OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

štěstí mluvil Bruno jen zřídka a jen tehdy, když byla řeč o nábožných knihách, jinak prodlévalve své světničce a dnem i nocí opisoval svaté texty. Vzhledem k píli a k učenosti byl mu paknovým proboštem svěřen zápis důležitých událostí do kapitulních annálů. Činil to jazykemchudobným. Činil to jazykem bez síly, bez zaujetí, suše, přesně, latinou osvědčenou, větamiotřelými a slovy, která kulhají jako křápavé babizny a ďáblové s jednou tlapou a jednímpaznehtem.„Přisámbohu,“ říkával Kosmas paní Božetěše, „když tak slyším, že ten krňous píše a že skládánějakou stať o našem milém panu knížeti, jak mohu nemyslet na Šebíře? Co na tom, že jeŠebíř křikloun a pijan? Co na tom, že nemá v pořádku ani přezku u střevíce?I tak: nepořádný, ztracený, zahloubaný do spisů se stejnou chutí jako do pití, je proti Brunovijako slunce proti nějaké škvíře, kterou tak tak uniká prabídný přísvit. – A to pravím jen proto,že mě nutíš, abych srovnával dva muže nepřirovnatelné.“Při náruživé povaze Kosmově nedala se ovšem jeho zlost utajit a Bruno, ten starý dobrák, se ksvému podivení jednoho dne dověděl, že přítel, který jej kdysi vychvaloval, nyní ho nenávidí.„Ne, ne, ne!“ říkával donašečům prvá léta, „to jsi špatně slyšel, to nejde! Nedovedu sipředstavit, že by mě můj svatý bratr nějakým nepěkným způsobem osočoval. Ne, ne, ne!“„Ale ano!“ odpověděl Kosmas, když mu už byla důvěřivost magistrova nesnesitelná. „Osočujitě z hnidopišství, pravím, že okusuješ pero jako uzdu. Pravím, že znám kněze, který sejmenuje Šebíř, a že chlup s jeho prstu platí za víc než tvá umazaná hrstička!“ Bylo řečeno, žeBruno byl člověk mírné povahy a ryzího srdce. To platí a bude navždy platiti; ale každý másvé chybičky a Bruno (navzdory svým vlastnostem mírným) nemohl slyšeti o Šebíři nicpěkného. Smál se, když někdo zlehčoval jeho vlastní zásluhy, neměl námitek, když muvyčítali jeho drobnou postavu, ale zmíniti se s uznáním o tom břicháči? Vynášeti Šebíře?Dávati mu přednost? Ne, to mu šlo tak proti srsti, že zbledl a že (člověk jindy tak tichý) se jalo překot mluviti a že nevěděl, kdy má přestat.Z podobných srážek a z podobného škorpení vyvinula se mezi kanovníkem Kosmou a mezimagistrem Brunem vposled nenávist. Nesměli si přijít na oči. Někteří lidé se domnívali, že vjejich nepřátelství měla prsty i paní Božetěcha. O tom (jak se zdá) se nezachoval pražádný176