OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
I poznával biskup, že s nenávistí k ženě proradné zněla i nenávist k rodu Slavníkovců.Uhadoval, že staré záští, ta podnož smrti, vede Vršovce jako býk vodívá stádo. Tu se zhrozillidské zloby a přehlížeje povahu lásky, měl za to, že nikdy nebude v té zemi naplněna.I beznaději vedla ho cesta ke knížeti. Šel k němu a zastihl jej, jak obklopen svými syny aVršovci udílí rady k blížícím se žním. Byl klidný, byl nepohnutý a smál se poklepávaje narameno těch, kdo k němu přistupovali. Když pak promluvil biskup a když vypověděl všechno,co se přihodilo před dvorem biskupským, řekl kníže:„Biskupe, můj bratře, slýchal jsem často vypravovati, že lidé, kterým je propůjčeno jmění astatky, jsou hodni závisti, a že lidé, kterým se všeho nedostává, nejsou jí prosti. A chci, abystomu rozuměl tak, že jedni ji vzbuzují a druzí že ji cítí. Buď rád, že můžeš o každém člověkusmýšlet laskavě. Buď rád, že jsi na sebe uvalil záští a cítění závistivé, neboť v tom je viděti,že tvá moc a tvoje štěstí jsou veliké.“Řka to, naznačil ještě, že příbuzní se strany podvedeného manžela zcela podle práva utratiliproradnou ženu.„Dá-li se mluvit o krutosti,“ pravil, „dopustili se jí jen proto, že smilnici dříve milovali a že kní měli důvěru.“To vše řekl Boleslav v pousmívání a odevzdán v moudrost přibližujícího se stáří.I poznal biskup, že mysl knížete lpí na věcech, které jsou mu vzdáleny, a pohlížeje na silné asrstnaté ruce Boleslavovy myslil na dalekou cestu.Pátého dne od té rozmluvy opustil biskup po druhé Prahu.Když pak poznovu pokročil čas, stalo se, že byl Boleslav zachvácen na půl těla nesmírnouslabostí a že nemohl ani hýbat rukou a že vlekl nohu, jako by odumřela. Odtud dlel v hradech,odtud prodléval v jizbách a tam k němu přicházely staré skutky a vypravování. Když mohlještě loviti, nenacházel zalíbení v rozpravách, teď však s myslí ztišenou naslouchal čtenílegendy o svatém Václavovi a chválil svou choť, která dala ten příběh plný krásy apočestnosti zapsat. Tak v rozjímání a pilných radách plynuly dny Boleslavovy.128
Ale stalo se, že Bodrci, nemohouce zapomenout starých způsobů života a nemohouce snášetiporobu, povstali proti uchvatitelům. Císař Ota zvedl tedy proti nim válku, a protože bylBoleslav podle úmluvy zavázán přispěchati mu na pomoc, rozkázal, aby jeho syn Boleslav III.sebral vojsko a s tím vojskem se postavil po bok císařův a po bok knížete polského, kterýžslul Boleslav Chrabrý. Chystaje se vytrhnout do pole, poslal Boleslav III. posly ke knížetizlickému, aby mu připomněli, že podle závislosti na vládci pražském jest mu rovněž vypravitivojsko. Tehdy stál v čele rodu Slavníkova Soběbor a ten si vedl málem jako kníže neodvislé.Sebral vojsko, neohlížel se na vladaře českého, spojil se s císařem a ještě si mu stýskal naútisk se strany Boleslavovy.Zvěst o stížnostech a nepřívětivosti Soběborově se donesla záhy do Prahy a stárnoucí kníže,který se již nazýval vévodou, dlouho o ní přemýšlel. I procházel v myšlenkách své panství,zřel nesmírnou říši, zřel pořádek, zřel naplněné pokladnice i vzmáhající se blahobyt a kladl siotázku, je-li rozumné, aby věc šťastná a dobrá se zastavovala na pomezí kmenového knížete,který jediný odpírá vládě rozumu a úspěchu.V ten čas shromáždili se kolem vévody Vršovci, mluvili k němu a stavili mu před zrakpříklady nepřátelství a špatného smýšlení. Byli plni zášti a nenávist úžila jim srdce tak, že ten,kdo mluvil hlasem plným, ukončil svou řeč sípaje jako člověk zbavený dechu. Ti tedynaléhali na vévodu, aby za nepřítomnosti Soběborovy udeřil na hrad Libici a aby jej rozvalil.Avšak vévoda neodpovídal. Váhal, rozvažoval a po dlouhé chvíli mlčení pravil:„Vy jste zhoubcové a muži nešetřící krve. Kde se zastaví váš krok, dám-li pokynutí, abystepotrestali zlická knížata?“„Pane, vévodo,“ odpověděl jeden z Vršovců, „nemáme vlastní vůle a konali jsme jen to, co jsirozkazoval! Ty vládneš, ty jsi náš rozhodčí. Teď však již vbodni ostruhu svému hněvu! Nechťse vzpíná, nechť letí, nechť nás vede! Učinil jsi se slavným, ale tvé jméno utichne v blízkostistáří, tvé jméno nezazní ani silou ani moudrostí, když přivolíš, aby vedle toho jména žilojméno rodu zlického!“Na ta slova vévoda neodpověděl. Byl tich, trval v mlčení. Levá ruka spočívala mu bezmocněna koleni a ruka pravá zastřela jeho vousaté rty. Zdálo se, že skrývá úsměv. Neměl v129
- Page 78 and 79: Zatím co míjela chvilka za chvilk
- Page 80 and 81: Tehdy však stanul Boleslav mezi vl
