OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
opovržení lest, vraždy ho neděsily, byl nelítostný, ale přece jen ho rozechvíval jakýsi dotekjiného cítění. Smrt, hrozná rozněcovatelka zmaru, stála za ním a chlad a stín, který čiší zjejího pláště, vzbuzoval v jeho znaveném srdci nesmírnou touhu po tom, co je živé. Cítilrozkoš vzpomínaje si na růjnou stáj, na útlá pacholátka, na křik, na vraštění jejich tváří, napach i bezděčné pohyby jejich údů. Tu někde v hlubině divoké duše Boleslavovy se pohnulalítost nad životy, které mají býti utraceny. S tím citem prvým současně však vyvstával citdruhý, to jest touha spatřiti své dílo dokončeno. A to, co bylo v jeho duši nelítostné a strašné,uchvátilo cit milostivý a otřásalo jím a rdousilo jej samo umdlévajíc.Skončiv zápas a nabrav dechu, řekl pak vévoda toto: „Mé tělo zchřadlo, moje levice visí bezvlády podle závěsu meče, ale můj duch je živý a moje jméno vládne. I rozkazuji vám, abysteopověděli zlickou válku! Válka jest soudce, který rozdílí vítězství tomu, kdo je silen, a smrttomu, kdo je slab a kdo je vetchý. Ta jest rozhodčí mezi knížaty a věci jiné jsou stín amrákota.“Když tedy bylo dáno povolení k boji, shromáždili Vršovci lid zbrojný a přitáhli k hraduLibici. Ale dříve než se přiblížili, vyslali Zličané posla k vévodovi a snažně jej žádali, aby jimpovolil lhůtu a aby válka nepočínala dříve, dokud se nenavrátí Soběbor. Vévoda, slyše tynaléhavé prosby, svolil. Nezdálo sé mu býti dobré, aby lid byl napadán a vůdce a nejstarší zknížat zatím někde v cizí zemi ušel smrti. Chtěl zahubit především Soběbora. Taková bylajeho vůle. Ale Vršovci nemohli se již zdržet. Přitrhli v předvečer svátku svatého Václava kbráně libického hradu a bez opovědění a bez výstrahy jali se útočit.Až do té chvíle důvěřoval lid Slavníkův danému slovu. Pracoval, hleděl si svých polí, bylzabrán do díla.Když se však nachyloval dvacátý sedmý den měsíce září, přihnali se Vršovci a jezdcovéBoleslavovi k hradu Libici a udeřili do bran. Tehdy zaznělo výskání a skřek útoku. Tehdy sezvedl zlický lid, aby se bránil.Bitva trvala po celou noc až do zásvitu dne zasvěceného památce svatého Václava.Potom starší rodu Slavníkova vystoupil na hradbu a dávaje znamení míru, zapřísahalnepřítele, aby ustal v práci válečné a popřál lidem čas k modlení. Měl k tomu dobrý důvod,130
neboť jméno Václavovo bylo tehdy jménem nejdražším a všechen lid křesťanský podle vůlebiskupovy i podle vůle vévody vzdával mu nesmírnou čest a vzýval je. Svátek Václavův světilse pak s pílí a s pozdviženým srdcem. Světil se i odpočíváním a bylo v ten den dovolenokonati jen ty práce, které směřují k obživě lidí či dobytka.Připomenuv to vše, sepjal člověk stojící na hradbách ruce a pěl píseň, která tehdy oznívalapod klenbami chrámů k chvále světce mírnosti.Když zpíval, když stál s rukama sepjatýma, vypustil jakýsi Vršovec vířící šipku a ta šipka sezaryla do jeho hrdla. Padl naznak, rozpřáhl ruce a zemřel. V tu chvíli zvedl se křik a sbor prvýa druhý a třetí udeřil na hrad. Za toho útoku volali pak lidé před hradbami, že nikoliv Václav,ale Boleslav je pánem země.Když tedy