Archeologické rozhledy 2009 - Archeologický ústav AV ČR

152Nové publikaceMacháček odraz nejvýraznějších řemeslných aktivit (zpracování kovů a textilnictví). Archeologickéstruktury rozpoznané na základě nálezů z Lesní školky na Pohansku byly s pomocí modelů odvozenýchz živé kultury interpretovány z hlediska funkce, významu i smyslu. S druhým faktorem souvisívýznam, který je dán společenským prostředím a odráží vztahy lidí k jiným lidem (specifickou, v lokalitěusazenou skupinou lidí). Čtvrtý faktor je svázán především se symbolickým smyslem archeologickýchstruktur a reflektuje duchovní život raně středověké společnosti (v kontextu Lesní školkyse projevil vztahem lidí ke studním a jiným hlubším objektům).Pojednání o hrobech je instruktivní, protože v raném středověku představují hroby objekty s extrémněnízkým počtem strukturujících deskriptorů. Přesto se Macháčkovi podařila určitá diskriminace.Metodicky je zvláště hodnotné srovnání počtu milodarů s pohlavními a věkovými skupinami:podle sloupcových diagramů by zde asi většina archeologů usuzovala na nějaké zákonitosti, statistickýtest to však neprokazuje.V kapitolce o „urbanizaci“ Pohanska vyjadřuje Macháček řadu postřehů, které se týkají interpretaceprostorových struktur sídlení. Zde jen poznamenávám, že nejsem plně přesvědčen, že tzv. dvorcovýsystém sídlení dokazuje soukromé vlastnictví půdy. Je to přece jen spíše jev z oblasti (arbitrární)symboliky než z oblasti společenského významu prostorových artefaktů.Teorie. Existuje mnoho přístupů ke konkrétní archeologické práci. Zde se budu zabývat problémyparadigmatickými, které jsou pro akademickou vědu zvlášť významné.V historické archeologii není otázka paradigmat velmi zřejmá. Je zde obtížné paradigmata formulovat,protože intervenuje návaznost na historii psaných pramenů. Zdá se, že do poslední doby zdepřevládá orientace, která je svým duchem kulturně historická (zejména studium „kontaktů“ a vlivův nejrůznějších podobách), ačkoliv nejtypičtější problémy kulturně historické archeologie, jako jsoumigrace a difuze, se zde řeší zřídka. Je otázka, kam máme zařadit práci Macháčkovu. Autor se užvúvodu hlásí k procesualizmu a dokazuje to dále v celé práci. Někteří archeologové reagují na takovouorientaci názorem, že v současné době je procesualizmus už překonaný a nemá smysl se na nějzaměřovat. Paradigma procesuální se však naší archeologie středověku dotklo jen ojediněle, a to vesvé environmentalistické, nepříliš produktivní variantě.Kam ale půjdeme? K postprocesualizmu, který, jak jsem přesvědčen, už také končí? Nebo vytvořímeněco nového, jak by to odpovídalo naší sofistikované metodě a bohatství archeologickýchpramenů? Není tak zřejmé, že Macháček je typickým, klasickým procesualistou typu Davida Clarkanebo Colina Renfrewa právě proto, že jeho základem je systematická metodologie a dokonale připravenéprameny. Mnohem méně se proto u něj setkáváme s problematickými teoriemi stavěnými „navodě“ pro nedostatek solidních pramenů. Tím nechci říci, že v archeologii může být někdy pramenůdostatek (je to především důsledek mohutných kvantitativních transformací), ale přece jen v jejichmnožství jsou markantní rozdíly.Česká archeologie doposud velkou část teoretického bohatství procesualizmu neabsorbovala, a toje třeba učinit dříve, než půjdeme dále. Ačkoliv se Macháček plně nevyrovnal s postprocesualizmem,myslím, že jeho styl práce může vést koneckonců směrem k novému paradigmatu. Důsledkem důrazuna struktury, tak charakteristického pro procesualizmus, je u Macháčka použití modelů ze vzdáleného„neslovanského“ prostředí, které nemá žádný přímý intenzivní kontakt s Moravou (požadavekúzkého kontaktu je paradigmaticky kulturně historický, protože zabezpečuje „ovlivňování“, zejménaovlivňování našeho prostředí ze zahraničí). Ačkoliv modely (nebo spíše analogie) ze západní a severníEvropy se pro moravský raný středověk objevily ojediněle už před Macháčkem, přece je to on, kdoprokazuje jejich relevanci. Má to kromě aspektu metodologického také význam teoretický a ideologický:minulost našich předků strukturálně souvisí i se vzdálenými regiony, kde ji vytvářeli předkovéodlišných etnických skupin. Už pro toto období nelze tudíž tvrdit, že kultura na našem území bylasvou podstatou „slovanská“.Myslím si, že některé procesuální metody a teorie (jako jsou např. matematické metody, teorietransformací nebo teorie interpretace) už zůstanou trvalou součástí archeologie a další paradigmataje koneckonců budou muset akceptovat; pokud nikoliv, riskují – jak je to v případě postprocesualizmu– že vývoj archeologie půjde mimo ně. Při zmínce o postprocesualizmu nemohu opomenout, že