OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
opřev si dlaň o skráň a loket o drahocenmou podušku, řekl, zatajuje úsměv: „Knížata vedouválky a rozkazují a vládnou. Každý se řídí podle jejich vůle, každý se řídí jejich chtěním,každý je poslouchá; ona však nemají pánů. To je nevývratná pravda, ale jsou nějaké věci bezmezí a hráze? Nikoliv! Vládne tedy i knížatům nějaká mocnější síla. Kdož ví, odkud přichází?Podobá se mlčícím hlasům a je jako znění a svist, který spočívá v luku.Ale jak o tom mám mluvit před ženou, jež špatně rozeznává a nedobře soudí? Věz raději, žekníže jest sekyra, která padá, a šíp, který byl vypuštěn.“Řka to, popustil Břetislav svému smíchu a bil se do kolen.Nazítří poslal však k poustevníku Vintířovi dva kněze a žádal jejich prostřednictvím, abyVintíř, jako člověk známý a svatý, odešel k císaři a aby mu přednesl poselství a poptal se nazdraví knížecího synáčka, který byl předtím poslán do Němec a měl býti zůstaven u císařovadvora tak dlouho, dokud by Břetislav nezaplatil zadržené poplatky.„Dále,“ pravil Břetislav, naslouchaje svému srdci, „nemohu učinit pranic, oč mě Jindřichžádá. Kdybych se poddal více, svět stal by se temnotou a líbeznost a zdar proměnila by se miv osten a jehlu stále bodající.“ Vintíř vyslechl řeč a přijav znamení knížete, chystal se sochotností na cestu. (Neboť měl zálibu v posláních a hovorech, které vede vladař s vladařem.)Když tedy matka i kníže odevzdali poselstvu dary pro synáčka, šel Vintíř a dorazilsedmnáctého dne ke dvoru císařskému. Potom dal odpočinouti svému průvodu a předstoupivpřed římského vládce (jak se dochovalo), jal se mluviti toto:„Pipin, syn krále Karla Velikého, uložil knížatům českým, aby platili ročně sto dvacet volů apět set hřiven – hřivnu naší mince počítáme po dvou stech penězích – to dosvědčuje pokolenínašich lidí za pokolením, to ti kníže každého roku platí bez odporu a chce platiti i tvýmnástupcům. Ale jestliže bys ho chtěl obtěžovati mimo obyčej práva nějakým jařmem, je hotovraději umříti, než snášeti nezvyklé břímě.“K tomu císař odpověděl:158
„Králové mají zvyk vždy něco nového přidávati k předešlému právu, neníť všechno právoustanoveno v jednom čase, nýbrž každý nástupce na trůně královském rozmnožil řadu práv.Neboť, kdo spravují práva, nespravují se právy, protože právo, jak se obecně říká, má nos zvosku a král má ruku železnou a dlouhou, aby ji mohl natahovati, kam mu libo.Král Pipin učinil, co chtěl, ale neučiníte-li vy, co já chci, ukáži vám, kolik mám malovanýchštítů a co zmohu ve válce.“Odpověděv takto, chystal císař tím usilovněji polní tažení. Rozeslal do všech končin posly ana jejich zavolání se sjelo nesmírné množství lidu. Záhy potom, když byly zřízeny šiky, hnulose vojsko k hranici.A totéž dělo se i v místech severních, to jest tam, kudy přechází pomezí saská cesta směřujícík hradu, leterý se nazývá Chlum.Tak se dvou stran valila se zkáza.Zatím Břetislav rozvažoval a procházel ve své mysli pohraniční hvozdy, hledaje, které místoby člověk znalý umění válečného zvolil k přechodu. V těch myšlenkách, v tom stálémrozvažování, se podobal zahálčivému muži. Měl ruce za pasem a chodil po hradišti.Když byla tma, vídával jako ve snách obrysy hor i vinoucí se v nich stezku. Bloudil v duchupo ní a přemítal. Noc stála jako koruny hvozdu; i hledal hvězdné nebe nad tou korunou arozmlouvaje s neskutečnými hlasy, dospěl k úradku. Tu vyšel k plukům a rozdělil je na dvěčásti. Na část, jíž bylo státi při hranici severní, a na část druhou, která měla střežiti Český les.To rozhodnutí přijal kníže jako boží vzkaz a nepřemýšlel již o něm; pustil mimo sebe všechnustarost. Byl bezpečen a s pevnou vírou ve zdar své zbraně se vydal k pomezí.Dorazil tam o několik dnů dříve než vojska císařská a ukryl zbrojence v opevněních, kterábyla lidskému oku nepostřehnutelná. Cit jistoty a blaženství zaplavoval mu nitro. Bylo jejvídati, jak přechází po výšinách, jak mává sekerou a jak poznamenává kmeny, které měly býtsvrženy dolů. Bylo jej viděti, jak hledá vhodné místo, odkud by mohli být zasaženi nepřáteléprocházející údolím, bylo jej viděti, jak zkouší dostřel luku a jak vrhá kámen v úžlabinu.159
- Page 108 and 109: Tehdy se zmocnilo císařských voj
- Page 110 and 111: ochranu biskupa žičského. Kněz
- Page 112 and 113: se oba hlasem smějí. V jejich sm
- Page 114 and 115: Jak bylo naznačováno, stal se po
