OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

vrhl se v líté zuřivosti k bráně a bil do ní a útočil jako vojsko. Zatím střelci z jeho houfuzasypávali šípy každého, kdo přišel na dostřel, a každou hlavu, která se objevila nad špicemipalisád. Tak zabili tři muže.Biskup, když se mu donesla zpráva o útoku, stál nad mrtvolou své matky. Byl smuten, alezvěst o nových vraždách jej rozlítostnila až k beznaději. Plakal. Rozhlédl se s hořkostí posvém ovčinci. Rozhlédl se po lidech, kteří byli svěřeni jeho péči, a viděl, že se nepodobají liduvěřícímu, ale že připomínají více vlky než pes a šakal. I zželelo se mu díla marného. Vidělvrahy, lidi zištné, lidi bažící po cizích manželkách a synech člověka druhého, viděl průvodykřesťanských otroků, které pohané a východní obchodníci přehánějí s místa na místo, vidělustavičné války a zlobu a kypící nenávist, která leží jako tráva na polích a která dusí slovolásky jako písčina dusí vzcházející zrno. I vážil práci vykonanou a dále její výsledek. Shledalji marnou. Shledal jej lehkým. Tu padl na kolena a v hloubi jeho duše povstával strach, žemísto biskupské není mu místem pravým.Skončiv úděsné rozjímání, mluvil Vojtěch k bratřím. Rozloučil se s nimi a podle svatostisvého srdce je prosil, aby nemyslili na pronásledování vrahů. Potom dal pohřbíti mrtvé.Když pak uložena jest do hrobu i jeho matka Střezislava, napsal list knížeti Boleslavovi.Oznámil mu, že opouští Čechy, a připojil přání, aby Bůh, který jest soudce nejmilostivější,prominul vrahům i tomu, kterýž je poslal.Dokončiv psaní, se srdcem zlomeným odešel biskup, aby putoval do Svaté země.Roku 988 opustil tedy Vojtěch okrsek své správy. Bral se s několika sluhy a se svým bratremRadimem a s proboštem pražským do Itálie. Bylo ustanoveno, že odplují z některého přístavujaderského do Svaté země, ale když přišli do města Říma, byl Vojtěch poznán. Tu jejobklopili velmožové a u veliké slávě ho vedli před císařovnu Theofanu, neboť vznešený rodbiskupův stál s rodem císařským v příbuzenství. I obklopili velmožové svatého poutníka avolajíce jeho jméno po ulicích a zastiňujíce jeho hlavu před úžehem slunce, brali se k paláci.A stalo se, že ten muž, toužící po odříkání a chudobě, vkročil do Věčného města jako kníže.Marně se zdráhal, marně napomínal své průvodce, marně skláněl hlavu, marně se halil vmnišský plášť: jeho jméno bylo silnější než jeho pokora.122