OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

Toť se ví, že změnil dvakrát barvu a že byl samá ochota. Když jsem tedy viděla tu dobrouvůli, požádala jsem ho, aby přečetl tvé písmo. A byla to stránka, která pojednává o příchoduČechů do této země a dále o Krokovi a Libuši. Zapamatovala jsem si z toho jen pár slov, alemagister říkal, že je to věc krásná a velice ušlechtilá a políbil dvakrát místo, kde vypravuješ,jak Libuše věští slávu pražského hradu.“„Přisámbohu,“ vykřikl Kosmas, „chytím dvakrát magistra za ucho a vyrazím dveře s těmistarými hlupáky!“„Nečiň to,“ řekla knězova žena usmívajíc se, „sám Bůh ti je prý postavil do cesty a sám Bůhprý ti kyne, abys řečí nejlepší a s nejvzácnějším uměním zaznamenával pamět, kterou přejaliod svých otců.“Ale Kosmas byl příliš popuzen, aby mohl odpovídati. Měl zlost, luskal prsty, styděl se za svépráce a v tom okamžiku se mu zdálo, že jsou bídné a velice k smíchu. Znal jejich chyby, chtělje opravit a byl pokořen před Brunem, jemuž bylo dovoleno, aby do nich nahlédl. Popadl jejtedy nesmírný vztek a byl by se zlobil až do večera, kdyby jeho pohled nepadl na rozpačitou azhubenělou tvář jeho ženy. Sotva ji však zahlédl, obrátila se mu mysl (jako korouhvička našpičce věže, když zavane znenadání vítr s druhé strany). Spatřil totiž, že se jeho žena trápí,poznal, že neví, jak je na tom, uhádl, že lituje skutku, který byl dobře míněn.I přiklekl k jejímu lůžku a popleskávaje ji zlehka po loktech opakoval asi desetkrát, že je sicehlupačka, ale že on sám by byl hlupák ještě větší, kdyby mimo to na ní neviděl mnohokrásných ctností.Pokud však jde o starce, zůstával Kosmas neoblomný. Vyháněl je opět a opět. I nezbývalotedy chuďasům, než aby se tloukli podle jiných dveří. Postávali před klášterem benediktinek,okouněli u kostela svatého Jiří a pásli po poutnících, kteří se šli do toho kostela poklonitostatkům svaté Ludmily, a když se jim nepodařilo uchvátit nějaké sousto, vlekli se dál ksvatému Vítu, kde se podle zdi hemžilo bezpočet řemeslníků. Tu a tam napíchl některýdobrosrdečný chlapík kus pečeně na hák a podal jim žvaneček nahýbaje se s lešení.Odpovídali mu naučenou odpovědí a odvolávali se na památku svatého Víta, k jehož chválese zvedala kostelní věž. Ale stávalo se, že přicházeli častěji, než snesla dobrotivost zedníků, atu je ti dobří lidé hnali pryč a házeli po nich úlomky kamenů a spílali jim. Co měli potom200