Žena je jako fíkový list - Maskil

Ročník 2Červenec 2003Tamuz 576310Z obsahuBejta Israel – etiopští Židé (I.) .... 2Poslední pevnost ...................... 4Jak je tomu s péčío židovské památky .................. 6Za co pozvedáme hlas? ........... 10Romuald, Kokořín, Bergen ....... 14Židovský dům ........................... 16KrátceIronií dějin zůstává skutečnost, žepříslušníci císařské dynastie odvozujícísvůj původ od našeho králeŠalamouna, byli fanatickými křesťanya zapřísáhlými nepřáteli etiopskýchŽidů.Daniel MayerTo, že se stahujeme do ghetta, jekrok zpátky a je to důsledek šoa.Židé byli vždy hybnou silou osvícenstvív Evropě. Křesťanství jenorma, ale Židé si kladou otázky, toje dobrý základ pro novou evropskoukulturu.Eveline Goodman-ThauZa stav, dlouhodobou údržbua ochranu svých hřbitovů a dalšíchobjektů jsou tak v rámci svépůsobnosti plně zodpovědné jednotlivéŽO.Mojmír MalýPochopení závažnosti doby, vekteré žijeme, a jejích problémů bymělo přivádět k otevřenosti prorozhovor, ve kterém nikdo nemánárok na pravdu, nýbrž kde se naopakjeden od druhého učí ve snazepochopit a poznat partnera a tími sebe sama.Robert ŘehákŽena je jako fíkový list…říká rabínka Eveline Goodman-Thau na straně 4–5.

židovský rokBEJTA ISRAEL – ETIOPŠTÍ ŽIDÉ (část 1.)Jednou ze zajímavých skupin židovského národa jsou etiopští Židé. I přes dlouhodobý vědecký výzkum je jejichpůvod stále opředen nejen mnohými legendami, ale i záhadami.V knize Kebra negast – Rodopis králů,která je chronologicky nejstarším pramenemspolečným pro etiopské Židy a křesťany, sespojuje vznik Etiopců a etiopských Židůs králem Šalamounem. Samotný příběh jezaložen na biblickém textu 1. knihy Královské(10, l-l3) a rozvádí historii královny zeSáby („malkat Šva“), která se dovědělao Šalamounově moudrosti a bohatství a rozhodlase navštívit jeho dvůr v Jeruzalémě.Během královnina pobytu na Šalamounovědvoře nezůstalo pouze u formálních zdvořilostí.Po svém návratu do vlasti porodila královnasyna, jehož otcem byl Šalamoun. Syndostal jméno Menelik – „min (ben) melech“= „od (syn) krále“. Poté, co syn dospěl,matka ho poslala, aby navštívil svého otceŠalamouna. Menelik se vydal po RudémMoři do Judska a do Jeruzaléma. Před zpátečnícestou Menelika do vlasti, poslal Šalamouns Menelikem do Habeše poselstvo,v němž bylo mnoho kněží a nejváženějšíz nich nesl desky Zákona. S pomocí kněžípak založil Menelik v Etiopii židovské království.Takto přibližně hovoří legenda. Téžpoloha sábského království je dodnes diskutovanýmproblémem. Velká část vědců předpokládá,že se rozprostíralo na území dnešníhoJemenu, severovýchodně od hlavníhoměsta Saná. Jiní kladou jeho území přímodo střední Etiopie, do provincie Šoa-Šewa.Tato Menelikova legendární historie měla vestředověku svůj politický význam, neboťlegitimizovala novou Šalamounovu královskoudynastii, která vládla v Etiopii více nežsedm set let (1270-1974). Erbem domu etiopskýchcísařů byl judský lev, jenž byl takévyobrazován na etiopské státní vlajce až doroku l974, kdy byla monarchie svrženaa nastolena „socialistická“ republika. Taktéžjedním z titulů etiopských císařů byl „Vítěznýlev judejský“. Ironií dějin zůstává skutečnost,že příslušníci císařské dynastieodvozující svůj původ od našeho krále Šalamouna,byli fanatickými křesťany a zapřísáhlýminepřáteli etiopských Židů.Vraťme se však od legendární genezek více historickým hypotézám o vznikuBejta Israel. Jedna z nich, která je založenana ústní tradici etiopských Židů, hovořío tom, že jejich předkové přišli do Habešepo zničení prvního Chrámu, roku 586 př.o.l.z Egypta, spolu s prorokem Jeremjášem.Tuto hypotézu podporuje i skutečnost, žeetiopští Židé neznají Mišnu ani Gemarua ani svátek Chanuka. Po zavraždění židovskéhomístodržícího Gedaljáše, dosazenéhoBabylóňany, část judských Židů obávajícíchse babylónské pomsty odchází do Egypta,kam bere proti jeho vůli i proroka Jeremjáše(2. Kr 25,25-26; Jr 43). Potomci židovskýchuprchlíků byli praděpodobně již koncemvlády faraóna Ahmóse II. (570-526 př.o.l.)usazeni na nilském ostrově Elefantinau Asuánu, kde založili vojenskou koloniia postavili si svůj chrám. Elefantinští Židépak sloužili i za perských králů jako pohraničníci,střežící jižní egyptskou hranici.Mnozí z nich se zabývali také obchodema mohli se na svých lodích dostat až k pramenůmModrého Nilu u jezera Tana v severníEtiopii a usadit se tam. Tito kupci-kolonistése pak postupně mísili s místním obyvatelstvem.Podmínkou takového sňatkuvšak bylo, že etiopský ženich či nevěstazavrhnou své idoly a přijmou židovské tradiceoněch dob. Podle této teorie původnímjádrem Bejta Israel jsou do Egypta uprchlíjudští Židé a jejich potomci.Jiná podobná hypotéza tvrdí, že oblastseverní Etiopie, která byla bohatá na hmotnoui duchovní kulturu, vždy udržovalatěsné styky jak s Egyptem, tak i s oblastíjižní Arábie. Je známo, že v prvních staletíchkřesťanského letopočtu byly v jižní Arábiivelice silné a aktivní židovské obce, kteréměly velký vliv na místní kočovné arabskékmeny, až tu v 5. století vzniklo královstvíproselytů, Himjari.Egyptští a himjarští židovští kupci se usazovaliv Etiopii a pod jejich vlivem přijímalomístní obyvatelstvo židovskou víru. Tentoúspěch „židovské misie“ může být spojeni s možným odporem části místního etiopskéhoobyvatelstva přijmout křesťanství, které sestalo za panování krále Ezana (325-350)náboženstvím vládnoucí dynastie v Aksúmu,a tím tedy státním náboženstvím mnohdyprosazovaným nevybíravými prostředky.Další hypotéza, kterou předkládal orientalistaprof. Josef Halevi (l827-1917) byla, žeBejta Israel jsou potomky himjarskýchválečných zajatců, které do Etiopie přivleklkrál Kaleb poté, kdy porazil roku 525 himjarskéhožidovského krále-proselytu JusufaDhu Novase. Ještě jiná teorie hovoří o tom,že dnešní Bejta Israel jsou potomky místníhohamitsko-kušitského kmenového svazuAgau, který se tam formoval ještě do příchodusemitských kmenů. Židovství sek němu dostalo prostřednictvím egyptskýchi jihoarabských židovských kupců. Jak vidíme,hypotéz o vzniku etiopských Židů jemnoho a není vyloučeno, že na genezi Bejta ➤2červenec 2003

➤Israel působilo současně či postupně několikhistorických a kulturních vlivů, o nichž sehovoří ve výše zmíněných teoriích. Nelzetaké nevzpomenout již od ranného středověkuvelice populární hypotézu rozšířenouv židovském světě, že etiopští Židé pocházejíz kmene Dan, jednoho z deseti izraelskýchkmenů, které Asyřané vysídliliz jejich vlasti r. 721 př. o. l.◗ Rabín Daniel MayerNAŠI BRATŘI JSOUJEJICH UTLAČOVATELÉ...Ortodoxní židovská učitelka v palestinské školeMladá učitelka Adina Shapiro byla na cestědo své školy, když se z rozhlasu doslechlao novém atentátě v Jeruzalémě. Jména mrtvýcha raněných ještě neoznámili. Zpráva jimimořádně vzrušila, protože věděla, žev blízkosti výbuchu mohli být i její příbuznía přátelé. Její žáci, překvapeni slzami v očíchmilované učitelky, se ji začali vyptávat a kdyžse dověděli, co se stalo, snažili se ji utěšovat.To se v Izraeli může stát skoro každý dena skoro všude. Jenomže Adina je ortodoxníŽidovka z Jeruzaléma a vyučuje v arabskéškole v Betlémě. Narodila se před 28 letyv Americe a když se její rodiče usadili v Jeruzalémě,žila v uzavřeté ortodoxní komunitě.Její myšlenky zabloudily nejdále ke světskýmŽidům (o nichž sice slyšela, ale málokdyněkteré z nich potkala), které velice litovalakvůli způsobu jejich života. Arabové bylizcela mimo obzor jejích myšlenek a zájmů.Až jednoho dne si náhodou všimla inzerátuarabské školy, která hledala učitele hebrejštiny.„Asi do mně vstoupil čert, zavolala jsemjim“, vyprávěla Adina reportérovi izraelskýchnovin Haaretz. Ozval se jí jakýsi americkýdobrovolník a řekl, že škola je v Betlémě.„Myslela jsem, že je ve východním Jeruzalémě,o Betlémě jsem nechtěla ani slyšet.On však tak dlouho naléhal, až jsem souhlasila,že se do školy podívám. Po celé cestě doBetléma jsem se třásla strachy. Ve škole se midostalo královského přivítání – ale já jsem odnich nemohla přijmout ani šálek kávy, vždyťjejich nádoby nebyly košer“...Pochybnosti a obavy Adiny se rozplynuly,když ji ředitel školy zavedl do třídy. „Pohledna děti mne dojal. Děti nejsou teroristé. Dětijsou děti“. Ředitel se zeptal, kdo z dětí sechce učit hebrejsky. Když takovou otázkupoloží ředitel, přirozeně se všichni hlásí.A jeden žáček také odůvodnil, proč se chceučit hebrejsky: „Občas do našeho domuvcházejí izraelští vojáci a já jim nerozumím“.„On řekl ‘vcházejí’ a oni eufemisticky přeložili‘přicházejí na návštěvu’. Já jsem všakv tom okamžiku pochopila, že naši bratřia přátelé-vojáci, na které jsme hrdí a o kterése obáváme, jsou pro ně utlačovatelé. A žejejich bratři, kteří u nás páchají atentáty, jsoupro ně hrdinové. A jak jsem se na ně dívala,zdálo se mi, že právě děti by mohly být mostempro vzájemné pochopení“.To byl začátek. Od té chvíle uplynulo sedmlet a Adina i dnes vyučuje v betlémské škole.A spolu s palestinským vychovatelem dremRassanem Abdallahem organizuje setkáníizraelských a palestinských studentů a seminářepro izraelské a palestinské učitele. Nevždy narážejí na pochopení – ani na palestinské,ani na izraelské straně. Adinu někteříjejí známí obvinili, že „vychovává dětinepřátel“. Její rodiče měli zpočátku k jejíčinnosti výhrady, ale vždy ji podpořili.Přirozeně, je třeba překonávat také objektivnípřekážky. Od začátku palestinské „intifády“je to těžší než v minulosti. Díky mezinárodnímfondům se každý rok organizujev zahraničí třítýdenní společný seminář. DraAbdallaha a Adinu Shapiro pozvali také doOSN na mezinárodní konferenci o míru.„Chci se cítit ve své vlasti doma. To všaknemohu dosáhnout aniž bych i těm druhýmumožnila mít pocit domova“ – vysvětlujeAdina politický smysl své činnosti.◗ Yehuda Lahav, Tel-AvivProgramBejt SimchaČervenec 2003středa 9. července od 19 hodin„Souãasn˘ midra‰“ – studijní setkánís rekonstruktivním rabínem JasonemKleinemsobota 12. července od 10 hodinRanní bohosluÏba se ãtením z Tóry srabi Ronaldem Hoffbergempátek 18. července od 19 hodin„Organizace pro uprchlíky“ – setkánía diskuse s Tanweerem Alim a VûrouHonuskovou, zástupci organizacesobota 26. července od 10 hodinRanní bohosluÏba se ãtením z Tóry srabi Ronaldem HoffbergemPRAVIDELNÉ AKCEKabalat ·abat kaÏd˘ pátek od 18hodin; pokud je na programu i pfiedná‰ka,následuje vÏdy po skonãeníbohosluÏby, od 19 hodinBrigády na Novém Ïidovském hfibitovû(u stanice metra Îelivského) kaÏdoudruhou nedûli od 10 hodin (v ãervencinedûle 6. a 20.); náfiadí zaji‰tûno namístû, pfiineste si pracovní rukavice,pokud mÛÏeteKurz liturgického zpûvu s rabínem akantorem Michaelem DushinskymkaÏdou nedûli od 18 hodinHodiny pro vefiejnost v létû kaÏdéúter˘ od 11 do 14 hodintamuz 57633

