OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

ežných holení, jež se mu zařezávají do těla, člověk z poustky, prosí císaře, který přemoudřevládne a který je obklopen muži nejučenějšími a bohumilými, aby vyslechl zprávu o nutkání,jež mu táhne srdcem.Dále se vzkázání Vintířovo přimlouvalo za svobodu vězněného knížete. Poustevník v němuváděl, že čeští velmožové touží, aby jim opět vládl pán, který byl zavržen, a podporovalprosby své i prosby řečených velmožů slibem, který Oldřich složil ve vězení a který (jakVintíř zvěděl prostřednictvím ctných poslů) jest slib věrnosti. Seč končila vypočítáváním stáda zboží a částek, jež by mohl Oldřich zaplatiti jako výkupné.A stalo se, že císař vyslechl Vintířův vzkaz. Stalo se, že se rozhodl v podobném smyslu, stalose, že se usmířil a že skytl Oldřichovi za dobré výkupné svobodu.Snad si tak vedl v přívalu mírnosti, snad věřil, že upevní svou moc, když rozdělí českou zemive tři dílce, snad ho k tomu měl nějaký jiný důvod; ale nechť již Oldřichovi otevřela brányžaláře věc jakákoliv, kníže na ni nemyslil. Byl zbaven rozumu. Cítil jen divoké štěstí. Hnalkoně, opájel se jízdou a větrem. Déšť, nepohoda ani planoucí vedro nemohly jej zadržet.Kvapil do své země a s ním letěli Vršovci.Když dorazili k pražskému hradu, žhnula v hlavě knížete Oldřicha jediná myšlenka, jedinétoužení jej ovládalo. A ta myšlenka a to toužení měl v jméno odvety. Jakže? Nepomstít se?Přisámbohu, kníže neměl nikdy mysl smířlivou a v této chvíli byl rozběsněn, jako by stíhalzvěř. Nerozvažoval, kdo byl jeho žalářníkem, neobíral se pražádnou pochybností a vpadl dohradu jako bouře. Zbil ty, kteří se mu chtěli postavit do cesty, vyvrátil dveře světnice, kde seukrýval Jaromír, a vrhnuv se vpřed, volal:„Ty jsi, který vládneš na mém místě! Ty potkane!“ Potom opakuje prokletí a křiče prokletívždy děsněji kázal Jaromíra oslepiti a uvrhl jej do vězení.Vykonav to dílo pomsty obrátil se kníže na Moravu. Táhl k sídlu svého syna. Chtěl se hozmocnit a nic není více podobno pravdě a nic není přiměřenějšího k uvěření, než že prahl pojeho smrti.142