OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon OBRAZY Z DÄJIN NÃRODA ÄESKÃHO I. VLADISLAV ... - Rodon
Vítr přicházející z šíra hnal temné mraky. Chýlilo se k večeru a les a horstvo odělo sepřísvitem, jenž není světlo ani temnota a jenž má libost obou. I zdála se biskupovi česká zeměbýti zemí míru a cítil, že ji miluje z celé síly své duše: tak jako Sasko, tak jako Řím a dítky,které zplodil v manželském loži. Byla mu dvojnásob drahá teď, kdy se vracel a kdy za jehozády duněla válka. V tu chvíli více než kdy předtím byl také popuzen proti Bavorům. Cítil, žek nim nemá pražádné náklonnosti; za prvé: jako Sas; za druhé: jako člověk, který chce dobřevycházeti s císařem. Byl věru šťasten, že se navrací do Čech. Nazýval je svou domovinou.Mínil tím totiž své sídlo, svou prostornou jizbu se začernalými trámy a s pultem sbitým pozpůsobu vysokého stolu, u něhož člověk může psát, aniž by usedl. Skutečnost, že se narodil vzemi jiného jazyka, neměnila mnoho na této příchylnosti, neboť mužové těch starých dobneměli citu, který by věci podobné přesněji rozlišoval. Pokud jde o národnost, věřil biskup, žeje jeho povinností býti především římským knězem. Mluvil latinsky, osvojil si jazyk český aužíval ho s radostí učeného člověka. Svou lásku pak biskup rozdílel mezi kraj, který jejpoutal, a kraj, který kdysi opustil. Nechtěl dávat žádnému z nich přednost, ale to místo, kdestálo jeho psací náčiní a kde nalézal muže stejně učené, bylo jeho srdci přec jen nejmilejší.V den, kdy se biskup vracel do české země, byl právě úplněk. Zářil, rozněcoval se a sámnepohnut, plynul v letu mračna, které se pozměňovalo, majíc chviličku tvář úděsné obludy avzápětí podobu něžného stádce, které se popásá. Biskup okouzlen hrou a nenadálými svityzíral k luně a dech se mu šířil vanutím klidu. Nadcházela noc, ale Dětmar (proti svému zvyku)nesesedl s koně a bral se dál a dál. Cesta klesala, kraj ležel zahalen vzcházejícím přítmím asloha páry dotýkala se vrcholku lesa. Byl mír, ale pojednou (právě tak jako v zemi bavorské)vynořila se v zátočině skupina postupujících jezdců i pěšáků, kteří nesli oštěpy a kteří byliozbrojeni až po zuby.Biskup myslil chviličku, že potkává lovce, ale zhlédnuv jejich počet a zhlédnuv otroky a dálevozy plné podivného nákladu, poznal, že je to lid válečný. I zastavil se a s úzkostí oslovilčlověka v čele zbrojenců. Mluvil latinsky, mluvil česky a v obou jazycích vyzval tu tlupu, abysi vedla skromně, neboť ten, kdo k nim mluví, je biskup. Řekl to hlasem příliš tichým aněmecký sluha biskupův v bázni, že lidé na druhé straně houštiny přeslechli, jak veliká jedůstojnost jeho pána, přiloživ si dlaně k ústům poznovu zahoukal:„Biskup! Průvod, který jste potkali, je průvod biskupův!“106
Ale zbrojenci odpověděli smíchem a duli v rohy a smáli se tím nezdvořileji, čím více sluhakřičel. Vposled ten, kdo stál v jejich čele (a byl to muž s rusou hřívou), povelel k útoku a vrhlproti biskupovi oštěp. Zbraň zasvištěla podle sluhova ucha a zaryla se do stromu těsně vedlehlavy biskupovy. V té chvíli vyrazili jezdcové vpřed a Dětmar sotva mohl zahlédnoutinapřažená kopí a lesknoucí se meče. Prchal, pádící družina jej obklopovala a letěli ze všechsil. Pohříchu za zběsilé jízdy narazili ještě na jiné hloučky a vposled byli zahnátni bůh ví kam.Ta neblahá příhoda zmátla dočista krok průvodu a přivedla biskupa daleko na sever. Pomnohém bloudění teprve třetího dne sjel na cestu. Tu uviděl Dětmar zedraného mnicha. Mělhůl a brašnu. Kráčel nevšímaje si ničeho. I otázal se ho biskup:„Kam jdeš? Jaký je cíl tvé cesty?