Archeologické rozhledy 2009 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LXI–2009 149Aguas ve Španělsku. Cílem je rekonstrukce zemědělské krajiny kolem známých archeologickýchlokalit průřezově od neolitu až po vrcholný středověk. Tato část je zajímavá zejména pro vysvětlenídeduktivního přístupu při budování prediktivních modelů. Výsledné modely jsou samozřejmě hypotetickérekonstrukce, nicméně je lze snadno srovnat s archeologickými daty a zjistit tak, zda jsourelevantní. Analýza environmentálních vlastností krajiny a jejich prediktivní hodnota, prezentovanáv této kapitole, je téma poněkud vzdálené zaměření celé knihy, protože se přímo nevěnuje prediktivnímumodelování pro památkovou péči. Je ale zajímavá z metodologického hlediska pro rozbor procesůovlivňujících deduktivní a zároveň kvantitativní přístup v prediktivních modelech založenýchna multikriteriálních přístupech. Analýzy krajinného potenciálu (kap. 8 a 9) ukazují, že GIS může býtefektivně využit i mimo obligátní zobrazování dat v kartografické formě nebo pro extrakci deskriptivníchinformací z těchto dat. V závěrečných kapitolách publikace je demonstrováno, jak je GIS jednímz ideálních nástrojů i pro detekci a analýzy lidského prostorového chování (habitual behaviour).Interpretativní modely a archeologové tak mohou vstupovat do dialogu, ve kterém se diskutuje nadpotenciálními chybami v hypotézách a dedukcích a hledají se cesty k jejich napravení. Dosažení reálnéhoobrazu (tedy přesné rekonstrukce) přitom není cílem modelů, tím je spíše izolace relevantníchparametrů, definování kauzálních vztahů a jejich zasazení do reálných skutečností (založených nakonkrétních datech), které potom mohou být testovány pomocí dat nových. Hlavním aspektem těchtoprediktivních modelů používaných pro rekonstrukci historické krajiny je určitý stupeň svobodyv jejich budování („scénářích“). Vytvářením a porovnáváním různých scénářů využívání krajinyv minulosti, kde se dá kromě obměňování vstupních proměnných nebo proxy dat dobře uplatniti časový aspekt, je možné dosáhnout scénáře, který je nejvíce pravděpodobný. Krajinné studie takdostávají nový rozměr, který byl v minulosti založen pouze na intuitivním přístupu, jakkoliv kvalifikovaném(např. Chisholm 1979).Autor se snaží postihnout i aspekt kulturních proměnných a jejich integraci do modelů (kap. 10)a odpovědět na otázky, proč je většina současných prediktivních modelů stále environmentálně deterministická(a také je proto v současnosti kritizována, srov. např. van Leusen – Kamermans eds. 2005)a staví především na fyzických vlastnostech krajiny. Post-procesuální kritika „environmentálního“archeologického prediktivního modelování je totiž založena zejména na premise, že ekologické faktorysamotné se nemohly podílet na formování archeologického pramene, a tudíž v současné doběnení možno dosáhnout predikce s uplatnitelným vysvětlením preferencí v umístění archeologickýchlokalit. Některé kritiky zacházejí tak daleko, že odmítají prediktivní modelování jako takové, neboťkulturní proměnné mají být tak abstraktní a neuchopitelné jevy, že je nelze adekvátně zhodnotit.Autor publikace na to reaguje popisem extenzivního využití environmentálních dat ve svých studiícha poukazováním na fakt, že předchozí procesuální teorie, založené na využívání environmentálníchmetod, byly poměrně úspěšné. Sám však nakonec zmiňuje nesporný fakt, že i nejpodrobnější prediktivnímodely obsahují tzv. „residuální lokality“, které z dosaženého („environmentálního“) vzorcevypadávají. Tyto lokality však, jak již poukázal např. M. Kuna (Kuna a kol. 2004, 487), jsou zajímavéprávě pro jejich anomální postavení v modelech, a v dalších krocích by měly být testovány vzhledemk závislosti i na jiných faktorech zahrnující i ty socio-kulturní. Tzv. kulturními proměnnými,které mohou být v současné době zahrnuty ve speciálních modelech, se však rozumí zpravidla ty dostupné(tedy nikoliv např. „vnímání krajiny pravěkými lidmi“, ale např. „místa s dobrým rozhledem“),pomocí nichž prediktivní modely nabývají na větší komplexitě.Prezentovaný soubor studií je přehledem pouze některých postupů v nepřeberných možnostech,které v současné době nabízí metodologie týkající se nedestruktivní archeologie. Hlavním přínosemknihy je poukázání na teoretickou hodnotu prediktivních modelů a jejich využití jak v archeologicképamátkové péči, tak ve výzkumu a vědeckých postupech. Vždy by však přitom mělo platit pravidlo,že prediktivní modely jsou pouze kroky, jak se přibližovat k rekonstrukci historické reality, že sloužízejména k umísťování hypotéz do reálných rozměrů, a proto zatím nemohou tvořit přesný odrazhistorické skutečnosti.Alžběta Danielisová