C E S T YRince, západním Floresu a několika malých ostrůvcích v okolí. Dorůstáaž tří metrů (jako tahle naše potvora) a živí se vším. Občas i lidmi, kterénapadá ve volné přírodě. Náš „miláček“ ale vypadá celkem krotce (a líně)a jediný důvod, proč sem přišel, nejspíš je, že mu před našimi zraky dajínapapkat. Varan se líně prochází sem tam, občas se zastaví, vztyčí napřední nohy a zůstane nehybně v pozoru. Průvodci mu dávají pár kouskůmasa, na které se vrhá s lačností šelmy. Ti Portugalci z něj teda muselibýt vystrašení. Proto taky odsud hned po objevení ostrovů utekli s tím,že na nich žijí draci.Po stezce se vydáváme na pětikilometrový okruh po ostrově. Hned zabaráčky se před námi utíká schovat další varan. Je menší než ten první,asi je to jenom „děcko“. Stezka vede suchou buší (i když vzduch je pěkněvlhký) malým údolím mírně do kopce. Po deseti minutách chůze narážímena dalšího varana, který před námi ale vyplašeně utíká!Vycházíme z křovin a dostáváme se na žhavou savanu. Všude kolemvysoká tráva, skály, kameny a palmy. Trochu jako Ostrov pokladů. Občasse objevuje kaktus, důkaz toho, že suché období je opravdu suché. Teďje ale zrovna vlhko a všichni se ženou dopředu jako šílení. Jen Siegfried(natáčí) a já (fotím) jsme pozadu. Chceme si alespoň trochu užít tohotak odlišného prostředí.Všichni se zastavujeme až v malé roklině s potokem na dně. V jehoproudu se chladí velký buvol. V téhle denní době jsou všechna zvířatazalezlá a čekají na večer, kdy ustoupí vedro. I buvol je zalezlý ve stíněnéroklině a nechce se mu ven.Od rokliny stoupáme stále výš až k místu, odkud se nám otevírá krásnývýhled do vnitrozemí ostrova a i k moři. Z vyhlídky se pomalu začínámevracet zpět na základnu strážců. Cestou míjíme doslova pole kaktusů,z nichž některé mají červené pichlavé plody. Země je rozpraskaná, a topřestože je vlhko. V období sucha to tady všechno musí být uschlé natroud. Kde je ta tropická vlhkost Bali, mokrého po celý rok?Je vedro k zalknutí. Na základně si dáváme trochu oddych a pak sevracíme k lodi. Přímo vedle přístavního mola si ve stínu hoví další varana nenechává se námi vyrušovat. U mola kotví další dvě loďky. Jsou domorodéa slouží jako domovy - vychovávají v nich i děti.Asi v jednu hodinu vyplouváme a po půl hodině plavby spouštíme kotvupadesát metrů od pláže, kterou jsme míjeli cestou na ostrov. Skoro všichniskáčeme do vody a potápíme se. Zakotvili jsme přesně nad korálovýmútesem. Je legrační podívat se na hladinu a vidět plavat několik lidícelých potopených, jen se šnorchlem trčícím ven. Jako by všichni v tévodě něco hledali.Pod vodou je totiž neuvěřitelně živo. Barevné korály se vlní s proudy vody,které pod hladinou víří, a kolem nás plují modré, zelené a taky pruhovanéoranžovobílé rybičky. Na dně jsou kromě korálů i obrovské vodní rostliny.Paráda! Škoda že máme tak málo času. Taky by se hodila podvodní kameranebo foťák, život pod hladinou je něco úplně jiného než venku.Po potápění si dáváme oběd. V Gardeně nám každému připravili nasigoreng, tak si můžeme pochutnat přímo v lodi pohupující se na mořimezi ostrovy. Je to pohoda.Varan komodský dosahuje délky až 3 metry
Vegetace na ostrově Rinca již dokazuje, že se nacházíme za tzv. Wallaceho linií, probíhající zhruba mezi ostrovy Bali a Lombok. Na západ od Lomboku převládávlhké tropické klima, na východ už se začíná projevovat sušší australské podnebí.Flores, Labuhan BajoZpátky v přístavu jsme ve tři odpoledne. Pěkně jsem se připálil a koupelv moři na mě zanechala slaný film. Nejdřív ale potřebuju najít kancelářPelni, hlavní indonéské lodní společnosti. Je zastrčená v postranní uličcena kopci a musím se na ni několikrát ptát místních.Podle Pelni má loď z Floresu na Timor odjíždět v pondělí z Endé, cožznamená, že bych možná ještě mohl chytit středeční let do Darwinu.Bude to ale napnuté, protože se musím nejenom dostat přes polovinuFloresu, ale chci se zastavit i v Bajawe a na Keli Mutu.V hotýlku ze sebe smývám sůl. Mám ještě trochu času do večeře, tak sejdu projít do přístavu. Život tam běží jako normálně. Teď navečer sedídomorodci venku, klábosí a hlídají hrající si děti. Prostě další líný večerna pobřeží jednoho zapomenutého, i když ne úplně malého ostrova.Vracím se do losmenu a při pohledu na západ slunce nad Komodem sidávám večeři. Nebe je nádherně rudé a odráží se ve vodě, kde vytvářítisíce rudých zrcadélek. Po večeři se jdu rozloučit s Kanaďankami. Skvělese s nimi povídalo.jen do Rutengu, asi na polovině cesty do Bajawy. Zase kolem projíždějíbusy, tentokrát na druhou stranu. Jsou to ale ty do Rutengu, ježděnímpo městě pořád dokola honí cestující.To je podezřelé. Už je sedm, a zatím kolem mě několikrát projely jen busydo Rutengu. Ptám se kolemjdoucí paní a ta říká něco v tom smyslu, žez Rutengu pojede víc busů, kdežto odsud jezdí jen jeden ráno. No tedafakt nevím. Včera ráno jsem bus do Bajawy viděl, ale je pravda, že zrovnadneska nemusí jet.Den 205, pátek 12. 3. 1999Labuhan Bajo nemá žádné autobusové nádraží nebo zastávku, tak mi ránopo snídani zbývá jediné: stoupnout si na ulici a čekat, až kolem pojedeautobus. Naštěstí je tu jen jedna ulice, takže mi nemůže nic uniknout.Chci chytit bus do Bajawy, který má jet v sedm hodin. Čekám na ulici,občas kolem projede autobus shánějící lidi. Nenasedám, protože jedeDuha nad Sape33