- Page 82 and 83: zabil Václava. Zahubil jej. Dal za
- Page 84 and 85: Řka to, položil Boleslav ruku na
- Page 86 and 87: Boleslav zvěděv o králově tísn
- Page 88 and 89: drobná příhoda. Jednou se totiž
- Page 90 and 91: zvolna, sesedli v lesích, brali se
- Page 92 and 93: až na místo, kde rovina přecház
- Page 94 and 95: dcerami, krátce: jakkoliv byl rodu
- Page 96 and 97: poslouchají a skáčí pod nimi uk
- Page 98 and 99: Zatím církev, která nemohla vlá
- Page 100 and 101: Když kníže mluvil tu řeč, vyvs
- Page 102 and 103: zhlédnouti nesmírný statek a nes
- Page 104 and 105: pevná víra a to jsem chtěl říc
- Page 106 and 107: Vítr přicházející z šíra hna
- Page 108 and 109: Tehdy se zmocnilo císařských voj
- Page 110 and 111: ochranu biskupa žičského. Kněz
- Page 112 and 113: se oba hlasem smějí. V jejich sm
- Page 114 and 115: Jak bylo naznačováno, stal se po
- Page 116 and 117: Umění opatovy řeči převyšoval
- Page 118 and 119: Jednou se vracel Boleslav z lovu. S
- Page 120 and 121: „Ten hanebník,“ pravil, „zem
- Page 122 and 123: vrhl se v líté zuřivosti k brán
- Page 124 and 125: přeměně, která se stala v srdc
- Page 126 and 127: „Jsi sluha chrámový, jsi člov
- Page 130 and 131: opovržení lest, vraždy ho neděs
- Page 132 and 133: doráží a ve vzteku si rve vlastn
- Page 134 and 135: úpadku, ale v něm snad právě sp
- Page 136 and 137: Naproti tomu dochoval se záznam, k
- Page 138 and 139: kradí chodili v různá shromážd
- Page 140 and 141: „Moc císařova je nezměrná a l
- Page 142 and 143: ežných holení, jež se mu zařez
- Page 144 and 145: hněvivém díle záměr císařův
- Page 146 and 147: Pán lidí, kteří poslouchají. P
- Page 148 and 149: spojovali svá dobyvačná toužen
- Page 150 and 151: otíral o bok klisny biskupovy. Kr
- Page 152 and 153: Kníže s biskupem kráčeli v čel
- Page 154 and 155: Jakou výhodu vidíš v tom, aby ty
- Page 156 and 157: zařídí obvyklé úřady, tak aby
- Page 158 and 159: opřev si dlaň o skráň a loket o
- Page 160 and 161: Když Břetislav dokončil opevněn
- Page 162 and 163: Tak, valíce se zpola z přinucení
- Page 164 and 165: „Pane,“ pravil Otovi ten, kdo b
- Page 166 and 167: zapomenuté, jez nabývají barev v
- Page 168 and 169: A když už je řeč o jeho chybác
- Page 170 and 171: ukou, dal mu několikrát povyskoč
- Page 172 and 173: Slyše jméno kanovníkovo a znamen
- Page 174 and 175: líbiti na všechny strany. Ty stra
- Page 176 and 177: štěstí mluvil Bruno jen zřídka
I poznával biskup, že s nenávistí k ženě proradné zněla i nenávist k rodu Slavníkovců.Uhadoval, že staré záští, ta podnož smrti, vede Vršovce jako býk vodívá stádo. Tu se zhrozillidské zloby a přehlížeje povahu lásky, měl za to, že nikdy nebude v té zemi naplněna.I beznaději vedla ho cesta ke knížeti. Šel k němu a zastihl jej, jak obklopen svými syny aVršovci udílí rady k blížícím se žním. Byl klidný, byl nepohnutý a smál se poklepávaje narameno těch, kdo k němu přistupovali. Když pak promluvil biskup a když vypověděl všechno,co se přihodilo před dvorem biskupským, řekl kníže:„Biskupe, můj bratře, slýchal jsem často vypravovati, že lidé, kterým je propůjčeno jmění astatky, jsou hodni závisti, a že lidé, kterým se všeho nedostává, nejsou jí prosti. A chci, abystomu rozuměl tak, že jedni ji vzbuzují a druzí že ji cítí. Buď rád, že můžeš o každém člověkusmýšlet laskavě. Buď rád, že jsi na sebe uvalil záští a cítění závistivé, neboť v tom je viděti,že tvá moc a tvoje štěstí jsou veliké.“Řka to, naznačil ještě, že příbuzní se strany podvedeného manžela zcela podle práva utratiliproradnou ženu.„Dá-li se mluvit o krutosti,“ pravil, „dopustili se jí jen proto, že smilnici dříve milovali a že kní měli důvěru.“To vše řekl Boleslav v pousmívání a odevzdán v moudrost přibližujícího se stáří.I poznal biskup, že mysl knížete lpí na věcech, které jsou mu vzdáleny, a pohlížeje na silné asrstnaté ruce Boleslavovy myslil na dalekou cestu.Pátého dne od té rozmluvy opustil biskup po druhé Prahu.Když pak poznovu pokročil čas, stalo se, že byl Boleslav zachvácen na půl těla nesmírnouslabostí a že nemohl ani hýbat rukou a že vlekl nohu, jako by odumřela. Odtud dlel v hradech,odtud prodléval v jizbách a tam k němu přicházely staré skutky a vypravování. Když mohlještě loviti, nenacházel zalíbení v rozpravách, teď však s myslí ztišenou naslouchal čtenílegendy o svatém Václavovi a chválil svou choť, která dala ten příběh plný krásy apočestnosti zapsat. Tak v rozjímání a pilných radách plynuly dny Boleslavovy.128