OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

30.07.2015 Views

Vítr přicházející z šíra hnal temné mraky. Chýlilo se k večeru a les a horstvo odělo sepřísvitem, jenž není světlo ani temnota a jenž má libost obou. I zdála se biskupovi česká zeměbýti zemí míru a cítil, že ji miluje z celé síly své duše: tak jako Sasko, tak jako Řím a dítky,které zplodil v manželském loži. Byla mu dvojnásob drahá teď, kdy se vracel a kdy za jehozády duněla válka. V tu chvíli více než kdy předtím byl také popuzen proti Bavorům. Cítil, žek nim nemá pražádné náklonnosti; za prvé: jako Sas; za druhé: jako člověk, který chce dobřevycházeti s císařem. Byl věru šťasten, že se navrací do Čech. Nazýval je svou domovinou.Mínil tím totiž své sídlo, svou prostornou jizbu se začernalými trámy a s pultem sbitým pozpůsobu vysokého stolu, u něhož člověk může psát, aniž by usedl. Skutečnost, že se narodil vzemi jiného jazyka, neměnila mnoho na této příchylnosti, neboť mužové těch starých dobneměli citu, který by věci podobné přesněji rozlišoval. Pokud jde o národnost, věřil biskup, žeje jeho povinností býti především římským knězem. Mluvil latinsky, osvojil si jazyk český aužíval ho s radostí učeného člověka. Svou lásku pak biskup rozdílel mezi kraj, který jejpoutal, a kraj, který kdysi opustil. Nechtěl dávat žádnému z nich přednost, ale to místo, kdestálo jeho psací náčiní a kde nalézal muže stejně učené, bylo jeho srdci přec jen nejmilejší.V den, kdy se biskup vracel do české země, byl právě úplněk. Zářil, rozněcoval se a sámnepohnut, plynul v letu mračna, které se pozměňovalo, majíc chviličku tvář úděsné obludy avzápětí podobu něžného stádce, které se popásá. Biskup okouzlen hrou a nenadálými svityzíral k luně a dech se mu šířil vanutím klidu. Nadcházela noc, ale Dětmar (proti svému zvyku)nesesedl s koně a bral se dál a dál. Cesta klesala, kraj ležel zahalen vzcházejícím přítmím asloha páry dotýkala se vrcholku lesa. Byl mír, ale pojednou (právě tak jako v zemi bavorské)vynořila se v zátočině skupina postupujících jezdců i pěšáků, kteří nesli oštěpy a kteří byliozbrojeni až po zuby.Biskup myslil chviličku, že potkává lovce, ale zhlédnuv jejich počet a zhlédnuv otroky a dálevozy plné podivného nákladu, poznal, že je to lid válečný. I zastavil se a s úzkostí oslovilčlověka v čele zbrojenců. Mluvil latinsky, mluvil česky a v obou jazycích vyzval tu tlupu, abysi vedla skromně, neboť ten, kdo k nim mluví, je biskup. Řekl to hlasem příliš tichým aněmecký sluha biskupův v bázni, že lidé na druhé straně houštiny přeslechli, jak veliká jedůstojnost jeho pána, přiloživ si dlaně k ústům poznovu zahoukal:„Biskup! Průvod, který jste potkali, je průvod biskupův!“106

Ale zbrojenci odpověděli smíchem a duli v rohy a smáli se tím nezdvořileji, čím více sluhakřičel. Vposled ten, kdo stál v jejich čele (a byl to muž s rusou hřívou), povelel k útoku a vrhlproti biskupovi oštěp. Zbraň zasvištěla podle sluhova ucha a zaryla se do stromu těsně vedlehlavy biskupovy. V té chvíli vyrazili jezdcové vpřed a Dětmar sotva mohl zahlédnoutinapřažená kopí a lesknoucí se meče. Prchal, pádící družina jej obklopovala a letěli ze všechsil. Pohříchu za zběsilé jízdy narazili ještě na jiné hloučky a vposled byli zahnátni bůh ví kam.Ta neblahá příhoda zmátla dočista krok průvodu a přivedla biskupa daleko na sever. Pomnohém bloudění teprve třetího dne sjel na cestu. Tu uviděl Dětmar zedraného mnicha. Mělhůl a brašnu. Kráčel nevšímaje si ničeho. I otázal se ho biskup:„Kam jdeš? Jaký je cíl tvé cesty?“„Jdu,“ odpověděl, „do místa, které slove Žič a kde sídlí biskup.“Na tu odpověď váhal Dětmar s novou otázkou. Váhal rovněž pronésti své jméno, neboť sedobře rozpomínal, že biskup žičský žije v neshodě s knížetem Boleslavem.„Co učiníš?“ ptala se biskupova opatrnost.„Svěřím se mnichu!“ odvětila důvěra.I řekl Dětmar, kdo jest, odkud přichází a koho hledá. Jeho družina byla zchvácena, tři lidéutržili si těžká zranění pádem a věru nemohli pokračovat v cestě bez odpočinku.„Nuže,“ řekl rozedraný mnich, když to všechno vyslechl, „nevracejte se do Čech. Pojďte semnou a já vás dovedu do kláštera, kde se vám dostane takového přijetí, jaké přísluší družiněbiskupské. Tam se vyhojíte z ran a já, který hladovím, dojdu s vámi nasycení.“Uplynul nějaký čas. Česká vojska se již spojila s oddílem, který do války bavorské poslal svakBoleslavův Měšek, ale stalo se, že spojencům nepřálo štěstí. Stalo se, že byl Jindřich poražena že se utvrdila moc císaře Otyli.107