POSLEDNÍ PEVNOSTPaní Eveline Goodman-Thau je skutečná dáma, velmi elegantní, kultivovaná, dokonale hovoří několika jazyky.Je univerzitní profesorkou, působila v Jeruzalémě, ve Vídni a na dalších školách. Narodila se ještě předválkou, má velkou rodinu. Většina lidí by na jejím místě byla se svým životem spokojena a v klidu by si užívaladůchodu. Ne však tato dáma – stala se ortodoxní rabínkou, učí, organizuje a bojuje.Můžete nám trochu přiblížit svérodinné zázemí?Narodila jsem se ve Vídni a jako maláholka jsem musela utéct do Holandska, kdejsme se skrývali a přežili válku. V roce 1956moji rodiče řekli: „Židé jsou v Evropě nežádoucí.“Tak jsme odešli do Izraele. Tamjsem se později vdala, mám pět dětí a patnáctvnoučat, další je na cestě.Jak byste charakterizovala svojirodinu? Byla to tradiční, ortodoxnírodina?Byla to velmi tradiční židovská rodina, alebyla velmi otevřená. Tradice a modernosttvořily jeden celek, vybírali jsme si to nejlepšíz obojího. Oba moji rodiče přišli jakomladí lidé z Haliče. Otec studoval na univerzitěve Florencii. Moje matka byla chemička,napsala román, chodila sama doopery. Tam se také moji rodiče seznámili.Nebylo to tak, že by přišli do Berlína nebodo Vídně a převzali místní kulturu. Oni jiformovali.Víte, to je pro střední Evropu typické, Židévlastně měnili kulturu, v níž žili, vždyťnapříklad deset procent polské populace byliŽidé. Můj prapradědeček z matčiny stranybyl Dov Beer Meizels, vrchní krakovskýrabín. Byl polský patriot, chtěl, aby se Haličstala židovkou provincií Polska. Byl členemprvního senátu, v roce 1849 ve Vídni. Pěknýpříběh je, jak přišel do toho senátu, bylrabín, ale byl také doktorem filozofie, takžeho tam znali jako Dr. Meizelse, a rakouštíposlanci se k němu hrnuli, ať si jde s nimisednout, že je polský patriot a oni zas rakouštípatrioti. A on jim řekl: „Ne, ne, jako polskýobčan s vámi sedět můžu, ale jako Židne.“ Později byl i ve vězení, Rusové ho tamzavřeli jako polského vlastence. Bojoval zažidovskou emancipaci, nikoliv asimilaci,chtěl být součástí společnosti jako Žid. BylEvropanem a Židem.Judaismus je jednou z kultur, které formovalyevropskou tradici – byla to kulturařecká, křesťanství, částečně islám a rozhodněi židovská kultura. Co jsme ovšem ztratili,je spolupráce těchto tradic v evropskémkulturním kontextu. To, že se stahujeme doghetta, je krok zpátky a je to důsledek šoa.Židé byli vždy hybnou silou osvícenstvív Evropě. Křesťanství je norma, ale Židé sikladou otázky, to je dobrý základ pro novouevropskou kulturu.Jakého se vám dostalo vzdělání?Studovala jsem na univerzitě v Amsterdamuanglickou literaturu. Pak jsem pokračovalav Izraeli na Hebrejské univerzitě, kdejsem studovala židovskou filozofii a kabalu,tak se ten obor jmenoval. Ale také jsem létastudovala u soukromých učitelů. Hodnějsem se zapojovala do práce v ženskýchorganizacích a zajímala se o ženskou problematiku,například o problém agunot.Ženy tenkrát vycházely v Izraeli do ulic,aby protestovaly proti svému postavení. Alejá nejsem typ na demonstrace. Víte, myslím,že někdo musí protestovat a někdo učit,bádat. Já jsem dávala dohromady studijnískupiny, kde jsme ty problematické otázkyzkoumaly a pak s nimi chodily za rabíny.Ne že by to k něčemu bylo…oni vědí o těchproblémech, ale je jim to jedno, nemají žádnousnahu to změnit.Proč jste se rozhodla stát serabínkou?To byl velmi konsekventní, logicky promyšlenýkrok. Rozhodla jsem se stát rabínkoune proto, abych byla uznávána, aleabych se stala halachickým problémem. Stanešse rabínkou a ať si oni lámou hlavu, cos tebou.Většina lidí má jistě za to, žeortodoxní rabínka je prostěnesmysl. Nemůžete být ortodoxní,žena a chtít se stát rabínkou…Tak za prvé – já jsem vždycky chtěla býtrabínkou. Necítila jsem se být učitelkou,profesorkou, cítila jsem se vždy rabínem, toznamená duchovním učitelem. Ale nemělajsem titul, oficiálně jsem byla „jen“ profesorkou.A pak se na mne obrátili z Vídně,z reformní komunity, abych se stala jejichrabínkou. Řekla jsem jim, že nejsem rabínkaa oni na to, ať zkusím získat ordinaci. A takjsem začala obcházet v Izraeli rabíny a ptátse jich, zda bych mohla být ordinována.Posílali mne sem a tam, jděte k tomu rabínovi,zkuste onoho a tak dále. Až jsem sedostala k rabínovi, s nímž jsem se znala uždvacet let, takže i on už mne velmi dobřeznal. Šest měsíců jsem pak u něj ještě studovalaa poté řekl, že mi udělí rabínskou ordinaci.Stala jsem se oficiálně první ženou,ordinovanou privátně. Ale privátní ordinaceje v judaismu naprosto klasickou záležitostí.Rabínské školy jsou dvě stě let staré, do tédoby to vždy fungovalo na základě privátníchordinací. Zkrátka jdete za rabínem,který vás uzná způsobilým k ordinaci a udělívám ji. A pak musíte samozřejmě mít komunitu,která vás jako rabína chce.Ten rabín, který mne ordinoval, o tomnapsal sáhodlouhé responsum, kde vysvětluje,proč jsem „košer“ a proč bylo možnémne ordinovat. Víte, já jsem předtím obešlařadu svých ortodoxních přátel, i rabínů,a zjistila, že mnozí nejsou proti ženámrabínkám,privátně mi řekli: „Ano, udělejto.“ Ale nebudou veřejně ženy vyzývat, abyse stávaly rabínkami. Čekají, že budeme ➤4červenec 2003

