OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

I pohlíželi na sebe ve chviličkách zámlky a odpovídali si stiskem rukou a vzápětí výbuchemveselosti. Bylo jim sedmdesát let. Podobali se milencům a touha a ustavičná bdělost činila jemladými.Když Šebířův sluha držel třmen Kosmovy kobyly, a když kanovník svatovítské kapituly semu již opíral o rameno, aby se mohl snadněji vyšvihnout do sedla, přitočil se k němu Šebíř ařekl:„Je pro mě snadnější vsunouti nohu do ucha jehly, je mi snadnější přeskočiti dvakrát koněsem a tam než napsat jedinou stránku!“„Ach, příteli,“ odpověděl Kosmas, „nedovedu věc prvou ani druhou. Poslední mi rovněžuniká, ale musím ji zkoušet vždy znovu a znovu.“Řka to odstrčil šklebícího se sluhu a objal naposledy probošta mělnického kostela.Potom odjel se stísněným srdcem, neboť jeho duch a jeho mysl se proměňovaly podle vanutívětru.Šebíř se pak vrátil k svým spisům a obraceje stránky myslil na Kosmu. Zdálo se mu o starýchmístech. Myslil na lutyšskou školu magistra Franka a na dva žáky, kteří těkajíce rozkvetlýmiloukami rozmlouvali o kronice, kterou buď jak buď jednou napíší.V létě, které podle přirozeného běhu nastalo po deštivých jarních časech roku 1116, udeřilanáramná sucha. Stromy zšedly, traviny byly žluté, kdejaká studánka vyschla a řeky v bílýchkorytech se jen tak ploužily mezi kaménky a mezi bahnisky, které popraskaly.Tehdy s vedrem a žáry přišla na žebravé starce veliká tíseň. Neměli nic k jídlu, dolehl na něhlad a Kosmas jim v té prašpatné době uzavřel dveře svého příbytku, neboť paní Božetěchapostonávala.Již nezněl její smích, již se nechechtala, již nepopouzela manžela, ale byla tichá a mírná.198