce po čertech zprudka zatočil s jeho klášterem.„Ach,“ říkával ukazuje palcem přes rameno do uzounkých okének, jež byly spojeny obloučkya rozdělena sloupkem, „ach, ach, ach! Biskupové jsou zástupci apoštolskými, a mnichové akněží a prostý lid je musí poslouchat. Činím to rád, ale proč přitom již nemohu sedět za zdínašeho kláštera? Podle pravdy nedostalo se mi žádného svěcení a i mezi bratřími, kteřískládají jen polovinu slibů, platil jsem za lajdáka. Byl jsem klášteru tak trochu na obtíž a opatmě nerad viděl. Honili mě sem i tam a k ničemu mě nepustili. Ale jednou, když k nám přišelřezbář z Cařihradu, bylo mi dovoleno brousit dláta a podávat mu malé dřevěné kladívko čipaličku. Činil jsem to dobře. Mhouřil jsem oko právě tak jako on a nakláněje hlavuodstupoval jsem zároveň s ním na tři kroky od obrazu ukřižovaného Pána Ježíše. Potom, kdyžbyl konec práce, a když zahlaholil zvon, a když jsme odzpívali své hodinky, šlo se k jídlu. –Ale o tom vám nebudu povídat, neboť večeře byly hojné a vydatné a tučné a dobře připravenéa podle nejlepší chuti okořeněné. Jste příliš hloupí a příliš hladoví, abyste to mohli bez závistislyšeti, a já, pokračuje v řeči nakousnuté, zavedl bych vás do hříchu.“Zbrojenec, jemuž nesloužil dech, nemohl kráčeti tak rychle jako ostatní a stávalo se, že muvětšina podobných hovorů unikala. Když je dohonil v den, který sledujeme, zastihl mnicha jižmlčícího. Spustil tedy bez souvislosti s tím, co bylo právě řečeno:„Tak, a teď mi povězte, co bude dále? Co chcete jíst? Co si počneme se svým hladem?“„To nevím,“ odpovídal mnich a krčil úzkými rameny. „Což, abychom vyhledali žida?“„Ne, ne! Jeho křesťanský služebník mě zbil,“ namítl zbrojenec se špatným dechem.201