ozhovor➤samy jednat. Na tom není nic divného –práva se nikdy neudělují, vždy je třeba seo ně hlásit a vybojovat je. Budeme to my,kdo formuje judaismus pro další generace.Musíme jednat a přicházet s argumenty,jimiž se rabíni budou muset zabývat.Ale když jste se stala rabínkou veVídni, v reformní komunitě, mělos tím velký problém i reformníhnutí. Nebyla jste ordinovánau nich, oficiálně. Říkali, že privátnísmicha je středověká záležitost…Ano, to vím. Také jsem je ve Vídni hnedna začátku upozorňovala, že když se stanujejich rabínkou, nebude je za to mít establishmentreformního hnutí moc rád, protožejsem nebyla ordinována jejich institucemia nejsem součástí jejich systému. Víte, jáříkám, že to, že v reformním hnutí majíženy stejná práva jako muži a že ženskáotázka je tam vyřešena, je mýtus. Jsou tostále muži, kteří rozhodují, jaká právabudou ženy mít. A žena-rabínka, je pro něfíkovým listem. Chápete, pan rabín, kterýo všem rozhoduje a ženská jako rabín-asistent.Prostě zástěrka, která má předvést, žedáváme ženám stejná práva.Slyšela jsem vysvětlení, ževídeňská reformní komunita Orchadaš vás musela přijmout zarabínku, neboť město Vídeň si dalopodmínku, že vzhledem k tomu, žeu ortodoxní obce finančně přispívána muže-rabína, bude u progresivníobce přispívat výhradně na ženurabínku.Ano. Potřebovali ženu, chvíli hledali,žádná kandidátka se jim nelíbila, až nakonecpřišli za mnou. Ale nefungovalo to nijakdobře. Jedna paní mi tam vysvětlila proč –řekla mi, že prý nechtěli osobnost, ale rabína.Tak co ale uděláte se svojí osobností – necháteji doma, když půjdete do synagogy? Víte,se ženami je to složité. Jsou ženy, které jsouzávislé na systému a ty jsou samozřejmě ztichaa nenávidí ženy, jako jsem já, které dávajínajevo, že jim na systému nezáleží. Kdyžse postavíte mimo systém, a budete se chovatpodle svého uvážení a své hlavy, budete mítnepřátele z vlastních řad – ženy. Nakonecjsem ve Vídni po roce skončila. O své tamnízkušenosti jsem napsala knihu.jste vlastně musela sloužitv reformní komunitě, protože by senenašla žádná ortodoxní obec,která by vás zaměstnala.Ano, protože ortodoxní establishment oficiálněnepřijímá myšlenku, že by ženy mohlybýt rabínkami. Podívejte se, jak to bylou reformních. V roce 1898 reformní hnutíteoreticky uznalo, že ženy mohou být rabínkami.Ale trvalo ještě tři čtvrtě století, až do70. let 20. století, než se s tím v praxi začalo.Tak dlouhá doba uběhla od okamžiku, kdybylo řekněme halachicky rozhodnuto, že to jemožné, a okamžikem, kdy byla doba zralánatolik, aby to bylo možné uvést do praxe.Vraťme se k tomu ještě. Vy jstenezávislá žena, učíte na univerzitěa nejste už ve věku, kdy bystemusela živit rodinu. Ale přestavtesi, že by vám bylo třicet a skutečněbyste tu placenou prácipotřebovala. Pak byste nemělajinou možnost, než se snažituplatnit u reformních.Jak už jsem řekla, současná situace je prostětaková a je to otázka vývoje, co dál. Dnesnemá ortodoxie školy nebo semináře, kde bymohla být žena ordinována. Takže co teďdělat? Vím, co můžu dělat já. Jak řekl můjrabín – jsi teď rabínkou, můžeš ordinovatněkoho dalšího. Proto jsem založila studijnískupinu, která se jmenuje Em kol chaj.Chceme se pokusit vytvořit strukturu, kde byženy mohly dosáhnout rabínské ordinace.Mělo by to jít napříč denominacemi, nebudeto struktura ortodoxní nebo reformní…Je to výhradně ženská skupina?Ne, jsou v ní i muži, i když byla založenaženami.Takže budete ordinovat ženyi muže. Klíčová otázka ale zní– bude muž-rabín, ordinovaný vašískupinou, uznán ortodoxnímestablishmentem?Ne, pochopitelně ne. Ale o to nám nejde.Víte, cílem každého establishmentu jejedno – udržet si svoji moc. Já ale nechcikomunitu, která bude mít registrovanéčleny, v jejímž čele budou výbory, předsednictvo,kde se bude bojovat o funkce. Myjsme skutečná „chavura“, skupina, kde lidéstudují, pracují společně. A můžeme sepostupně z periférie snažit ovlivňovat děnív centru.Takže jste v podstatě založilavlastní ješivu? Kde?Ano, to je přesně to, co teď dělám. Působímpřevážně v Berlíně, ale také ve Vídnia na dalších místech. A také bych chtělapřijet do Prahy. Nesmíme se vzdávat. Víte,náboženství je poslední pevnost, kterou jetřeba dobýt. Jedna moje dcera je právnička,jedna doktorka, ve všech těchto oborechuž se ženy uplatnily. Zbývá poslednínedobytá pevnost, a to je náboženství.Tedy náboženský establishment se svojípolitikou.◗ Ptaly se:Kateřina Jelínková, Sylvie Wittmannová◗ Foto: Kateřina JelínkováDovolte mi teď jednu, tak říkajícpolitickou otázku. Zdá se mi,a opravte mne, jestli se mýlím, žeRabi Eveline Goodman-Thau diskutuje s účastnicí berlínské konference Bet Debora.tamuz 57635

JAK JE TOMU S PÉČÍO ŽIDOVSKÉ PAMÁTKYUž na první pohled si každý povšimne, že množství dochovanýchpřipomínek židovského osídlení rozesetých pocelé zemi je překvapivě velké, obzvlášť vezme-li v úvahunejrůznější dějinné zvraty, tragédie i pozdější pustošení a snahyo jejich úplnou likvidaci. Setrvávají na svých místech jako tichésvědectví po staletí trvající existence zaniklých náboženskýchobcí a v mnoha případech jsou v tomto směru jen jediným zdrojeminformací. Bývalo jich však mnohem více. Jen v období let1938-45 bylo zničeno více než 50 významných synagogálníchbudov. I poté se ale ještě na našem území nalézalo téměř 300 vážnějinepoškozených synagog. Protože však jen málo z původníchžidovských obcí mohlo být po válce obnoveno, začala většinaobjektů prudce chátrat, trpěla rabováním a nezřídka se pro svéokolí stávala nepohodlnou přítěží a nepříjemnou výčitkou. Podnejrůznějšími záminkami nenávratně mizely, nebo byly přestavoványpro jiné účely. Jenom namátkou lze jako příklady zbytečnéhoodstranění uvést synagogy v Benešově, Pelhřimově, Táboře,Příbrami, Dvoře Králové nad Labem, Strakonicích, Mladé Boleslavi,Hroubovicích, Kardašově Řečici, Sušici, Libochovicích,Litomyšli, Brtnici, Bučovicích, Přešticích a mnohé další. Dodnesse tak dochovalo ještě na 200 objektů, z nich však dobrá polovinasvou původní podobu vlivem přestaveb téměř ničím nepřipomíná.Část ostatních slouží po dílčích úpravách jako kostely křesťanskýchcírkví, jiné byly změněny na muzea, galerie, knihovnyapod. Vedle synagog, které ostatně z důvodů stěhování židovskéhoobyvatelstva zanikaly i v dobách dávno minulých, se tentoneblahý osud nedokázal vyhnout ani hřbitovům. Zatímco k zánikustředověkých židovských hřbitovů, kterému šlo samozřejmějen těžko zabránit, nejsou k dispozici zcela přesné informace,hrůzné škody způsobené nacisty a v řadě případů i socialistickýmiplánovači, máme před očima dodnes – např. Praha Žižkov,Trutnov, Nové Strašecí, Tábor, Česká Lípa a další. I přesto dnesevidujeme více než 350 dochovaných pohřebišť, z nichž některéjsou sice zcela bez náhrobků, naštěstí však s neporušenými podzemnímičástmi hrobů.Zjednodušeně se dá říci, že stav židovských památek a nadějena jeho případné zlepšení je závislý na skutečnosti, kdo je jejichvlastníkem a kde se nacházejí. Na území ČR totiž dnes sídlí 10samostatných židovských obcí (v Praze, Plzni, Karlových Varech,Teplicích, Děčíně, Ústí nad Labem, Liberci, Ostravě, Olomoucia Brně), každá s vlastní právní subjektivitou a přesně vymezenouúzemní působností, určenou jim svým střešním orgánem Federacížidovských obcí v ČR (FŽO). Za stav, dlouhodobou údržbua ochranu svých hřbitovů a dalších objektů jsou tak v rámci svépůsobnosti plně zodpovědné jednotlivé ŽO. Protože se všakvýrazně liší jejich možnosti jak těmto povinnostem zodpovědnědostát, liší se i tempo záchrany památek.Židovská obec v Praze má tuto územní působnost zdaleka největšía to celé území bývalého Jihočeského, Středočeskéhoa Východočeského kraje. V rámci tohoto území je jako vlastníkzodpovědná za stav 180 hřbitovů a 31 synagóg. Ekonomická situacepražské ŽO, vzniklá jako důsledek porevoluční vlny restitucí,dovolila věnovat správě nemovitého majetku mimořádnou pozornosta řešit ji na profesionální úrovni. Již počátkem 90. let za tímúčelem založila a.s. Matana, jíž je 100 % vlastníkem a plně urču- ➤6červenec 2003

památky➤je a kontroluje její činnost. Samostatné oddělení a.s. MatanaSpráva budov a hřbitovů (SBH) má pak na starosti předevšímnekomerční objekty – židovské památky. Pro úplnost je třebaještě dodat, že v r. 2001 byl prostřednictvím FŽO zahájen projekt,na jehož základě jsou do péče SBH svěřovány i některé památkyz působnosti ostatních ŽO, včetně Moravy a Slezska. V současnédobě je tak prostřednictvím SBH spravováno na 250 hřbitovůa 35 synagog.Je možno konstatovat, že se za 12 let systematického úsilí stavmnoha památek změnil doslova k nepoznání. Byly znovu vystavěnyrozvalené či rozkradené hřbitovní zdi a márnice, obřadnísíně a hřbitovní domky byly opraveny, nebo alespoň statickyzabezpečeny, v některých z nich byly umístěny malé expozicetýkající se historie místních židovských obcí, jiné zatím sloužíjako zázemí správců a sklad nářadí. V několika případech mohlybýt pro potřeby správců také obnoveny jednoduché služebníbyty. Dokončeny byly rekonstrukce synagog v Polné, Ledči nadSázavou, Luži a Rychnově nad Kněžnou, zpřístupnění veřejnostise blíží další a to v Březnici, Úštěku a Čáslavi. PřestožeŽidovská obec v Praze a FŽO vynakládají ročně na opravya správu svých hřbitovů a synagog (nepočítaje v to Nový židovskýhřbitov v Praze 3, hřbitovy ve správě ŽM a pražské synagogy)stabilně částku větší než 11 mil. Kč (z toho FŽO 3 mil.Kč), jsou tyto prostředky vzhledem k jejich množství a stavu,v jakém se mnohé nachází, zoufale nedostačující. Při tempu,v jakém je možno při jejich záchraně postupovat, bude trvatzřejmě řadu let, než na jejich zásadnější obnovu vůbec dojde.Nejviditelnějších výsledků se zatím podařilo dosáhnout zejménatam, kde bylo možné k prostředkům vlastníka připojit některouz forem finanční pomoci, a to buď cestou státních programůurčených na obnovu památkově chráněných objektů, nebo i přímýchpříspěvků z rozpočtu obcí či měst, velmi vzácně i darů odsoukromých dárců. Zpravidla se tak každoročně daří získat ještědalších 3-5 mil.Kč.Základem správy a údržby památek prováděné prostřednictvímSBH je především rozsáhlý systém místních dlouhodobýchzaměstnanců – správců. Tito správci (v současné době jich pracujevíce než 160) v rámci svých možností a schopností postupněprovádějí nejrůznější zadané práce, počínaje občasným dohledem,kontrolou a doprovázením návštěv, přes likvidaci náletovévegetace, sekání trávy a hrabání listí až po náročnější stavebníúdržbu – zdění hřbitovních zdí, stavění náhrobků, opravy hřbitovníchdomků atd. Někteří ze správců také vykonávají dozor nadčinností stavebních firem, provádějících rozsáhlejší rekonstrukce,na které by sami již nestačili. Jejich odměňování probíhá prostřednictvímdohod o pracovní činnosti dle skutečně odpracovanédoby a vykázaných pracovních úkonů se skromnou hodinovoumzdou 45–60 Kč/hod hrubého. S ohledem na trvalý nedostatekfinancí však některé ze hřbitovů tímto způsobem stále ještězabezpečeny nejsou, jinde musí být zamýšlené práce omezoványnebo dlouhodobě odkládány. V každém případě se dá s jistotouprohlásit, že role takovéhoto správce je nesmírně důležitá a žes jeho kvalitou do značné míry stojí i padá úspěšnost a tempo prováděnívšech prací.Podrobnější a aktuální informace týkající se správy jednotlivýchobjektů, zejména pokud jde o jejich přístupnost, údržbu,průběh obnovy, finanční náklady atp. je v případě zájmu možnozískat telefonicky, e-mailem či osobně přímo v kanceláři SBH.Příští měsíc se navíc na těchto stránkách objeví několik tipůa doporučení kam konkrétně se za poznáním židovských památekvypravit, čím jsou zajímavé a kudy se k nim dostat.Koho by zajímal ucelenější pohled na celou věc a chtěl by sespíše řídit vlastním výběrem, může nahlédnout např. do turistickémapy Židovské památky – Česká republika (BAT Program Rožnovp.R. 2002), nebo do zdařilé publikace Jaroslava KlenovskéhoŽidovské památky Moravy a Slezska (ERA Brno, 2001) a jejíkaždým dnem očekávané obdoby pro území Čech od BlankyRozkošné. Klasika v tomto oboru Židovské památky v Čechácha na Moravě (SEFER Praha 1992) Jiřího Fiedlera je dnes sicedostupná již jen v knihovnách, velmi levně však lze ještě získatjejí anglickou verzi v redakci Roš chodeš na Novém židovskémhřbitově v Praze 3.MATANA a.s. ,Správa budov a hřbitovů, Izraelská, 130 00 Praha 3tel.: 272 734 004, 272 739 045, tel.+fax: 272 734 609E-mail: sbh@cmail.cz◗ Mojmír Malý◗ Foto: Vojtěch PávMÍSTO NA VÁŠKOMERČNÍ INZERÁTJEDNOTNÁ CENA 500,-tamuz 57637

