OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

Umění opatovy řeči převyšovalo pak pověst, která se o něm šířila. Činilo každého zposluchačů člověkem, který je v tísni vypravovaného příběhu. Nahánělo strach, žádalorozhodnutí, skýtalo útěchu.Když opat skončil, když zavládlo ticho, mnichové uchvácení vzlykali a lidé svědomíneprobuzeného škubli sebou, jako člověk vyrušený ze spánku. V tu chvíli ozval se hlasVojtěchův. Bylo slyšeti, jak chválí Boha a jak mu děkuje za dobrodiní, v něž jej uvedl.„Jsem,“ pravil Vojtěch, „nehodný biskup a jdu k císaři, aby mě uvedl v úřad. Jdu k císaři, alecož je mi platna ta cesta, když císař vládne jen mocí, která přestává u hranice země a povětří iu hranice hodiny. Směr k nebi ohraničuje jeho moc a chvilička, jež se snáší, ji snad ukončí.Jest totiž pravda o lidech smrtelných, že každý z nich může zemříti dříve, než dořeknemyšlenku, která mu hýbe jazykem. Potom bez důstojenství stane před oslepujícími světly apřed ohněm, který pálí víc než ohně hořící po všech zemských místech. Tak nicotná je tedysláva světa a tak málo platí, že i největší králové jsou pouhý stín. I nedbám o jiné a jen toužíma prahnu, abys mne, opate, uvedl v svou moudrost jako mne císař uvede v úřad biskupský.Dříve než se natrvalo ozdobím prstenem a berlou, chci se přiodít věrností tomu, co uslyším odtebe. Činím ten slib s ochotností, neboť pokud se může přihodit člověku nedostatečnému, i jádávno před naším setkáním jsem cítil, jak mi stoupá k ústům řeč připomínající to, co ty pravíš.I já jsem cítil vroucnost přivolávající slova podobná tvým slovům.“Když Vojtěch domluvil, vznesl opat clunyjský pravici a vztyčiv palec, ukazovák a prstprostřední, řekl: „Tři jsou věci nejhlavnější, které hlásám!“„Tři jsou věci nejhlavnější, které jsem nalezl,“ pravil Vojtěch.Připojil svůj hlas k hlasu opata z Clony a ty dva hlasy pokračovaly jakoby jediným dechem ajako by pocházely z jediných úst. Tak biskup a opat vypočítávali kněžské ctnosti (z nichž prvábyla poslušnost) a drahnou chvíli mluvili v úplném souladu. I zdálo se, že jeden uhadujemyšlenky druhého, zdálo se, že jediné chtění vládne jejich myslím a že jazyk činí podle vůlespolečné. Vidouce tu shodu zachvěli se všichni mnichové, ba i ti, kteří se hroužili v světskémyšlenky a kterým tanuly před očima nějaké rohaté čepce mladistvých hříšnic, byli jatistrachem.116