“„Jdu,“ odpověděl, „do místa, které slove Žič a kde sídlí biskup.“Na tu odpověď váhal Dětmar s novou otázkou. Váhal rovněž pronésti své jméno, neboť sedobře rozpomínal, že biskup žičský žije v neshodě s knížetem Boleslavem.„Co učiníš?“ ptala se biskupova opatrnost.„Svěřím se mnichu!“ odvětila důvěra.I řekl Dětmar, kdo jest, odkud přichází a koho hledá. Jeho družina byla zchvácena, tři lidéutržili si těžká zranění pádem a věru nemohli pokračovat v cestě bez odpočinku.„Nuže,“ řekl rozedraný mnich, když to všechno vyslechl, „nevracejte se do Čech. Pojďte semnou a já vás dovedu do kláštera, kde se vám dostane takového přijetí, jaké přísluší družiněbiskupské. Tam se vyhojíte z ran a já, který hladovím, dojdu s vámi nasycení.“Uplynul nějaký čas. Česká vojska se již spojila s oddílem, který do války bavorské poslal svakBoleslavův Měšek, ale stalo se, že spojencům nepřálo štěstí. Stalo se, že byl Jindřich poražena že se utvrdila moc císaře Otyli.107
- Page 56 and 57: Na divých honbách, pod trámovím
- Page 58 and 59: plen a že nedáte věžím srdcí
- Page 60 and 61: Sotva se rozneslo, že strůjce moc
- Page 62 and 63: Někteří přední mužové češt
- Page 64 and 65: Tak mluví o Ludmile pověst, ale t
- Page 66 and 67: zvířata a prchli. I chtěli to u
- Page 68 and 69: Ale do lidských srdcí je vdmychnu
- Page 70 and 71: poznovu žádal, aby se zřekla zá
- Page 72 and 73: záhy pálili věci nejpotřebněj
- Page 74 and 75: „Byl ti dán meč, Václave. Co t
- Page 76 and 77: popásala klisnička. Byla osedlán
- Page 78 and 79: Zatím co míjela chvilka za chvilk
- Page 80 and 81: Tehdy však stanul Boleslav mezi vl
- Page 82 and 83: zabil Václava. Zahubil jej. Dal za
- Page 84 and 85: Řka to, položil Boleslav ruku na
- Page 86 and 87: Boleslav zvěděv o králově tísn
- Page 88 and 89: drobná příhoda. Jednou se totiž
- Page 90 and 91: zvolna, sesedli v lesích, brali se
- Page 92 and 93: až na místo, kde rovina přecház
- Page 94 and 95: dcerami, krátce: jakkoliv byl rodu
- Page 96 and 97: poslouchají a skáčí pod nimi uk
- Page 98 and 99: Zatím církev, která nemohla vlá
- Page 100 and 101: Když kníže mluvil tu řeč, vyvs
- Page 102 and 103: zhlédnouti nesmírný statek a nes
- Page 104 and 105: pevná víra a to jsem chtěl říc
- Page 108 and 109: Tehdy se zmocnilo císařských voj
- Page 110 and 111: ochranu biskupa žičského. Kněz
- Page 112 and 113: se oba hlasem smějí. V jejich sm
- Page 114 and 115: Jak bylo naznačováno, stal se po
- Page 116 and 117: Umění opatovy řeči převyšoval
- Page 118 and 119: Jednou se vracel Boleslav z lovu. S
- Page 120 and 121: „Ten hanebník,“ pravil, „zem
- Page 122 and 123: vrhl se v líté zuřivosti k brán
- Page 124 and 125: přeměně, která se stala v srdc
- Page 126 and 127: „Jsi sluha chrámový, jsi člov
- Page 128 and 129: I poznával biskup, že s nenávist
- Page 130 and 131: opovržení lest, vraždy ho neděs