Židovské hřbitovyv HostouniNekončící cyklus s motivy ze starýchžidovských hřbitovů z Hostouně, jsemzačal dělat v roce 1996, nejprve fotografiemia kresbami, pak malými olejovými skicami.Miluji český podzim o něco více nežčeské jaro, ostatně mají cosi společnéhosvého a odtud se vynořil starodávný malířskýmotiv čtyř ročních období. A protožečeský podzim je vždycky vesele krásný,jsou mé židovské hřbitovy krásné a veselév každém ročním období. Proč?Protože maluji vzpomínky, které jsoukrásné a po kterých se mi stýská tak, jakopo ušlém mládí. Je to pro mne „zakázkamrtvých“, na které mám hromadu veselýchvzpomínek. Nejprve to začalo tím,že jsem, vzdálen odtud, začal psát vzpomínkyna mou rodnou ves, mé rodákya tak se mi začalo stýskat, že po více nežpadesáti letech, jsem se vrátil, dokoncedo toho domu, té půdní cimry a postele,kde jsem byl zplozen a se narodil. Od tédoby žiju opět jen ve svém mládí, se svoumaminkou, které je 102 let a ta si všechnonesmírně barvitě pamatuje.A do mého mládí a osudu jsou zakořeněnimí rodáci, hostounští Židé. Pozdějijsem potkal mnoho Židů kamarádů, ale touž nebyli ti hostounští, byli odjinud, alestejní. Já tady v těch starodávných židovskýchhřbitovech, bez slávy a pozornostisvěta, cítím přítomnost jejich spirituálnostibez času a jmen. A pokud se objevíjména, jsou tisíce let stále stejná, jak už jenajdete ve starém zákoně. Maluji tedyv Hostouni staré židovské hřbitovy a staréopukové zdi, s jejich tichem a medovýmzlatem, které obezdívaly i ty hřbitovy.Maluji na sále staré hospody, kde mnev kočárku vozil Vilík Edelstein, z roduKohnů, po mamince z Hostouně.◗ Josef Císařovský(z katalogu výstavy „Židovské hřbitovy v Hostouni;čtyři roční období – 1996/9)Akademický malíř a kunsthistorikJosef Císařovský (1926) věnovalŽidovské obci v Děčíně cyklus obrazů„Židovské hřbitovy v Hostouni – čtyřiroční období“. Vernisáž výstavy darovanýchobrazů proběhne 16. července 2003v 17 hodin, poté se obrazy stanou součástístálé expozice děčínské synagogy.Připomínáme, že i letos, konkrétněv neděli 7. září, se bude konatEvropský den židovské kultury.Pro letošní rok bylo vybráno téma„JUDAISMUS A UMĚNÍ“ (se zaměřenímna vizuální umění). Ačkoli je tototéma velmi široké a nabízí velký prostorpro kreativní činnost, je stejně jakov minulých letech jen doporučené.Necháváme na každé Židovské obcia spolku rozhodnutí, do jaké míry a jakýmprogramem se bude chtít tohoto projektuúčastnit. Budete-li mít zájem se připojit,kontaktujte prosím hlavního koordinátorapro ČR do 15. července 2003.Celá akce je nezisková a finanční prostředky,pokud budou třeba, je protonutné nabýt buď svépomocí či sponzoringemapod. Na závěr bude pro Evropskouradu židovských obcí (European Councilof Jewish Communities) vypracovávánacelková zpráva o průběhu projektu složenáz jednotlivých zpráv regionálníchorganizací.Doufáme, že Vás tato jedinečná příležitostke spolupráci židovských organizacípo celé Evropě zaujala a že se s Vámi opětsejdeme při přípravě Evropského dnežidovské kultury.◗ Tomáš Kraus,tajemník FŽO◗ Peter Gyori, hlavní koordinátorprojektu pro ČRtel. 222 31 01 99, office@bejt-praha.czDěti zpívají jidišVe dnech 31.5.–7.6. 2003 byla Českárepublika (město Havířov) hostitelskouzemí žáků vyšších tříd základních škola studentů středních škol z Polska,Německa, Slovenska a České republiky,kteří v rámci mezinárodní akce „Vzpomínánípro budoucnost“ přispěli ke kulturnímuživotu Moravskoslezského kraje.Týdenním společným pobytem a ve vzájemnémpoznávání nacvičovali židovsképísně zpěváka a hudebního skladatele ManfredaLemma, který je znám evropskéveřejnosti komponováním a prezentacížidovské hudební tvorby ze střednía východní Evropy. V centru práce M.Lemma stojí tvorba polského básníka v řečijidiš Mordechaje Gebirtiga. M. Lemmsesbíral a zpracoval jeho písně a vydal jev knižní podobě , tyto věnoval i naší židovskéobci, za kterou byl v Havířově po celoudobu realizace projektu přítomen její kantor.M.Lemm se taktéž projevil jako výbornýpedagog, který v průběhu jednoho týdnedokázal nacvičit 28 písní v jazyce jidiš.Vyvrcholením celé akce byl závěrečnýgalakoncert na české scéně Divadla v ČeskémTěšíně, kde děti čtyř národů zpívalynaučené židovské písně. Důstojnost celéhoprojektu svou přítomností dodali zástupciměst Košic, Krakov, Wuppertal, ČeskýTěšín a Ostrava.◗ ŽO OstravaŽidovská obec LiberecRumjancevova 1362, Liberec 1tel.: 485 103 340, 482 412 530Otevírací hodiny na židovském hřbitověv Liberci (s platností od 1. 6. 2003): úterý,čtvrtek a neděle, vždy od 15 do 17 hodinJAK ZÍSKÁVATMASKIL?a) v elektronické podobě nawww.maskil.czb) v tištěné podobě za cenu poštovnéhoa balného; pošlete, prosím, svojižádost na adresu Bejt Simcha, Mánesova8, 120 00 Praha 2, tel./fax: 222 251 641,e-mail: maskil@maskil.cz (to je důležitézejména pokud platíte bankovním převodem,neboť v tomto případě se jinak nedozvímeadresu, na niž máme Maskil zasílat);výše poštovného a balného je vČRminimálně 250,- Kč ročně; uvedenýobnos nám laskavě zašlete složenkounebo na bankovní účet číslo86-8964110227/0100 u KB, variabilnísymbol je 8888888888 (10x8)Tištěnou verzi časopisu je rovněž možné sivyzvednout osobně přímo v Bejt Simcha, a tobuď v době, kdy se zde konají nějaké akce nebov hodinách pro veřejnost (každé úterý a pátek od11 do 14 hodin), po předchozí domluvě i jindy.8červenec 2003

