OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

mravům. Ale stalo se něco horšího. Když se sluhové ozbrojeni holemi vyřítili z kláštera, krylnaše starce již stín chrámu. Chuďasové se totiž dobelhali až k hradbě, která objímá kostel, atam, trouce si svědivé boky, čekali na mnicha, který jim překazil slyšení u kanovníka Kosmya který způsobil, že byli zůstaveni bez odměny. Zdálo se jim, že je správné, aby ten, kdo bylpříčinou jejich nezdaru a kdo (jak se podobalo) sám lépe pochodil, dal ostatním nějakéodškodné. Dále se ti ubožáci domnívali, že chrám jim skýtá bezpečnou záštitu a že, je-linevhodné potloukati se kolem kapituly, nemůže nikdo nic namítat, usadí-li se podle chrámovézdi. V té dobré naději si tedy drbali záda a pohlíželi k vrátnici.„Bratři, křesťané,“ řekl uprchlý otrok, „se mi zdá, že se sem žene nějaká ničemná tlupa! Se mizdá, že míří na nás! Vidím v jejich rukách obušky a vidím, že je zle!“Zbrojenec, jemuž byla uťata pravice, s ním souhlasil. Ťukli si tedy navzájem do ramene a(napřed šoupajíce jako z nedbalosti nohama a potom pěkně úprkem) utekli. Zbrojenec sešpatným dýcháním byl by býval rád následoval jejich příkladu, ale nesloužily mu nohy. Viděl,že by se nedostal ani za roh a tak vzdávaje se do vůle boží zůstal tam, kde byl. Pokud jde opohanského starce, ten měl hlavu tak tupou, že seděl jako kvočna na vejcích. Ústa dokořán,poklepával si na opatek svého dřeváku a ani mu nenapadlo, že se co nevidět snese na jehozáda obušek. Nechápal pranic, byl trochu nahluchlý a jeho tvarohový mozek ho nevaroval,neboť věci, které se dály rychle, nemohly z něho vykřesat myšlenku.Když tedy kuchtíci a sluhové dorazili k chrámové zdi, uchopili zbrojence za krk a jali se řezatdruhého chlapíka. Rány padaly hlava nehlava. Jakýsi holomek zvlášť důkladně rozpřahovalramena a bil kolem sebe jako kat. Rozumí se, že se věc neobešla bez křiku těch, kdo útočili, abez lkáni lidí, kterým se dostávalo takovou hojnou měrou večeře.„Utěšiteli všech hříšníků, Panno přesladká a vy, ochráncové země a lidu, vy dva svatímučedníci, přispějte mi v té nouzi!“ křičel, či lépe chtěl křičet zbrojenec s chorobným srdcem.„Dejte znamení těm urozeným pánům, že jsem dobrý křesťan! Je pravda, jeden z nás je víryničemné, ale to nejsem já! Přisámbohu, nikoliv! Mějte se mnou smilování, a když už hledátenějakého proklatce, zřežte starocha, který to zasluhuje!“183