- Page 132 and 133: doráží a ve vzteku si rve vlastn
- Page 134 and 135: úpadku, ale v něm snad právě sp
- Page 136 and 137: Naproti tomu dochoval se záznam, k
- Page 138 and 139: kradí chodili v různá shromážd
- Page 140 and 141: „Moc císařova je nezměrná a l
- Page 142 and 143: ežných holení, jež se mu zařez
- Page 144 and 145: hněvivém díle záměr císařův
- Page 146 and 147: Pán lidí, kteří poslouchají. P
- Page 148 and 149: spojovali svá dobyvačná toužen
- Page 150 and 151: otíral o bok klisny biskupovy. Kr
- Page 152 and 153: Kníže s biskupem kráčeli v čel
- Page 154 and 155: Jakou výhodu vidíš v tom, aby ty
Vítr přicházející z šíra hnal temné mraky. Chýlilo se k večeru a les a horstvo odělo sepřísvitem, jenž není světlo ani temnota a jenž má libost obou. I zdála se biskupovi česká zeměbýti zemí míru a cítil, že ji miluje z celé síly své duše: tak jako Sasko, tak jako Řím a dítky,které zplodil v manželském loži. Byla mu dvojnásob drahá teď, kdy se vracel a kdy za jehozády duněla válka. V tu chvíli více než kdy předtím byl také popuzen proti Bavorům. Cítil, žek nim nemá pražádné náklonnosti; za prvé: jako Sas; za druhé: jako člověk, který chce dobřevycházeti s císařem. Byl věru šťasten, že se navrací do Čech. Nazýval je svou domovinou.Mínil tím totiž své sídlo, svou prostornou jizbu se začernalými trámy a s pultem sbitým pozpůsobu vysokého stolu, u něhož člověk může psát, aniž by usedl. Skutečnost, že se narodil vzemi jiného jazyka, neměnila mnoho na této příchylnosti, neboť mužové těch starých dobneměli citu, který by věci podobné přesněji rozlišoval. Pokud jde o národnost, věřil biskup, žeje jeho povinností býti především římským knězem. Mluvil latinsky, osvojil si jazyk český aužíval ho s radostí učeného člověka. Svou lásku pak biskup rozdílel mezi kraj, který jejpoutal, a kraj, který kdysi opustil. Nechtěl dávat žádnému z nich přednost, ale to místo, kdestálo jeho psací náčiní a kde nalézal muže stejně učené, bylo jeho srdci přec jen nejmilejší.V den, kdy se biskup vracel do české země, byl právě úplněk. Zářil, rozněcoval se a sámnepohnut, plynul v letu mračna, které se pozměňovalo, majíc chviličku tvář úděsné obludy avzápětí podobu něžného stádce, které se popásá. Biskup okouzlen hrou a nenadálými svityzíral k luně a dech se mu šířil vanutím klidu. Nadcházela noc, ale Dětmar (proti svému zvyku)nesesedl s koně a bral se dál a dál. Cesta klesala, kraj ležel zahalen vzcházejícím přítmím asloha páry dotýkala se vrcholku lesa. Byl mír, ale pojednou (právě tak jako v zemi bavorské)vynořila se v zátočině skupina postupujících jezdců i pěšáků, kteří nesli oštěpy a kteří byliozbrojeni až po zuby.Biskup myslil chviličku, že potkává lovce, ale zhlédnuv jejich počet a zhlédnuv otroky a dálevozy plné podivného nákladu, poznal, že je to lid válečný. I zastavil se a s úzkostí oslovilčlověka v čele zbrojenců. Mluvil latinsky, mluvil česky a v obou jazycích vyzval tu tlupu, abysi vedla skromně, neboť ten, kdo k nim mluví, je biskup. Řekl to hlasem příliš tichým aněmecký sluha biskupův v bázni, že lidé na druhé straně houštiny přeslechli, jak veliká jedůstojnost jeho pána, přiloživ si dlaně k ústům poznovu zahoukal:„Biskup! Průvod, který jste potkali, je průvod biskupův!“106