OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

otíral o bok klisny biskupovy. Kráčel podoben jinochu a jeho tvář se rozněcovala usmíváním.Biskup se chvílemi modlil a chvílemi připojoval svůj hlas k hlasu vojska.Tak v pokoře brali se vpřed a zapomínajíce na nesčetná svá ukrutenství, věřili, že konají dílo,které se líbí Bohu.Zanedlouho potom přišel Břetislav se svým průvodem do sídla vytouženého. Přišel doHnězdna. Bylo to hradiště ze všech nejpevnější. Hliněný val zvedal se nad močálem, kdepostávala hnijící voda. Ta voda byla mělká a jen bahnisko rozdělovalo tůňku od tůňky. Patanáspu se pak drolila. Byla rozervána dešti a malé kaménky bez přestání se sypaly shůry dolů.Pokud jde o bránu, zdála se zbrojencům býti příliš prostorná. A nadto: střel se za ní volnýprostor a tak bylo obtížné ji hájiti. Snad z uvedené příčiny vkročil Břetislav se svým vojskemv tu bránu téměř bez boje. Byla mu otevřena. Prošel jí, pozvedaje meč nikoliv jako bojovník,ale jako ten, kdo přináší kříž a kdo koná pouť. Jeho duše se při tom zachvívala štěstím. A vše,co se směšuje v jediném znění, city zaniklé, minulost zastřená soumrakem času, starávypravování i zpěvy, kterým kdysi naslouchal, cizí myšlenky, hněv i touhy, jež do sebevstřebal procházeje vojskem, a dále trápení otroků a svízele lidu, a dále vše, co snil, a vše, cočlověka rozechvívá, nalehlo mu poznovu na mysl. I cítil, že je knížetem. Cítil, že je meč boží,a přivlastňoval si poznovu skutky Boleslava Polského, Úradek prozřetelnosti (jak se muzdálo) opřel se do jeho ramen. Kráčel, zmáhaje jeho tíži a současně byl jím unášen. Byl jímpostrkován. Lid v bázni a v mlčení se rozestupoval před jeho čelem a ženy s prstem na ústecha mužové s rukama zkříženýma se mu klaněli.Když průvod došel do chrámu, který byl hrobem Vojtěchovým, zachvátilo podobné nadšenívšechno vojsko. I vstali velmožové a v úchvatu, který se podobá severáku, vrhli se k oltáři, zanímž bylo pochováno světcovo tělo. Vrhli se tam, padli k tomu zdivu a jejich mysl trnulažádostivostí a chvěla se, jako se chvěly jejich údy roztřesené strachem a touhou.Vida tu chtivost, vida to nesmírné zapálení, jež bylo stejnou měrou svaté jako hříšné, prodralse biskup Šebíř k oltáři a smýkaje smělci nejodvážnějšími a odsunuje ruce již jižrozchvacující zdivo, jal se jim domlouvati a napomínal je a křičel jim do uší:150