z obcíVlastní prožitek je mnohem důležitější, než dlouhé vyprávění...Skromně, nenápadně a poněkud v ústranípracuje správce židovského hřbitova v Brně– Židenicích, pan Petr Špunar. Často přijímánávštěvy žáků a studentů brněnských škol,které provází hřbitovem a vypráví si s nimi.Tak se setkal i s dětmi z Masarykovy základníškoly Kamenáčky v Židenicích. Na tétoškole, vedené ředitelkou PaedDr. JaroslavouBělkovou, již dva roky probíhá projektnazvaný Víme o vás. Je zaměřen na poznávánížidovské komunity a období holocaustu.Na jeho počátku byl zájem samotné ředitelky,která absolvovala vzdělávací kurz proučitele organizovaný KVC při Židovskémmuzeu v Praze. Pro svůj záměr nadchla i dvaučitele dějepisu, paní Danuši Sobotovoua pana Hrubana.Tak vznikl v roce 2001 program Vímeo vás, zaměřený na seznámení žáků s židovskouhistorií, na který získali grant odNadačního fondu obětem holocaustu. Doprojektu je v současnosti zapojeno na šedesátdětí z osmých a devátých tříd.Po návštěvě výstavy Historie židovskéhohřbitova v Brně se žáci dostali na samotnýžidovský hřbitov. Většina z nich zde bylapoprvé přesto, že je od jejich školy vzdálenjen několik set metrů. Zde je okouzlil svýmvyprávěním právě Petr Špunar a tak vzniklnápad podílet se aktivně na úpravách hřbitova.S pracovním nářadím zajeli společněs Petrem Špunarem, který se stal neformálnímpatronem tohoto projektu, na brigádui na židovský hřbitov do Ivanovic na Hané.Nezůstalo však jen při tom. Každý měsícprobíhá v rámci projektu nějaká zajímaváakce. Žáci se setkali s vrchním kantoremŽidovské obce v Brně Arnoštem Neufeldem,který vyprávěl o židovských tradicích a zvycích,s architektem Jaroslavem Klenovským,který je seznámil s židovskými památkamiMoravy, navštívili brněnskou synagogu.Napjatě naslouchali životnímu příběhu BedřiškyFelixové, která přežila věznění v terezínskémghettu. O následnou návštěvu Terezínabyl pak takový zájem, že se na všechnynedostalo. Po návratu o svých zážitcíchnapsali nádherné slohové práce. Jednu z nichuvádíme na závěr tohoto článku.„Vlastní prožitek je mnohem důležitější,než dlouhé vyprávění“, řekla mi ředitelkaškoly Jaroslava Bělková, když jsme si v ředitelněMasarykovy základní školy prohlíželyspousty fotografií z různých akcí. „Snažímese, prostřednictvím multikulturní a etickévýchovy, vzbudit zájem dětí o život nejrůznějšíchetnických skupin žijících na územíBrna a prohloubit jejich vztah k rodnémuměstu. Žáci vyšších ročníků již navštívilinapříklad brněnskou mešitu, učitelé je seznámilise základy buddhismu, pravidelně sevěnujeme křesťanství. Do budoucna bychomchtěli znovu požádat o podobný grant, abychommohli v práci pokračovat s dalšímidětmi, které již dnes projevují zájem.“◗ Zuzana PrudilováKdyž se řekne TerezínZkuste si odpovědět. Co Vás napadne,když se řekne Terezín? Mě toho napadaloopravdu hodně. Představovala jsem si velikoupevnost. Tahle myšlenka mě nezklamala.Ovšem ani ve snu by mě nenapadlo, žemá tak smutnou minulost.Terezín vznikl koncem 18. století poblížmísta, kde se stéká Labe s Ohří. Pevnostdostala název na počest císařovny MarieTerezie – matky císaře Josefa II. Téměř odzačátku své existence byla používána jakověznice. Prošla jí řada vojáků, Židů, alei lidí spojených s národně osvobozeneckýmiboji ve střední a jihovýchodní Evropě.Po okupaci bylo nutné vybudovat další věznice,a tak byla roku 1940 v komplexu Malépevnosti postavena věznice pražského gestapa.V průběhu I. světové války prošloTerezínem na 32 000 zatčených. Z tohobylo 5 000 žen. Byli to lidé, dá se říci,z koutů celého světa. Mezi nejdramatičtějšíosudy těchto vězňů patřily osudy Židů.Mrazilo mi v zádech, když nám paní průvodkyněříkala, jak v této pevnosti přišloo život na 2 500 vězňů jen díky špatnýmpodmínkám, nemocem a týrání ze stranykrutých a bezohledných dozorců. Další kapkoudo tohoto poháru utrpení byla epidemieskvrnitého tyfu, proti které nacistické vedenínepodniklo žádná opatření. Jakmiledozorci opustili Terezín, začala pomocnáakce, organizovaná lékaři z Roudnice nadLabem a z Prahy. Zbavování vězňů smrtonosnénákazy trvalo až do srpna roku 1945.Po schválení vládou roku 1947 se rozhodloo zřízení Památníku Terezín, který nám mápřipomínat zhoubné následky potlačovánísvobody, demokracie a lidských práv.Asi všechny, kteří jsme byli vybráni natuto exkurzi, děsil pohled na chladné celybez oken, ve kterých se tísnilo někdy až stoa více lidí. Při pomyšlení, že se na třípatrovépalandě tísní až patnáct lidí, každý asi natřiceti centimetrech a většina stejně leží nazemi, mi naskakovala husí kůže.Také jsme mohli vidět, kam až sahalavoda po loňských záplavách. Skoro metra půl nad zem. Hřbitov před Malou pevnostíbyl také zaplaven.Po prohlídce Malé pevnosti jsme navštívilibiograf, kde nám promítli dva filmy zeživota v Terezíně. Filmy se vztahovalyi k návštěvě Červeného kříže v Terezíně.V té době nechali vězňům vybudovat pěknouumývárnu, dětem postavili nová hřiště,čistě je oblékli, dali jim hračky, čokoládu…Zkrátka na jeden jediný den změnily tutopevnost na ráj pro každého vězně. Jakmilevšak zástupci Červeného kříže odjeli, umývárnabyla zamknuta, děti přišly o své hračkya život vězňů se vrátil zase zpátky dosvých starých kolejí.Tato exkurze se uskutečnila v rámci projektuVíme o vás. Jsem ráda, že nám paníředitelka Bělková spolu s učiteli (pí. uč.Sobotovou a p. uč. Hrubanem) umožnili setkatse i s tímto, ač ne příliš veselým, obdobímnaší historie. Přítomen byl i pan PetrŠpunar, správce židovského hřbitova v Brně--Židenicích.◗ Michaela Foltýnová, žákyně VIII. AMasarykovy ZŠ, Kamenačky 3591/4◗ Reprofoto L. Chládková, The Terezín Ghettotamuz 57639

ZA CO POZVEDÁME HLAS?V neděli 8. června proběhl v Libčicích nad Vltavou druhý ročník festivalu „Tichý hlas pro Svatou zemi“.V následujícím článečku se dočtete nejen něco o tom, jak celá tato akce vznikla, ale také o tom, co je vlastnězač jeden z hlavních pořadatelů této akce – Společnost křesťanů a Židů.Ten nápad vznikl před rokem. Svérázný libčický farář Petr Bubeníčekza mnou přišel s tím, že by chtěl zorganizovat jakýsi židovskokřesťanskýkoncert. Po četných rozhovorech v příjemném hospodskémprostředí se to nakonec opravdu podařilo. Nějakým způsobemjsme chtěli dát najevo, že nám velmi leží na srdci situace ve Svatézemi – Izraeli. Nepokoje, násilí a zabíjení nám nejsou a nemohou býtlhostejné. Měl to tedy být hlas, který by se postavil smutné realitě, vekteré rodiče nemohou v klidu vychovávat své děti a každý den se musístrachovat, jestli se jim vrátí ze školy domů. Snad právě proto navrhlVladimír Merta ten poetický název: „Tichý hlas pro Svatou zemi“.Díky obětavým dobrovolníkům měla loňská akce docela úspěcha mnozí se nás ptali, zda-li se to bude letos opakovat. De facto senebylo nad čím rozhodovat. Koncert jsme změnili na festival běhemněhož se zde vystřídaly tři, možná až čtyři stovky lidí. Hlavně se milíbilo, že spolu při té happeningové atmosféře lidé komunikovali. Aťuž to byli Židé s křesťany, Češi s Rusi a Ukrajinci, náhodní kolemjdoucís účastníky koncertu. Velmi si vážím toho, že zde bylo i několikIzraelců, asi patnáct lidí z Bejt Simcha a dokonce zástupce ortodoxníobce. Už jenom to je úspěch, že se byli schopni tak rozdílnílidé vůbec sejít, udělat společný koncert a společně vyjádřit, že jimzáleží na jednom a tomtéž. Možná, že by to byl i model pro řešenísituace v Izraeli: setkávat se spolu, dělat společné projekty a učit sespolu žít. Je to však tvrdá práce na celé generace. Žel zatím majípřednost rychlá a krvavá řešení z obou stran.Pokud bude i nadále zájem ze strany posluchačů a interpretů, chcemefestival opakovat každý rok – dokud ve Svaté zemi nebude vládnoutpokoj. Pár ročníků asi před sebou žel ještě máme...Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují!(Žalm 122,6)Část sboru Bejt SimchaRobert ŘehákCo je Společnost křesťanů a Židů?Společnost křesťanů a Židů (dále jen SKŽ) byla založena v našízemi v roce 1991 s cílem podporovat dialog mezi křesťany a Židy,ale také zprostředkovat rozhovor mezi těmito dvěma náboženstvímia širokou veřejností. Reagovala tak jednak na vývoj po II. světovéválce, kdy se křesťané postupně přihlašovali ke své spoluodpovědnostiza holocaust, ale také na vývoj v naší zemi po pádu komunismu,který zde umožnil takový dialog rozvíjet. Dnes je tato společnostv České republice vlastně jedinou platformou, která se snažío vyvážený dialog mezi Židy a křesťany, při kterém se ani jedna strananepokouší druhého obracet na svou víru.Smysl a poslání společnostiDialog křesťanů a Židů je velkou šancí pro pěstování vzájemnétolerance, porozumění i pro zcela praktickou pomoc ve chvílích, kdyje to potřeba. Důležitým rozměrem SKŽ je obohacování sez duchovních pokladů židovského i křesťanského dědictví s vědomím,že největší poklad zavazující k odpovědnosti obou těchto ostrovůvíry v moři individualismu, konzumu a sekularismu, je živývztah k jedinečnému Bohu. Pochopení závažnosti doby, ve kteréžijeme, a jejích problémů by mělo přivádět k otevřenosti pro rozhovor,ve kterém nikdo nemá nárok na pravdu, nýbrž kde se naopakjeden od druhého učí ve snaze pochopit a poznat partnera a tím i sebesama. Úkolem SKŽ je také přispívat k tomu, aby se nešířily předsudky,pohrdání a diskriminace vůči jakékoliv skupině obyvatelstva– zvláště pak vůči menšinám (rasismus, antisemitismus).„Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!“ (Žalm133,1)Různá východiska dialoguKřesťané vstupují do dialogu s židovskou obcí z několika hlavníchdůvodů. Největší část z nich si uvědomuje původ svého náboženstvív židovství druhého chrámu, hledá své kořeny a snaží se tak lépe porozumětsvému náboženství. Dalším důvodem je pocit spoluviny naholocaustu, neboť ten se uskutečnil v převážně křesťanské Evropě. Promladou generaci je však poznávání judaismu již většinou samozřej- ➤10červenec 2003

