OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO I. VLADISLAV ... - Rodon

pevná víra a to jsem chtěl říci. Dále pak (s tvým dovolením), se musím zmínit o zemi, z nížpřicházím, neboť kníže české chystá výpravu: Mluví k svým velmožům, aby drželi lidpohromadě, a sám vyjel na pomezí. Nám, poslům, kteříž jsme viděli jeho přípravy, se pak zdá,že se kníže Boleslav bojí, aby ses nepostavil proti zřízení pražského biskupství. Budeš uražen,císaři, když mu odepřeš, oč tě v té věci požádá, a kdybys chtěl mstít urážku, zapleteš se vboj.“Mladistvý císař prý vyslechl radu pozorně, a když nadešel čas, přisvědčil české žádosti. Bylhotov uvésti biskupa Dětmara v moc, byl hotov uděliti mu investituru, neboť to jest jménotoho uvedení. Dříve však než úmysl stal se skutkem, vypuklo v Bavořích povstání.V boji, který se tehdy rozpoutal, stál Boleslav proti císaři. Pomáhal Jindřichu Bavorskému.Byla tedy válka, ale Dětmar se o ni pranic nestaral. Měl na mysli jen svůj úřad. Bral se zacísařem, který mu přislíbil investituru, bral se k zemi bavorské, neboť císař prý toho časuprodléval ve Falci, a biskup, aby se s ním setkal, musil překročit neklidné území vévodyJindřicha.Když však měl Dětmar Čechy za zády, a když pospíchal již krajem bavorským, viděl, že jdedo tuhého. Potkával zbrojence, otroky, nosiče, vozy, stáda, ženy a tlupy rozveselených lidí. Vhradech, podle nichž bylo mu jíti, znamenal pak nebývalý shon. I zastavil svůj průvod předjakýmsi místem opevněným a díval se na zběsilý zástup, který se tísnil, chtěje naráz projítibranou tak těsnou, že se tam nemohli protáhnout ani dva mezkové.Dětmar byl člověk pokojný a jeho učená i zbožná mysl oddávala se ustavičnému přemýšlení.Trávil (až do té osudné cesty) čas opisováním nebo úvahami o tajemství božím. Jeho pravice,nechť stál u pultu, nechť přecházel jizbou, byla sevřena v špetku, jako by prsty stále svíralypero, a jeho hlava zůstávala schýlena tíhou nauky a tíhou pokornosti. Měl tedy takové drženítěla, jako mívá písař. Nepodobal se vojínům. Jeho zbožný duch se děsil války a bylo muprotivné viděti chuďasy, kteří jsou tak rozběsněni, že skončí v bráně umačkáním. Odvrátiltedy hlavu od nepěkné podívané a modlil se, aby Bůh ráčil přijmouti duši těch, kdo zahynou.Potom, skončiv modlitbu, spěchal od těsného místa na širokou cestu. Klusal po lukách a opětlesíkem tak dlouho, dokud nenarazil na nový hlouček zbrojenců. Ten se vynořil znenadání,104