2/2013 - Mighty Sounds

TchichimanThe ClashSmrt a slávaToto je krátké vyznání vetchého starce z patetické lásky ke kapele, kterouv naších hájích hravě zastínil Visací zámek. Ale není to snad tak hrozné, v desítkách měst,včetně Prahy, teď proběhnul vzpomínkový večer pro zpěváka The Clash Joe Strummera.Po Joeovi asi před týdnem pojmenovali v Granadě náměstí. Plaza Joe Strummer. Už tapředstava voní dálkami, a když si rozevřete mapu, dojde vám, že z Granady se dá za párhodin dojet do Gibraltaru, tady se nalodit a poté vstříc Marakéši a jeho nejznámějšímutržišti. Rock the Casbah!Celkem nedávno jsem se od zvukaře předníhopražského klubu Cross dozvěděl, že ty mikinyměl dvě (nebo tři?) aby si mohl vzít tu druhou,třetí, pátou, když ta předchozí bude potřebastrčit do pračky. A tomu se už dá směle říkatfanouškovství hraničící se zdravou posedlostí.Řeč je o šedivé klokance The Clash s fotkoubasisty rozbíjejícím baskytaru a tím fontem,kterým je napsáno London Calling nalevoa dole. Fontem, který si dal 26 let před TheClash na obal desky Elvis Presley, když zpívalo svejch modrejch semiškách. Je rok asi 1994,kouříme za školou a MikkiM, ten zvukař,o kterém je řeč, tam s náma mrzne, máme pantoflea bačkory a já nevim, co to The Clash je.Zato znám Guns N’ Roses.Počkám si pár let, je zima 2003 a šinu si todo libeňského Abatonu na festival Firehat. Zdezahráli různé punk rockové a ska party, kteréjsou teď po deseti letech známé víceméněpořád stejně, nebo spíš míň. Co je pro tentočlánek důležité – že festival je věnován JoeStrummerovi, který náhle zemřel dva měsícepřed jeho konáním. Protože si nevedu diář,nedokážu přesně určit období, ve kterém sev tu dobu hudebně pohybuji, ale myslím, žese konečně vymotávám směrem k rock’n‘rollu(hlavně životním stylem) a definitivní zlompak přináší koncert Turbo AC’s v květnu téhožroku. Clash mě ale stále úspěšně míjejí.Každý to má asi trochu jinak, ale mě nikdynebavily výlety do hudební historie. Považujmeza nikdy období zhruba do pětadvaceti letvěku. Hudba rodičů byly vykopávky, co dneskaposlouchám taky, a doba byla tak krásně progresivnía zrychlená, že všechno nové bylolepší než to včerejší. Ovšem to bych nesmělpotkat dalšího zásadního člověka pro můjhudební vývoj. Stejně jako The Beatles mělisvého guru vousatýho týpka Maharishi MaheshYogiho, tak já jsem někde na mejdanupotkal doktora Peterku.Už jako malej jsem chodil na čolkya zjišťoval, že není jen čolek obecný, ale takydravý, velký nebo zuřivý. Stejně tak mě zajímalyrůzný kapely, hlavně ty zuřivý a dravý,míň už ty velký.Abych si rozšířil obzory, často jsem v letníchměsících navštěvoval obydlí tohoto doktoraa majitele největší vinylové sbírky, kteroujednou, doufám, podědím. V té dobějsem sice vlastnil slušnou kolekci magnetofonovýchkazet s nízkým šumem,ale černý asfaltový placky, to byla(a je) panečku paráda. Dostal jsem párdoporučení, co si pro začátek koupit a coovlivnilo tu kterou moderní kapelu, kteroujsem zrovna poslouchal, a bez čeho by se tyv tý době aktuální umělci vůbec nedostali tam,kde byli. Udička nahozena a čolek se chytá jakdo zavařovačky.Takže na scénu přicházejí ty Clash a tokonečně a pořádně. Prvních pět věcí, co bychdokázal vyjmenovat, když se řekne Joe Strummernebo název kapely, jsou popořadě:– film Rude Boy, scéna, kdy The Clash hrajounaživo song Police and Thieves– zeď Joe Strummera v New Yorku– deska Mescaleros „Global A Go-Go“, kterou sikupuju v Maximum Underground– film Rude Boy opět, scéna, kdy Joe Strummerukazuje hlavnímu představiteli tričko FrakceRudé armády a je vidět jen triko a Joeovy oči– LP „Super Black Market Clash“ koupený levněv Londýně, pár bloků od první zkušebny TheClash. Deska s kámošem a dvorním režiséremDonem Lettsem na obalu, deska už dneskaDonem podepsanáNedá se to přesně definovat a po přečtenírozhovoru s Vincem Whitem si někteří možnářeknou, že je to naprosto neopodstatněnámánie stárnoucích punx – adorovat the Clash,kteří vlastně byli jen kapelou, která skloubilapunk s reggae a politikou, objela svět, vyfotilase s De Nirem a pak skončila.Pokud budete mít možnost, najděte si filmDona Lettse, zachycující pobyt the Clash v NewYorku v roce 1981. Začíná scénou, kde dvojkačernejch bratrů vylepuje někdy kolem čtvrtýráno plakáty The Clash na zdi. Pak přicházídalší fenomenální momenty, kdy je do záznamuživýho vystoupení zasahováno prostřihyz demonstrací nebo animovaných grotesek.Další záběr na střechu, kde běhá kapela v perfektníchbundách a teniskách, každej na rameniBoombox aka ghettoblaster, a je rozhodnuto.The Clash zkrátka musíte dodnes milovat neboje vám to úplně jedno a znáte 200 současnejcha pro vás lepších kapel. Ale jedno si pamatujte,nebyla to ta jediná podstatná kapela, ale bylaa vždycky bude podstatná.5