➤mouvěcí. Jaké jsou, nebo by měly být, židovské důvody pro dialogs křesťany, si říct netroufám. Faktem však je, že ze židovské stranyzaznamenáváme velmi pozitivní odezvu. Často slýchám názor, žev podobných společnostech jsou křesťané aktivnější a že Židé takovýtodialog vlastně ani nepotřebují. Má zkušenost je však jiná. Je potřebasi uvědomit, kolik je v naší zemi křesťanů a kolik Židů. Poměr jestatisíce k několika málo tisícům. V podstatě jsou to nesrovnatelnáčísla, což se projevuje i ve Společnosti křesťanů a Židů, kde je sice většinakřesťanů, ale naši židovští členové jsou docela aktivní. V současnédobě jsou našimi členy dva rabíni, několik členů z různých židovskýchobcí a mnoho lidí židovského původu, kteří se přes naší společnostvztahují ke svým židovským předkům. Místopředsedou společnostije Dr. Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea, druhým místopředsedouje páter Daniel Herman, mluvčí České biskupské konference.2000 let nedorozumění mezi křesťany a ŽidyDva tisíce let existence křesťanů a Židů bylo namnoze poznamenánopolemickými konfrontacemi. Tak se dělo už od počátků křesťanskécírkve i v době církevních Otců (Justinův Dialog s ŽidemTryfónem). Středověk byl časem pogromů a křesťanských koncilů,které Židům přikazovaly žít v oddělených ghettech a nosit zvláštníoblečení a označení (Lateránský koncil 1215). Ani v čase nedávnominulém se křesťané jako celek nepostavili za své židovské spolubratry,když Hitler začal provádět své konečné řešení židovské otázkyv plynových komorách.„Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jedinýBůh? Proč jsme vůči sobě věrolomní a znesvěcujeme tak smlouvusvých otců?“ (Malachiáš 2,10)Reflexe holocaustu přinesla změnuV poválečné době si řada křesťanů začala v souvislosti s reflexíhrůzných událostí holocaustu uvědomovat, že musí dojít k zásadnímuotevření nových otázek v oblasti teologie. Vše začalo zejména napůdě evangelické církve v Německu, Holandsku a USA, kde bylo poválce vydáno několik prohlášení přiznávajících křesťanskou spoluodpovědnostna smrti 6 miliónů Židů. Na katolické straně bylo rozhodujícímbodem obratu přijetí dokumentu Nostra aetate na Druhémvatikánském koncilu v roce 1965. Změny vyústily až v miléniovouoficiální návštěvu Jana Pavla II. v Izraeli. Postupně dochází i v našemprostředí k nadějným a důležitým změnám. Stále je tu však mnohoproblémů na obou stranách. Mnoho křesťanů stále skrytě či viditelnězastává tzv. „substituční teorii“, podle které jsou to právě oni, kdo přijalizaslíbení daná Izraeli po té, co odmítl přijmout Ježíše za mesiáše.Na židovské straně je tu zase jistá oficielní zdrženlivost ke snazeo dialog s křesťany (Bejt Simcha je v tom světlou vyjímkou). Toto jevšak naštěstí překonáváno osobní vstřícností jednotlivců.Třetí do partyAčkoliv si chceme zachovat svoji identitu jako židovsko-křesťanskáorganizace (vztah mezi těmito dvěma náboženstvími má svá specifika),přesto cítíme, že je velmi potřebný také dialog s islámem –oním třetím monoteistickým náboženstvím. V rámci SKŽ protovzniklo tzv. Abrahamické fórum, jehož předsedou je Mikuláš Vymětal.Takovýto dialog má nejen rovinu teologickou, ale v současnédobě i velmi aktuální politicko-sociální kontext, kdy muslimové jsoupo 11. září celosvětově izolováni. Jak jinak překonávat fundamentalismus,než otevřeností, dialogem a vzájemným poznáváním?Z těchto důvodů jsme nedávno, uspořádali výlet, kdy jsme běhemjednoho dne navštívili nejprve Jubilejní synagogu a posléze Islámskécentrum. Bylo to v době napjaté situace kolem Iráku, jediní v Prazejsme dělali něco podobného. Myslím, že právě v tu chvíli bylo velmidůležité ukázat, že tu jsou lidé z okruhu všech třech těchto náboženství,kteří spolu chtějí mluvit. Bylo ovšem třeba právě při setkánís muslimskou komunitou vidět, jak málo se u nás o muslimecha islámu ví, lidé se tam ptali na ty nejzákladnější věci. Panuje tuvelká neznalost a mnoho předsudků. Ač je to trochu hloupé, taku většiny české společnosti je slovo „muslim“ identifikováno se slovem„terorista“, což je velká chyba. Islám je nesmírně hluboké náboženství,které se samo distancuje od extrémistů, kteří jej pouze zneužívajípro své vlastní politické, mocenské a ekonomické cíle.Současná činnost SKŽKromě „Tichého hlasu pro Svatou zemi“ Společnost křesťanůa Židů zorganizovala za své dvanáctileté působení také řadu přednášeka kulturních akcí. Spoluvydala několik knížek (nejznámější je„Dialog křesťanů a Židů“), navázala kontakt s mnoha významnýmipředstaviteli těchto obou světových náboženství, a po celou dobuvydávala a vydává svůj Zpravodaj. Pro názornost: velmi úspěšné akcebyly např. demonstrativní přednáška rabína Dushinského „Židovskásvatba“, nedávná přednáška Leo Pavláta o Pésachu v nově vznikajícíolomoucké pobočce, nebo sbírka oblečení pro humanitární účely, kdySKŽ zprostředkovala komunikaci mezi židovskou oděvní firmouKenvelo a křesťanskou humanitární organizací ADRA. Na konci tétosbírky bylo několik kamiónů oblečení, které byly poslány do oblastípostižených zemětřesením. V poslední době to byla též participace navýstavě fotografií z Izraele v libeňské synagoze na Palmovce a jižjsou tu plány na obnovu tamního židovského hřbitova, který je zasypántřímetrovou vrstvou zeminy. Vše shora zmíněné by však nebylomožné bez pomoci mnoha dobrovolníků, kterých je stálý a akutnínedostatek. Proto SKŽ velmi vítá všechny, kteří by se chtěli spolupodíletna všem dobrém, o co se tato společnost snaží. Pokud můžetea chcete se na akcích společnosti aktivně podílet, neváhejte napsat.Hledejte dobro a ne zlo a budete žít, a tak Hospodin, Bůh zástupů,bude s vámi. (Ámos 5:,4)Další informace o Společnosti křesťanů a Židů najdete na:www.etf.cuni.cz/skz Zpravodaj SKŽ si je možné zdarma objednatpoštou na adrese: Čajkovského 22, 130 00 Praha 3, nebo si jej přečístči stáhnout na shora uvedené internetové adrese, kde také nověprobíhá elektronická diskuze. E-mailový kontakt: skz@etf.cuni.cz◗ Robert Řeháktamuz 576311

PŘÍSPĚVEK DO DISKUSEO AKTUÁLNÍCH OTÁZKÁCH ŽNOMotto: Ti co přežili holocaust a jejich děti by měli mít druhořadé členství?Formy či způsoby soužití Židů s nežidovskýmokolím, resp. těch, kteří se za Židysami sebe považují či jsou ostatními za Židypovažováni, mají v demokratických společenskýchsystémech své zvláštnosti i extrémy,které se postupem doby mění. Asimilacea antisemitizmus to historicky dokazují.Extrémní či mírné způsoby tolerance činetolerance v soužití se mohou projevovatzřetelněji či méně zřetelně, či se vůbecnemusí nikterak projevovat. Patrně zde hrajíroli kulturní, společenské, národnostnízvláštnosti, oblečení a také ekonomickopolitickásituace v dané zemi.Výstižně to demonstruje známá anekdotaz období komunismu. Setkal se sovětskýa americký prezident a hovořili o antisemitizmuve svých zemích. U nás není antisemitizmus,říkal sovětský prezident a dokumentujesvé tvrzení příkladem, že například vestátní moskevské filharmonii hrají bez potížídokonce tří Židé. Americký prezident posíládomů depeši, aby mu na oplátku zjistili, kolikŽidů je například v bostonské filharmonii.Dostává odpověď, že to nikdo neví a že tonelze ani zjistit, protože to neví ani ředitelbostonské filharmonie. Nevím, jestli to, kdoje či není Žid, vědí spíše nežidé o Židech, čispíše Židé o jiných Židech mezi sebou.Starší židovská generace si jistě pamatujeobdobí, kdy bylo lépe se nechlubit svýmžidovstvím, nehlásit se za člena židovskéobce a své příbuzné v Izraeli popírat. Židénesporně u nás existují, neboť někteří holocaustve východní Evropě přežili. Existujei židovská obec a počet jejích členů i jejíaktivita rostou. To samo o sobě dokazujeotevřenost a demokratičnost našeho společenskéhosystému.Po druhé světové válce, po období holocaustu,i v zemích, kde je otevřená demokracie,má toto soužití židovské enklávy s ostatnímipřece jen své některé zvláštnosti, svousubjektivní a svou objektivní stránku. Vnějšínežidovský svět natolik nevnímá, je-li kdo100procentní, 50 procentní, či jen 25procentníŽid, ale spíše to, jestli se k židovství hlásí,o něm bez obalu mluví a neskrývá to. Většímproblémem je „procentní židovství“ uvnitřenklávy, uvnitř obce. Konkrétně se to projeviloči projevuje kolem diskuse o stanováchŽNO. Názory jsou rozmanité a tyto řádkyjsou vyjádřením autorova stanoviska jakopříspěvku do diskuse.Biologická kontinuita Židů je dána objektivně.Je vlastně dána našimi židovskýmipředky, našimi rodiči. Matka a otec či alespoňjeden z nich nebo aspoň jeden z prarodičůmohou vyznačit objektivně mé židovství.Tedy nikoliv jen matka, jak definuje„halacha“. Nezávisle na tom hrají roli mésubjektivní pocity, projevy, mé subjektivnístanovisko, má vůle patřit k židovství. Totomůže být motivováno nejrůznějšími důvody.Například přežitím holocaustu, hlášením sek tradicím, ke kontinuitě, k památce rodičůaj. Také konvertování nebo jiné důvodypocitu příslušnosti mohou hrát roli.Z hlediska stanov obce, ale i z hlediskapocitu sounáležitosti, společenské aktivityi v rámci obce aj. vzniká otázka, kdo jea kdo není Žid a odraz odpovědi na tutootázku ve stanovách židovských obcí. Filozofiežidovských obcí, jejich stanov i jejichpéče o komunitu obce by měla být motivovánasnahou o zabezpečení trvalé tvůrčí existencežidovské obce, či lépe řečenoo zachování židovského etnika a udrženíjeho komunity. Aniž bych byl znalcem Staréhozákona a talmudu, jsem přesvědčen, ževýše uvedena filozofie je či by měla býtjedním z určujících znaků poslání židovskýchobcí. Jelikož v současné době je napořadu dne diskuse o stanovách obce, uvádímv další části své připomínky k diskutovanýmotázkám stanov.V obecném povědomí a i z globálního hlediskamá světové židovstvo po 2. světovéválce podle mého názoru tyto tři dominantnícharakteristické znaky:a) státnost, která je od roku 1948 dána existencístátu Izraele;b) židovskou kulturu, která je dána mj.literární a jazykovou tvořivostí členů židovskýchetnik ve světě i v Izraeli v jazycíchjidiš, hebrejštině a samozřejmě i v lokálníchjazycích zemí, kde Židé žijí a jsou kulturněčinní;c) židovské náboženství i zvyklosti, kteréjsou „zděděné“ a jsou dány tradicí.Je těžké určit, který z těchto prvků hrajedominantní úlohu, či vůbec jakou historickouúlohu hrál ten který z uvedených prvkůz hlediska zájmů a existence židovskýchetnik. Snad i název obce by měl výše uvedenéskutečnosti vyjadřovat výstižněji.Na rozdíl od historických, literárních čináboženských odkazů našich předků, jako jetóra a talmud, víra a tradice, které jsou dányjako neměnný historický základ, je nutnochápat stanovy spíše jako dobové vyjádřenífilozofie obce pro činnost a chování etnikanavenek i dovnitř. Stanovy proto nemohoubýt neměnné, neboť se mění prostředí a podmínky,ve kterých existují. Měly by se tedypřizpůsobit historickým podmínkám životav zájmu pozitivní existence židovské obce.Poválečné stanovy by měly reflektovatobjektivní společenské skutečnosti postholocaustovééry, respektovat objektivnídůsledky nacistické perzekuce, období holocaustua 2. světové války, neboť ty ovlivnilypodmínky života těch, kteří se vrátili.V mnoha obcích či městech, zejména vestřední a východní Evropě, přežil jen velminepatrný zlomek Židů, byla porušena přirozenárovnováha mezi počtem židovskýchchlapců a děvčat a byly zdecimovány rodiny,z nichž zůstaly jen zbytky. Biologickámožnost zachovat nesmíšené židovské etnikumbyla téměř znemožněna a smíšenámanželství se stala objektivní nutností. Paradoxně,striktní dodržení halachy, svýmpožadavkem zachovat podmínku biologicképříslušnosti k židovské komunitě, by mohlo ➤12červenec 2003