Vítr přicházející z šíra hnal temné mraky. Chýlilo se k večeru a les a horstvo odělo sepřísvitem, jenž není světlo ani temnota a jenž má libost obou. I zdála se biskupovi česká zeměbýti zemí míru a cítil, že ji miluje z celé síly své duše: tak jako Sasko, tak jako Řím a dítky,které zplodil v manželském loži. Byla mu dvojnásob drahá teď, kdy se vracel a kdy za jehozády duněla válka. V tu chvíli více než kdy předtím byl také popuzen proti Bavorům. Cítil, žek nim nemá pražádné náklonnosti; za prvé: jako Sas; za druhé: jako člověk, který chce dobřevycházeti s císařem. Byl věru šťasten, že se navrací do Čech. Nazýval je svou domovinou.Mínil tím totiž své sídlo, svou prostornou jizbu se začernalými trámy a s pultem sbitým pozpůsobu vysokého stolu, u něhož člověk může psát, aniž by usedl. Skutečnost, že se narodil vzemi jiného jazyka, neměnila mnoho na této příchylnosti, neboť mužové těch starých dobneměli citu, který by věci podobné přesněji rozlišoval. Pokud jde o národnost, věřil biskup, žeje jeho povinností býti především římským knězem. Mluvil latinsky, osvojil si jazyk český aužíval ho s radostí učeného člověka. Svou lásku pak biskup rozdílel mezi kraj, který jejpoutal, a kraj, který kdysi opustil. Nechtěl dávat žádnému z nich přednost, ale to místo, kdestálo jeho psací náčiní a kde nalézal muže stejně učené, bylo jeho srdci přec jen nejmilejší.V den, kdy se biskup vracel do české země, byl právě úplněk. Zářil, rozněcoval se a sámnepohnut, plynul v letu mračna, které se pozměňovalo, majíc chviličku tvář úděsné obludy avzápětí podobu něžného stádce, které se popásá. Biskup okouzlen hrou a nenadálými svityzíral k luně a dech se mu šířil vanutím klidu. Nadcházela noc, ale Dětmar (proti svému zvyku)nesesedl s koně a bral se dál a dál. Cesta klesala, kraj ležel zahalen vzcházejícím přítmím asloha páry dotýkala se vrcholku lesa. Byl mír, ale pojednou (právě tak jako v zemi bavorské)vynořila se v zátočině skupina postupujících jezdců i pěšáků, kteří nesli oštěpy a kteří byliozbrojeni až po zuby.Biskup myslil chviličku, že potkává lovce, ale zhlédnuv jejich počet a zhlédnuv otroky a dálevozy plné podivného nákladu, poznal, že je to lid válečný. I zastavil se a s úzkostí oslovilčlověka v čele zbrojenců. Mluvil latinsky, mluvil česky a v obou jazycích vyzval tu tlupu, abysi vedla skromně, neboť ten, kdo k nim mluví, je biskup. Řekl to hlasem příliš tichým aněmecký sluha biskupův v bázni, že lidé na druhé straně houštiny přeslechli, jak veliká jedůstojnost jeho pána, přiloživ si dlaně k ústům poznovu zahoukal:„Biskup! Průvod, který jste potkali, je průvod biskupův!“106

Hooray! Your file is uploaded and ready to be published.

Saved successfully!

Ooh no, something went wrong!