Archeologické rozhledy 2009 - Archeologický ústav AV ČR

156Nové publikacekém komentáři připojeném k článku, v němž A. Hejna (1966) zveřejnil soubor gotických kachlůzDívčího Kamene. Výrobky nesoucí na první pohled zřejmé sdělení o prestiži jihočeských magnátůpředstavují jako celek v kontextu českých zemí naprosto výjimečný projev kamnářského řemesla.Pro srovnání vzpomeňme pozůstatky honosných kachlových kamen z poč. 15. stol. z moravskéhohradu Melice (Michna 1981). Mezi kachlovými reliéfy je zastoupen rodový znak olomouckého biskupaVáclava Králíka z Buřenic, pána hradu.I zbývající motivy komorových kachlů (desítky klasifikovatelných námětů) a výzdobných doplňkůkamnových těles z českokrumlovského hradu významně doplňují dosavadní představy o pozdněstředověkém kamnářství. Nápadný je vysoký počet rozměrných kachlů obdélného formátu, na jejichžstěnách spatřujeme několik vzácněji se vyskytujících motivů. Diskusi můžeme vést nad vyobrazenímozbrojence na kachlích (a také na výjimečně se vyskytujících obkládacích deskách) úzkého obdélnéhoformátu (č. kat. 26). Autor katalogu jej s otazníky označuje buď jako rytíře, nebo sv. Jiří. Celkovézpodobení postavy se ale vyznačuje rysy příznačnými pro sv. Václava: muž oděný v plátovém brněnímá nasazenu knížecí čapku a třímá kopí s korouhví a štít. Na kachlových reliéfech dohledáme celouřadu blízkých analogií, ikonografická klasifikace se ovšem stává jednoznačnou, pokud se na praporuuplatňuje vyobrazení kalicha nebo orlice. Byť českokrumlovský motiv ozbrojence není doprovázenkonkrétním atributem, můžeme uvažovat spíše o sv. Václavovi, což nevylučuje ani nálezový kontext.Je nepochybné, že úcta k zemskému patronu byla silná zejména v utrakvistickém prostředí (jak dokládámj. celá řada kamnářských výrobků), avšak i v katolické propagandě mu náležela důležitá role(srov. Hlobil 1976). V této souvislosti můžeme uvést, že obdobně oděného urozence spatřujemenapř. na deskové malbě Ukřižování ze Skalice, datovatelné snad do 2. čtvrtiny 15. století. Tentokrátse jedná o zápornou postavu setníka. Ikonologický výklad však může být složitější. Za setníkem jetotiž znázorněn prostý voják s cepem. Nad ním vlaje praporec s nápisem bukal, jenž pravděpodobněmůžeme vyložit jako záměrnou zkomoleninu německého slova pokal (kalich). Jelikož voják držípřed obličejem nádobu podobnou džbánu – možná opět záměrně zkomolené vyobrazení kalicha, jeinterpretace nasnadě: snahou umělce bylo zřejmě zesměšnit husity. Takto tuto část výjevu přesvědčivěvysvětluje M. Bartlová (2001, 249, obr. 74). Výklad ovšem můžeme rozšířit ještě o jeden aspekt:jelikož utrakvisté bohatě rozvinuli svatováclavskou tradici, mohl dávný divák vnímat setníka, jenžaž nápadně připomíná sv. Václava, jako symbolického vojevůdce oddílu husitů, v tomto případě nepřátelKrista. Nutno podotknout, že na desce se jako součást výzdobné kompozice objevuje rožmberskýerb.Ocenění si zasluhují analýzy vybraných kachlových zlomků přírodovědnými metodami, jejichžvýsledky před časem představila zevrubná studie (Ernée – Hanykýř – Maryška 2004). Nejsou totižsamoúčelným exkurzem. Prokázána byla příprava hliněného těsta z materiálu pocházejícího z vícesurovinových zdrojů. Asi nejzajímavější informace se týkají ostřiva ve střepech kachlů nejrozměrnějšíchskupin. Hlína užitá při výrobě těchto exemplářů byla záměrně promíšena velkým množstvím zrngrafitu, čímž byl významně snížen počet defektů při sušení i výpalu. Grafit nahradil běžný křemičitýpísek, jenž při výrazných teplotních rozdílech mění svůj objem a způsobuje popraskání střepu.Toto nebezpečí nastává právě u rozměrných výrobků se silnostěnným střepem.Precizně vyhotovenému katalogu i jeho obrazové příloze nelze nic podstatného vytknout. Přestožeautor aktuálně rezignoval na ucelené zhodnocení ikonografie výzdoby kachlů, není to na závadu.Zasazení jedinečného souboru artefaktů do širšího kontextu si žádá mnohem více než pouhý výčetanalogií. Nutnou podmínkou vyvarování se planého rozepisování je rozsáhlá znalost dobových reáliía hlubší komparační studium: s tím se mohou i stručné postřehy stát velice podstatnými závěry.Pronikavými poznámkami vynikají především texty F. Šmahela. Je příznačné, že právě jemu se podařilosouhrnně a poutavě pojednat o archeologických dokladech středověké „duchovní“ kultury(Šmahel 1988). Bohužel početné soubory kachlů z moderních výzkumů hradů, které by značně rozšířilymožnosti komparačního studia, stále vesměs čekají na adekvátní publikaci. Přitom artefaktytohoto druhu mohou být účelně zpřístupněny formou samostatného katalogu, a to i bez interpretačníambice.Jan Kypta