OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

se oba hlasem smějí. V jejich smíchu bylo pak slyšeti hluboké uspokojení a nevinnost, která jevskutku strašná, povážíme-li, že šlo o vraha!Od té příhody minulo několik měsíců. Boleslav se již dávno a s velikou kořistí navrátil zvýpravy. Pokrývala ho nová vítězství, neboť když Ota II. (baže po odplatě) vtrhl do Čech,bylo knížeti dopřáno porazit jeho vojska. Tehdy, tísněn povstáním, které vypuklo v říši, bylOta přinucen jednat o rychlý mír a kníže získal tím mírem mnohou výhodu.Pokud jde o Dětmara, uzdravil se záhy z hrozného rozrušení. Zotavil se, dosáhl investitury abyl nastolen v chrámu svatého Víta za slavnostní mše. I zpívali tehdy kněží latinští Te Deum akníže s velmoži Christus keinado a opět jiní Kyrie eleison a krleš, jak uvykli odpovídati naslovanský žaltář. Když obřad a mše byly skončeny, přistoupil k biskupovi kníže a žádal jej,aby mezi prvými poskytl křest muži s rusou hřívou. Dětmar se zachvěl slyše tu žádost, aleprotože byl srdce přelaskavého, učinil, oč byl požádán. Odvážil se toho, ale jeho dušepoplakávala a povždy již zůstala stísněná. Potom nastal biskupu přetěžký život. Církevnívelmož (to jest arcibiskup mohučský), který jediný jej mohl chránit, byl příliš vzdálen a takDětmara nesílilo nic než hluboká víra a učenost a příklady svatých. Trávil celé dny namodlitbách a přečasto se obracel k chrámovému klenutí. Tu se mu zdávalo, že miska klenby,jako propast obrácená, zrcadlí neporušené myšlenky svatého Václava: myšlenky souladu alásky.Když pak uběhla léta a když biskup dlel na smrtelném loži, s bědou a lítostí si vzpomínal nasvé sliby. Viděl, že byly plané. Viděl, že vždycky stával ve stínu knížete, a s hořem siuvědomoval, že se mu nepodařilo vmetnouti do duše panovníkovy záblesk poznání.Katedrální klérus, pomocníci biskupovi a dále synové snažili se jej utěšiti. Modlili se aukazujíce k milosrdenství božímu, mluvili slova plná naděje. Mysl biskupova hnána neblahouvýčitkou bez přestání se však vracela k své domnělé vině. Rmoutil se, viděl seztracena, viděl,že sám sebe navždy potupil. Tu ožíval před jeho duševním zrakem výjev z popleněné Žiče.Zřel zedraného mnicha, jak chroptí a popadá dech, zřel vražedníka, který nerozeznává anizločinu a hlasem se směje.Při té vzpomínce obestřela Dětmara hrůza a bezměrné ponížení. Cítil, že on, biskup a velmožcírkevní, propadl peklu, neboť ten nelítostný voják s rusou hřívou, ten člověk vlčí duše, ten112