polemika➤vést jakoby k zániku místních etnik. Proto,jakkoliv to zní divně, důsledná halachickátradice by mohla dokonce přispívatk dokončení nacistického plánu likvidaceněkterých židovských etnik.Jako příklad uvádím: v Košicích žilo předválkou asi jedenáct tisíc Židů. Poválečnážidovská obec v Košicích má v současnédobě jen asi 300 členů, z nichž někteří aninejsou původní Košičané. Jiný, neevropskýpříklad, lze uvést z vývoje původního židovskéhoetnika v Indii. Většina indických Židů,žijících dnes v Indii roztroušeně mezi ostatnímiobyvateli, se barvou pleti od ostatníchIndů neliší. Nicméně v oblasti Cochinu, vestátě Kérala, existovala přinejmenším zaposledních 4–5 století dodnes známá, nepřílišpočetná enkláva „bílých Indů – Židů“ jakopůvodních obyvatel Indie. Mají tam svou slavnousynagogu, která kolem roku 1970 oslavilaza přítomnosti ministerské předsedkyněpí Indíry Gándhiové 400. výročí své existence.V nedávné době však, koncem minuléhostoletí, se v této uzavřené enklávě v Cochinuv jedné generaci narodily převážně dívky. Jakmi osobně vyprávěl představený židovskéobce, tato skutečnost ohrozila další existencibílé enklávy, neboť pokud chtěly mít dívkybílé manžele, nezbylo jim nic jiného nežemigrovat do Izraele či jinam.. O jejich dalšíchosudech však nemám informace.Obdobně v Evropě po válce postihla víceméně nucená migrace mnoho mladých Židůči Židovek, kteří přežili holocaust. Bezprostřednídůvody migrace byly biologické,ekonomické i politické, ale také důvody příbuzenskéči sjednocování rodin. Je zřejmé,že v postholocaustové éře byla smíšenámanželství logickým důsledkem obdobínacistické perzekuce. Tuto historickou skutečnostnemohou stanovy židovských obcíignorovat a hlavně nemohou hrstku zachráněnýchŽidů a jejich děti a vnuky „trestat“jakousi druhořadou rolí v obci kvůli smíšenýmmanželstvím. Jsem přesvědčen, že byautoři halachy, která byla napsána či ustanovenav naprosto jiných historických podmínkách,uvažovali podobně, kdyby se teoretickymohli dnes k problému vyjádřit.Stejně jako v diskusi o stanovách Židovskénáboženské obce byly v poslední doběv měsíčníku ŽNO Roš Chodeš publikoványnázorově protichůdné stati k otázce „Kdo jeŽid?“. Objevily se i názory, že by seo výsledném znění příslušného článku stanovmělo rozhodnout hlasováním. Řešeníuvedeného dilematu „hlasováním“ několikamálo náhodně přítomných členů obce se mijeví jako nemoudrý alibizmus. Hlasováníneodstraní rozpor, který existuje mezi členy. Naopak, hlasování by stavělo náhodné subjektivnístanovisko omezeného počtu přítomnýchpři hlasování proti objektivní skutečnosti.Vyjadřovalo by absenci historickéhopohledu na danou skutečnost, na asimilační,globalizační a migrační poválečnétendence, na status quo. Zbývá snad jedinémožné řešení: přijmout reálně existujícívývojové tendence, oba postoje k židovstvíjako objektivní realitu, jako demokratickýprojev mnohotvárné formy postoje uvnitřvíceméně jednotného Židovstva a vytvořittakto stanovami rámec, do kterého se obanázorové proudy vejdou. Stanovy by takvyjadřovaly soulad mezi objektivními biologickýmihledisky a poválečným vývojemrůznorodého složení společnosti.Historie nás učí, že asimilační tendencejsou podmíněny dobou a jsou na ní závislé.Každá perzekuce Židů v dávných i novodobýchdějinách spíše zesilovala vnitřní příslušnostk židovství. To jistě platí o postholocaustovééře. Zesílení pocitu příslušnostik židovství po druhé světové válce je podlemého názoru do jisté míry nezávislé napostoji k halaše. Tuto historickou skutečnostby stanovy obce neměly v zájmu pozitivníhorůstu židovských komunit ignorovat. Jeparadoxem, že se Židé obou názorovýchkategorií v drtivém počtu k židovství hlásínebo alespoň své židovství nepopírají,i když žijí ve smíšeném manželství.Stanovy, pokud chtějí reflektovat historickouskutečnost v postholocaustové éře pravdivěa v souladu s dobou, by mohly definovat,kdo je z hlediska obce Židem, a) objektivnípodmínkou generační či rodové sounáležitosti,na což by 50 či 25 % rodové či genetickésounáležitosti ze strany matky či otcemohlo stačit, a b) subjektivní podmínkoucitové a kulturní sounáležitosti, která bymohla či měla být dokumentována osobnímpostojem, vůlí hlásit se k židovství. Snad bybylo oprávněné, aby stanovy obsahovalyjakýsi požadavek potvrzující společenskoua kulturní sounáležitost svých členů k židovství.Důležité je, aby se oba názorové proudyvešly do jediné definice vyjádřené stanovami.Není nutné, aby stanovy podávaly analýzuči zdůvodnění vzniku různých postojů. Jistěsvou úlohu tady sehrály důvody ekonomické,rodové, společenské a možná i další.Jeden z mnoha příkladů polarizace postojůje znám z USA. Jsou tam Židé, kteří prohlašují,že jsou v prvé řadě Američané a v druhéŽidé. Jiní to stavějí obráceně a někteří dovedlisvůj postoj až k emigraci do Izraele. Alevyskytly se i případy reemigrace z Izraele doUSA a jinam jako tendence opačné. Je zřejmé,že postoje se s historickými podmínkamimění. Žádné hlasování na těchto skutečnostechnemůže nic změnit. Zdá se, že úkolemobce je vytvořit takové stanovy, aby všichni,kdo se k židovství hlásí, mohli právem býtčleny obce a cítili se tam dobře.Můj ortodoxní, ale jinak moderní otecmne a bratra jednou, jen jednou, před válkouzavolal k pohovoru, když mi bylo asi16 let. Psal se asi rok 1937. Sdělil nám vážnýma klidným tónem: můžete a nemusítechodit se mnou do synagogy, můžetea nemusíte jíst mimo domov košer, můžetea nemusíte nosit pokrývku na hlavě. Méjediné přání je, abyste nikdy nezapomněli,že jste Židé. Slíbili jsme mu to. Dodržuji to.Dodnes si vážím jeho moudrého postoje.◗ Prof. Ludevít Végh, DrSc.Jak jsem poznal pana rabína Ronalda HoffbergaOsobně jsem měl štěstí se setkat s panem rabínem několikrát. Naposledy při jednomjeho středečním studiu týdenní sidry v Bejt Simcha.Pan rabín na mne udělal velký dojem především svým lidským přístupem a slušností.Při výkladu mne překvapil tím, že odpověděl na moji nevyřčenou otázku, aniž by jisamozřejmě znal. Tuto zkušenost jsem zatím s žádným jiným rabínem neměl.Co se týče nutnosti překladu jeho výkladu z angličtiny do češtiny, považuji toto víceméněza bezvýznamnou záležitost, neboť překlad je obvykle nutný tak pro jednoho člověka z deseti.Většina lidí, kteří se jeho výkladu účastní, totiž ovládá jazyků několik, včetně angličtiny.Ukončení jeho pracovního poměru ze strany Rady FŽO považuji za necitlivé rozhodnutí.Uvědomil jsem si, že Radu vůbec nezajímalo, jaký pan rabín je jako člověk, jaké máosobní problémy a jestli mu náhodou svým rozhodnutím neublíží.Domnívám se, že by bylo z mé strany nečestné, kdybych se pana rabína Hoffberga v tutochvíli nezastal, především jako člověka, kterého si vážím především pro jeho lidskost.◗ Ivan Šimáčeknisan 576313

