Archeologické rozhledy 2009 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LXI–2009 151Metoda. Vúvodu vykládá Jiří Macháček principy archeologické metody, které doplňuje kapitolkouo teorii systémů, zakládající se do značné míry na Renfrewově The Emergence of Civilisation(1972). Osobně zde vidím souvislosti spíše s archeologickou teorií (teorií lidského světa), ale je možnototo téma chápat i jako metodologické. Po výkladu metody Macháček věnuje velkou pozornostpředběžnému modelu, s nímž přistupuje ke svým pramenům v následujících kapitolách. Tento modelzískal rozborem dosavadní literární produkce o Pohansku, především spisů svého předchůdce a učiteleBořivoje Dostála – tedy zcela relevantní metodou. „Vyjdeme z předpokladu, že zkoumaná lokalitaplnila na Moravě v 9. stol. významné funkce ekonomické, správní, vojenské i kultovní, přičemžjednoznačně splňuje kritéria komplexního centra“.Jádro archeologické metody navazuje na teorii archeologických transformací, které se zabývajípřechodem artefaktů z někdejší kultury živé do kultury mrtvé neboli mezi archeologické prameny.Bez teorie transformací nelze archeologickou metodu adekvátně pochopit. V oblasti analýzy vycházíMacháček z dokonalé databáze, jejíž deskriptivní systém především u keramiky již dříve prošel několikaiteracemi, a reprezentuje proto vlastně potencionální teoretický model. Předchozím poznánímPohanska se Macháček dává vést už ve fázi deskripce. Téma segmentuje do jednotlivých kapitola podkapitol.Na analýzu navazuje vždy syntézou struktur (vyhledáváním pravidelností, zákonitostí), které jsouv archeologických pramenech obsaženy. Používá přitom formalizovaných matematických metodzaložených na lineární algebře a statistice. Jde v podstatě o první práci, která v tomto rozsahu a takkomplexně podchycuje jednu dostatečně rozsáhlou lokalitu, a Macháčkův počin je proto významný.Dokazuje totiž přesvědčivě, že v oblasti hledání struktur mohou formalizované metody efektivněnahradit dosud používané metody tradiční. Přitom se získává logická jasnost, kontrolovatelnosta možnost reprodukce badatelského postupu. Ačkoliv jsem sám použil a později i stimuloval celouřadu úloh v oblasti hledání struktur formalizovanými metodami, svou komplexností a hustotou aplikaceje Macháčkův svazek předčí.Chtěl bych vyzvednout fakt, že Jiří Macháček rozsáhle ověřuje reálnost získaných struktur procesemjejich validace na základě externí evidence, tedy postupu, který byl k metodám vektorové syntézypřidán teprve poměrně nedávno. Vytvářením nových neotřelých forem externí evidence přitomMacháček předčí svoje předchůdce a dosahuje mimořádné důvěryhodnosti. Postupně ukazuje, žeformalizované metody, především pak vektorová syntéza cestou hlavních komponent, jsou vhodnépro řešení prakticky všech otázek z oblasti syntézy struktur. Tato komplexnost a důslednost v klíčovéoblasti archeologické metody je zatím v archeologii unikátní. Kromě dobré orientace v teorii a metodologii(včetně chápání použitých algoritmů) zde hlavní oporou byla Macháčkovi nepochybně jehovlastní předcházející archeologická analýza s celým systémem relačních databází.Vynikajícím textem je kapitola o drobných nekeramických nálezech v Pohansku – Lesní školce.Macháčkův úspěch při generování archeologických struktur metodami vektorové syntézy (předevšímprostřednictvím hlavních komponent) je zřejmě také výsledkem specifické formace odpadovýchareálů, které ponechaly jednotlivé drobné nálezy v blízkosti objektů, k nimž původně patřily. Dále zdeměl nepochybně význam citlivý výběr deskriptorů na základě předběžného modelu, který Macháčekzformoval na základě předchozích studií Bořivoje Dostála. Stabilita řešení s různě pozměněnýmideskriptivními systémy je překvapující a ukazuje na existenci opravdu silných archeologickýchstruktur, jež se prosazují „za každou cenu“. Důmyslné jsou také cesty, které autor volí pro validacizjištěných faktorů. Myslím, že vektorová syntéza provedená tímto způsobem má logicky blízko kekonfirmaci, aniž by přitom reprodukovala problémy konfirmatorních postupů.Archeologické struktury jsou pravidelnostmi pramenů a do určité míry reprodukují pojmy minulosti– ovšem v jejich formě zbavené stále ještě dynamiky. Je to dědictví zánikové transformace.Je tedy nutné hledat dynamické modely, které je mohou interpretovat, a vrátit jim tak jejich někdejšíživot.Metodicky je velmi zajímavá kapitola o interpretaci zjištěných struktur pomocí modelů odvozenýchz živé kultury. Myslím, že tuto část knihy by měli analyzovat všichni, kdo se podobným problémemchtějí zabývat. V prvním a třetím faktoru z úlohy o drobných nekeramických nálezech shledává