po udatných bojích byly rozvaleny hradby Libice a když se hrad dostal v drženíVršovců, rozptýlili se dobyvatelé po všech prostorách hradu a s taseným mečem pronikli dovšech skrýší a do všech jizeb. Neušetřili nikoho. Jejich meč neosychal a krev stékala s valů.Krev kouřila z otevřených ran a škubání v strašné hodince smrti hýbalo údy jako vítr hýbestromovím. I byli všichni Slavníkovci povražděni. Všichni nalezli záhubu a smrt nejstrašnější.Všichni padli mimo nepatrný zbytek nebožáků, kteří unikli do kostela a ležíce před oltářem,na svatém místě, hledali spásu.Stával pak zvyk a neproměnný obyčej, že člověk, byť byl i třeba beze cti a byť byl zbavenvšech práv a pokryt hanbou a prostoupen hanbou až po samu dřeň svých kostí, přece nesmělbýti utracen, když našel místo v chrámě božím. Prokletí a strach z věčné zkázy a z ohně, kterýžhne bez přestání až do posledního soudu a dále až po samu nekonečnou věčnost, děsilakaždého, kdo by chtěl sáhnouti na člověka před oltářem. Věru jen ďábel a vlk mohl seprohřešiti proti tomu strachu.Co je však strach proti šílenosti? Co jest krůpěj proti požáru, který je rozdmýchávám větrem?Co jest stavidlo proti proudu, který burácí a padá s výšiny?Co vposled platila ochrana oltářní, když žena zhřešivší byla vyvlečena z kostela a když bylarozsápána i sťata? Ani biskup ji nezachránil! A kdo teď zadrží smečku, která se škube a svíjí a131
- Page 80 and 81: Tehdy však stanul Boleslav mezi vl
- Page 82 and 83: zabil Václava. Zahubil jej. Dal za
- Page 84 and 85: Řka to, položil Boleslav ruku na
- Page 86 and 87: Boleslav zvěděv o králově tísn
- Page 88 and 89: drobná příhoda. Jednou se totiž
- Page 90 and 91: zvolna, sesedli v lesích, brali se
- Page 92 and 93: až na místo, kde rovina přecház
- Page 94 and 95: dcerami, krátce: jakkoliv byl rodu
- Page 96 and 97: poslouchají a skáčí pod nimi uk
- Page 98 and 99: Zatím církev, která nemohla vlá
- Page 100 and 101: Když kníže mluvil tu řeč, vyvs
- Page 102 and 103: zhlédnouti nesmírný statek a nes
- Page 104 and 105: pevná víra a to jsem chtěl říc
- Page 106 and 107: Vítr přicházející z šíra hna
- Page 108 and 109: Tehdy se zmocnilo císařských voj
- Page 110 and 111: ochranu biskupa žičského. Kněz
- Page 112 and 113: se oba hlasem smějí. V jejich sm
- Page 114 and 115: Jak bylo naznačováno, stal se po
- Page 116 and 117: Umění opatovy řeči převyšoval
- Page 118 and 119: Jednou se vracel Boleslav z lovu. S
- Page 120 and 121: „Ten hanebník,“ pravil, „zem
- Page 122 and 123: vrhl se v líté zuřivosti k brán
- Page 124 and 125: přeměně, která se stala v srdc
- Page 126 and 127: „Jsi sluha chrámový, jsi člov
- Page 128 and 129: I poznával biskup, že s nenávist
- Page 132 and 133: doráží a ve vzteku si rve vlastn
- Page 134 and 135: úpadku, ale v něm snad právě sp
- Page 136 and 137: Naproti tomu dochoval se záznam, k
- Page 138 and 139: kradí chodili v různá shromážd
- Page 140 and 141: „Moc císařova je nezměrná a l
- Page 142 and 143: ežných holení, jež se mu zařez
- Page 144 and 145: hněvivém díle záměr císařův
- Page 146 and 147: Pán lidí, kteří poslouchají. P