naše tipy➤ Říkám důvěrně, Romuldíku, tak totiž říkala něžně paní lesní,maminka Dalibora, svému muži stejného jména, který mi tovyprávěl, prosím tě vysvětli mi něco ze sebe a o sobě. Proč zrovnaKokořín a Bergen?Podívej se Čechu, já nikdy nikam jen tak nechodil, já furt utíkal,až jsem doběhl sem. Utíkal jsem z Rumunska do Prahy študovat natechniku, pak jsem utíkával do orchestru ND hrát na housle, kdyžpřišel Němec, tak jsem utíkal přes známé do toho Kokořína. Tamjsem už neutíkal, neměl kam až do konce války. Po válce jsem sejednou probudil ve svobodné Praze, s puzením, že musím utécttomu kolektivně organizovanému socialismu, když jsem si tímdlouhým sezením v jeskyni přece zasloužil, abych směl být svobodnýmindividualistou. A pak, nemohl jsem do budoucna vyloučitpogromy na Židy, ač se to zdálo nemožné, ale věř bolševikovi.Tak jsem to zabalil a šup ke svým, do Izraele.Tam jsem zjistil, že pro změnu budují kolektivní kibuci také jakoobraz zítřka. Jednou se takhle bavím s v Tel-Avivu s jedním muslimem,vzdělaným člověkem, žádným fanatikem, přijel na návštěvuz Norska. Ptám se ho, jestli tam našel klid pro sebe a rodinu.Aláh, řekl mi, posílá tajně některé lidi do Norska, ale jen kdyžjsou úplně normální, tedy nepijou alkohol, furt se do něčeho neorganizují,proto nejsou fanatiky: mají krále s malým palácema s velkou filatelistickou sbírkou, do té si nedá kecat a sám zasenekecá do politiky, každej má svou norskou vlajku a může si jivystrčit kdy chce a nikdo se ho neptá proč to dělá; jedí samé rybya jižní ovoce, protože mají silné obchodní loďstvo; když mají nějakouradost, tak se jich pár sebere, jdou na jezero jakým chtějí směrem,protože tam jsou samá jezera a mezi tím kousek země a tamvysekají díru do ledu, tancujou kolem tý díry a mají náramnouradost, že na ně ryby vidějí a oni zase na ně. Prostě klidné nátury,žádní blázni, to vidíte i na tom, jak jedí, hezky čistě a hodně prostřeno,neřvou a necinkají furt sklenicemi s pivem jako Němci,nádobí čisté, jakoby z toho ani nejedli. Nejedí zásadně zvířecívnitřnosti, kdepak nějakou dršťkovou polévku, či gulášek z ledvinek,jater nebo pajšl na kyselo a podobné věci, které i nám Aláhzakazuje, a vidíte, těm Norům to žádnej Aláh nezakázal, přišli nato sami od sebe. No, a k tomu všemu ty fjordy, vedle sebe mořskái sladkovodní jezera, znudí tě chytat mořské potvory, tak jdeš vedlena říční potvory, nad hlavou stabilní oblaka, která dělal Munch,proto už je nikde nenajdeš, můžu pokračovat, ale víte co, pane Süsmann,jedou tam, vy máte takovej mírnej gazelí pohled od přírody,žádnej fanatik, tady se to bude furt řezat, protože je tomu tak užtisíce let, já vám nevím, co tady ty lidi v tom písku, v těch holináchhledají, vy to taky nevíte, co?No, milej Čechu, tak jsem ho hned poslechl a jsem tady v Bergenu,pro jistotu na břehu Atlantiku s Golfským proudem a můžukdykoli sednout do necek a zkusit to v Americe. Kdežto tyv Čechách můžeš prd, protože tam nemáš moře.Příští den dopoledne se probudím na podlaze v bibliotéces jakýmsi dvoudílným slovníkem pod hlavou, přikryt bílým pracovnímpláštěm, přemýšleje marně komu asi patří a náhle ležívedle mé tváře vzorek vytištěného katalogu výstavy, přesně dlemého mustru, se skvělou reprodukcí na titulní straně. Čichl jsemk té věci vonící ještě tiskařskou barvou a činil tak až do oběda,vědom si dobře vykonané práce.◗ Josef Císařovský, ilustrace autorZe vzpomínkového rukopisu „Příběhy z hospod a galerií(na některých zeměpisných šířkách)“ŽIDOVSKÁ OBEC V DĚČÍNĚVE SPOLUPRÁCI S ŽIDOVSKOU KOMUNITOUV ČESKÉ LÍPĚA ŽIDOVSKÉ MUZEUM V PRAZEsi Vás dovolují pozvat naspolečnou výstavuk Evropskému dni židovské kultury 2003„Židovské hřbitovy v Hostouni– čtyři roční období“a Historie Židů v Čechácha na Moravě,„Židovské tradice a zvyky“Zahájení výstavy 16. července 2003 v 17 hodin,v prostorách děčínské synagogySpolečná výstava bude obsahovat 43 obrazů darovaných ŽODěčín akademickým malířem Josefem Císařovským a putovnívýstavu (24 panelů) Židovského muzea PrahaDNE 16. 6. 2003BYLA V PRAŽSKÉLITERÁRNÍ KAVÁRNĚŘEHOŘ SAMSASLAVNOSTNĚPOKŘTĚNAVZPOMÍNKOVÁ KNIHAPETRA ERBENA:„PO VLASTNÍCHSTOPÁCH.“ KMOTREMKNIHY, KTEROUVYDÁVÁNAKLADATELSTVÍPETR KALINA,SE STAL SPISOVATELARNOŠT LUSTIG.tamuz 576315

ŽIDOVSKÝ DŮMVždy, když se začíná učit téma koloběh židovskéhoživota, zpravidla se nezačíná od narození, ale odsvatby, protože to je vlastní začátek nového domu,rodiny a celého světa. Proto, abychom začli hovořit o židovskémdomě v Čechách, není třeba začínat svatbou, protožese může stát, že některé rodiny se po mnoha letech rozhodnouze svého domu udělat dům židovský anebo třeba někdo,kdo je sám, chce svého budoucího partnera přivést do již„postaveného“ židovského domu.Doby, kdy se židovské domácnosti sdružovaly v okolísynagóg anebo modliteben jsou dávno minulostí, ale možnáže se pomalu stávají znovu aktuálními a proto, pokud mámemožnost volit místo bydliště, je dobré je volit v blízkosti tépospolitosti, která nám vyhovuje svým pojetím judaismu.Snadná dostupnost synagógy je z hlediska dodržování micvotnutná, ale kromě toho je i velmi přijemná a inspirující.Pokud hledáme nový byt, musíme si dopředu ujasnit jakchceme dodržovat micvot a podle toho budou vypadat i našepožadavky. Před naším duchovním zrakem se musí promítnoutcelý židovský rok, šabaty a svátky a vše, co k tomupatří a pak si začneme klást otázky. Do kterého patra jsemochoten jít pěšky o šabatu? Mám možnost si postavit sukuna sukot a mám ji i kde uskladnit po svátku? Kam dám pesachovénádobí? Jak budou moji potencionální sousedé reagovatna to, že o šabatu se v mém domě budou scházet četníhosté? Je kuchyně přizpůsobitelná pro dodržování kašrutu?.Pokud se nám podaří odpovědět si uspokojivě na tytoa další otázky, můžeme začít se zařizováním nové židovskédomácnosti. Ale kde začít ? Budeme muset současně začítv několika oblastech – první místo, které by mělo být středemnaší pozornosti, je kuchyně, to znamená, aby bylomožné oddělit nádobí a prostor pro přípravu mléčných jídelod masitých, aby bylo dobré osvětlení a možnost ohřevujídla o šabatu. V současné přetechnizované době je poměrnějednoduché najít možnosti, jak udržet jídlo o šabatu tepléa neporušit halachické předpisy.Nejdéle do 30 dnů po nastěhování do nového bytu je třebamu dát jednoznačné znamení o tom, že se jedná o židovskýdům – mezuzu. O tom, že je povinnost upevnit mezuzu nazárubně židovského domu, víme z modlitby Šma Jisrael(5M 6, 9) a tento zákon nás spojuje s našimi předky, kteří přiodchodu z egyptského otroctví také byli povinni označitkrví pesachové oběti zárubně svých domů a tak ochrániliprvorozené Izraele od smrti, která postihla jako poslední,desátá rána, prvorozené Egypta. Mezuza v židovském doměje jednoznačnou potřebou, nad kterou nelze mávnout rukoujako nad něčím, co je daleké modernímu světu. A skutečně,v Izraeli i u velmi sekulárních rodin najdeme mezuzu nazárubních domů. Halacha nás učí, že mezuza musí býtupevněna na zárubni na pravé straně, ve výši dvou třetina směřuje dovnitř. Vedle povinnosti upevnit mezuzu přivchodu do domu je třeba ji upevnit i na zárubně všech místnostív domě, ve kterých se jí a spí. To znamená všude,kromě koupelen, WC a spíží. Pokud máme sklad, kde uchovávámedůležité předměty domácnosti anebo pracovní nářadí,je třeba také tam připevnit mezuzu.Mezuza se skládá ze dvou částí, vnitřní – velmi důležiténazývané „klaf“ – to je vlastní text modlitby Šma Jisraelnapsaný kvalifikovaným písařem (soferem) na pergamenu.Tento klaf je třeba nejlépe jednou za rok, ale minimálnědvakrát za sedm let, nechat prohlédnout soferem, jestlinebyl poškozen povětrnostními vlivy anebo hmyzem. Vnějšíčást, tak zvaný „bajit“ – dům pro mezuzu, má funkciochrannou a dekorativní a je otázkou vkusu a možností,jakou formu si zvolíme. Zpravidla cena pergamenovéhosvitku s modlitbou Šma mnohokrát převyšuje cenu „obalu“.Pokud máme v domě přechody z místnosti do místnosti bezdveří a balkony anebo jiné architektonické prvky, je dobré seporadit s rabínem, kde všude je třeba mezuzu upevnit. Přiupevnění mezuzy na zárubně židovského domu se pořádáslavnost, která se nazývá „Chanukat ha bajit“ – Zasvěcenídomu, a je zvykem uspořádat slavnost při které jsou s požehnánímupevněny mezuzy všude tam, kde je to třeba.Někdy si lidé myslí, že na mezuze je možné ušetřit, že sejedná o zbytečně drahý luxus. Opak je pravdou – pouzemezuza, která má všechny halachické náležitosti, je skutečnoumezuzou, která náš dům ochrání. Traduje se příběho rabi Jehošuovi Lejb Diskinovi (1817-1898), zakladatelisirotčince v Jeruzalémě, který nese jeho jméno. Rabi Diskinnechával platit z rozpočtu sirotčince lidem, kteří pravidelněkontrolovali stav mezuz, zda jsou v pořádku a zdůvodňovalto tím, že pokud jsou mezuzy v pořádku, tak tím vlastněšetří náklady siročince, protože v mezuze je napsáno: „Abyrozmnoženy byly vaše dny a dny dětí vašich...“ – to znamená,že životy otců budou uchráněny a tím bude méně sirotkůa tedy poklesnou i náklady na udržování sirotčince.Některé rabínské autority v Evropě povolují z bezpečnostníchdůvodů umístit mezuzu na vnitřní straně vchodovýchdveří, aby nebyla znesvěcena anebo aby se dům a jeho obyvatelénestali terčem antisemitských útoků.Pokud se stěhujeme, mezuzu bereme s sebou. Pouze v případě,kdy s jistotou víme, že nový nájemník je Žid, mezuzuponecháme. V takovém případě je dobré se domluvito finanční stránce věci, protože mezuza je skutečně poměrněznačná investice.◗ Hana MayerováVěstník MaskilVydává židovská kongregace Bejt Simcha, přidružený člen Federace židovských obcí ČR, Mánesova 8, 120 00 Praha 2, Česká republika, IČO: 61385735, tel./fax: 222 251 641, e-mail: chevra@bejtsimcha.cz. Maskil vycházíměsíčně za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR, Nadačního fondu obětem holocaustu a The American JOINT Distribution Committee. Zájemci mohou přispět na vydávání věstníku libovolnou částkou na bankovní účet:86-8964110227/0100 u Komerční banky, variabilní symbol: 8888888888 (10x8). Redakce: Irena Dousková, Kateřina Jelínková. Redakční rada: Michal Foršt, David Koutecký, Julius Müller, Michal Spevák. Ilustrace: LucieLomová. Předtisková příprava a tisk: Trilabit, s. r. o., Vodičkova 36, Praha 1. Uzávěrka tohoto čísla 16. 6. 2003, Uzávěrka příštího čísla 7. 7. 2003.