- Page 116 and 117: Umění opatovy řeči převyšoval
- Page 118 and 119: Jednou se vracel Boleslav z lovu. S
- Page 120 and 121: „Ten hanebník,“ pravil, „zem
- Page 122 and 123: vrhl se v líté zuřivosti k brán
- Page 124 and 125: přeměně, která se stala v srdc
- Page 126 and 127: „Jsi sluha chrámový, jsi člov
- Page 128 and 129: I poznával biskup, že s nenávist
- Page 130 and 131: opovržení lest, vraždy ho neděs
- Page 132 and 133: doráží a ve vzteku si rve vlastn
- Page 134 and 135: úpadku, ale v něm snad právě sp
- Page 136 and 137: Naproti tomu dochoval se záznam, k
- Page 138 and 139: kradí chodili v různá shromážd
- Page 140 and 141: „Moc císařova je nezměrná a l
- Page 142 and 143: ežných holení, jež se mu zařez
- Page 144 and 145: hněvivém díle záměr císařův
- Page 146 and 147: Pán lidí, kteří poslouchají. P
- Page 148 and 149: spojovali svá dobyvačná toužen
- Page 150 and 151: otíral o bok klisny biskupovy. Kr
- Page 152 and 153: Kníže s biskupem kráčeli v čel
- Page 154 and 155: Jakou výhodu vidíš v tom, aby ty
- Page 156 and 157: zařídí obvyklé úřady, tak aby
- Page 160 and 161: Když Břetislav dokončil opevněn
- Page 162 and 163: Tak, valíce se zpola z přinucení
- Page 164 and 165: „Pane,“ pravil Otovi ten, kdo b
- Page 166 and 167: zapomenuté, jez nabývají barev v
- Page 168 and 169: A když už je řeč o jeho chybác
- Page 170 and 171: ukou, dal mu několikrát povyskoč
- Page 172 and 173: Slyše jméno kanovníkovo a znamen
- Page 174 and 175: líbiti na všechny strany. Ty stra
- Page 176 and 177: štěstí mluvil Bruno jen zřídka
- Page 178 and 179: zastavoval se magistrův krok víc
- Page 180 and 181: proč se magister odtahuje. Měli s
- Page 182 and 183: Řka to rozvázal Kosmas měšec a
- Page 184 and 185: Z toho nesrozumitelného volání,
- Page 186 and 187: „Zdechni,“ sípal, „jestli na
- Page 188 and 189: „Kosmas,“ řekl, „je mezi kn
- Page 190 and 191: Řka to, napínal mnich uši, aby m
- Page 192 and 193: Na ta slova poznamenal se mnich kř
- Page 194 and 195: I objali se tedy a učinili to způ
- Page 196 and 197: A teď, když jsem ti je ukázal, t
- Page 198 and 199: I pohlíželi na sebe ve chviličk
- Page 200 and 201: Toť se ví, že změnil dvakrát b
- Page 202 and 203: „V tom případě,“ odvětil mn
- Page 204 and 205: V tom dobrém mínění došli ke b
- Page 206 and 207: „Vidím,“ pravila, „že mě t
opřev si dlaň o skráň a loket o drahocenmou podušku, řekl, zatajuje úsměv: „Knížata vedouválky a rozkazují a vládnou. Každý se řídí podle jejich vůle, každý se řídí jejich chtěním,každý je poslouchá; ona však nemají pánů. To je nevývratná pravda, ale jsou nějaké věci bezmezí a hráze? Nikoliv! Vládne tedy i knížatům nějaká mocnější síla. Kdož ví, odkud přichází?Podobá se mlčícím hlasům a je jako znění a svist, který spočívá v luku.Ale jak o tom mám mluvit před ženou, jež špatně rozeznává a nedobře soudí? Věz raději, žekníže jest sekyra, která padá, a šíp, který byl vypuštěn.“Řka to, popustil Břetislav svému smíchu a bil se do kolen.Nazítří poslal však k poustevníku Vintířovi dva kněze a žádal jejich prostřednictvím, abyVintíř, jako člověk známý a svatý, odešel k císaři a aby mu přednesl poselství a poptal se nazdraví knížecího synáčka, který byl předtím poslán do Němec a měl býti zůstaven u císařovadvora tak dlouho, dokud by Břetislav nezaplatil zadržené poplatky.„Dále,“ pravil Břetislav, naslouchaje svému srdci, „nemohu učinit pranic, oč mě Jindřichžádá. Kdybych se poddal více, svět stal by se temnotou a líbeznost a zdar proměnila by se miv osten a jehlu stále bodající.“ Vintíř vyslechl řeč a přijav znamení knížete, chystal se sochotností na cestu. (Neboť měl zálibu v posláních a hovorech, které vede vladař s vladařem.)Když tedy matka i kníže odevzdali poselstvu dary pro synáčka, šel Vintíř a dorazilsedmnáctého dne ke dvoru císařskému. Potom dal odpočinouti svému průvodu a předstoupivpřed římského vládce (jak se dochovalo), jal se mluviti toto:„Pipin, syn krále Karla Velikého, uložil knížatům českým, aby platili ročně sto dvacet volů apět set hřiven – hřivnu naší mince počítáme po dvou stech penězích – to dosvědčuje pokolenínašich lidí za pokolením, to ti kníže každého roku platí bez odporu a chce platiti i tvýmnástupcům. Ale jestliže bys ho chtěl obtěžovati mimo obyčej práva nějakým jařmem, je hotovraději umříti, než snášeti nezvyklé břímě.“K tomu císař odpověděl:158