- Page 148 and 149: spojovali svá dobyvačná toužen
- Page 150 and 151: otíral o bok klisny biskupovy. Kr
- Page 152 and 153: Kníže s biskupem kráčeli v čel
- Page 154 and 155: Jakou výhodu vidíš v tom, aby ty
- Page 156 and 157: zařídí obvyklé úřady, tak aby
- Page 158 and 159: opřev si dlaň o skráň a loket o
- Page 160 and 161: Když Břetislav dokončil opevněn
- Page 162 and 163: Tak, valíce se zpola z přinucení
- Page 164 and 165: „Pane,“ pravil Otovi ten, kdo b
- Page 166 and 167: zapomenuté, jez nabývají barev v
- Page 168 and 169: A když už je řeč o jeho chybác
- Page 170 and 171: ukou, dal mu několikrát povyskoč
- Page 172 and 173: Slyše jméno kanovníkovo a znamen
- Page 174 and 175: líbiti na všechny strany. Ty stra
- Page 176 and 177: štěstí mluvil Bruno jen zřídka
- Page 178 and 179: zastavoval se magistrův krok víc
opovržení lest, vraždy ho neděsily, byl nelítostný, ale přece jen ho rozechvíval jakýsi dotekjiného cítění. Smrt, hrozná rozněcovatelka zmaru, stála za ním a chlad a stín, který čiší zjejího pláště, vzbuzoval v jeho znaveném srdci nesmírnou touhu po tom, co je živé. Cítilrozkoš vzpomínaje si na růjnou stáj, na útlá pacholátka, na křik, na vraštění jejich tváří, napach i bezděčné pohyby jejich údů. Tu někde v hlubině divoké duše Boleslavovy se pohnulalítost nad životy, které mají býti utraceny. S tím citem prvým současně však vyvstával citdruhý, to jest touha spatřiti své dílo dokončeno. A to, co bylo v jeho duši nelítostné a strašné,uchvátilo cit milostivý a otřásalo jím a rdousilo jej samo umdlévajíc.Skončiv zápas a nabrav dechu, řekl pak vévoda toto: „Mé tělo zchřadlo, moje levice visí bezvlády podle závěsu meče, ale můj duch je živý a moje jméno vládne. I rozkazuji vám, abysteopověděli zlickou válku! Válka jest soudce, který rozdílí vítězství tomu, kdo je silen, a smrttomu, kdo je slab a kdo je vetchý. Ta jest rozhodčí mezi knížaty a věci jiné jsou stín amrákota.“Když tedy bylo dáno povolení k boji, shromáždili Vršovci lid zbrojný a přitáhli k hraduLibici. Ale dříve než se přiblížili, vyslali Zličané posla k vévodovi a snažně jej žádali, aby jimpovolil lhůtu a aby válka nepočínala dříve, dokud se nenavrátí Soběbor. Vévoda, slyše tynaléhavé prosby, svolil. Nezdálo sé mu býti dobré, aby lid byl napadán a vůdce a nejstarší zknížat zatím někde v cizí zemi ušel smrti. Chtěl zahubit především Soběbora. Taková bylajeho vůle. Ale Vršovci nemohli se již zdržet. Přitrhli v předvečer svátku svatého Václava kbráně libického hradu a bez opovědění a bez výstrahy jali se útočit.Až do té chvíle důvěřoval lid Slavníkův danému slovu. Pracoval, hleděl si svých polí, bylzabrán do díla.Když se však nachyloval dvacátý sedmý den měsíce září, přihnali se Vršovci a jezdcovéBoleslavovi k hradu Libici a udeřili do bran. Tehdy zaznělo výskání a skřek útoku. Tehdy sezvedl zlický lid, aby se bránil.Bitva trvala po celou noc až do zásvitu dne zasvěceného památce svatého Václava.Potom starší rodu Slavníkova vystoupil na hradbu a dávaje znamení míru, zapřísahalnepřítele, aby ustal v práci válečné a popřál lidem čas k modlení. Měl k tomu dobrý důvod,130
Change language