plný text - Vědecká knihovna v Olomouci

16/2009KnihovnickáRevueOlomouckéhoKraje

OBSAH ČÍSLAPRVNÍ KROKÚvodník – Helena Veličková .....................................................................1ROZHOVOR KROKUFilozofický potlach. Co si myslí Alexander Tomskýo podstatě západní víry, vědy a umění.Helena Veličková s Alexandrem Tomským .............................................3KNIHOVNICTVÍ DRŽÍ KROKAktualizace fondů a změny v elektronickém kataloguve Vědecké knihovně v Olomouci– Libuše Machačová, Blanka Sedláčková .................................................6Den pro dětskou knihu v Olomouci – Milena Orlichová .....................13O KROK DÁLUmění povýšit hodnotu slova.O slovenské a japonské kaligrafii – Dušan Kállay ................................15Vykácej alej a budou se ti zdát jiné sny – Václav Cílek .........................20Lašťanské matičky – znovu oživená tradice – Ivan Hlavatý .................24Do podzemí olomouckých sadů přichází světlo– Vladimír Gračka ....................................................................................27KROK V LITERATUŘEPodobenství Daniely Fischerové ............................................................29Písnička o těch, na které všechno sedne a kteří všechno dávno vědí– Hans Magnus Enzensberger ..................................................................32Paměť krajiny nahoře i dole, dřív i potom (recenze)– Helena Veličková ...................................................................................34Duchovní paměť Olomouce (recenze) – Helena Veličková ..................36KROK ZPĚTBásník Jiří Wolker očima grafoložky – Helena Veličková ....................38Zastaveníčka v olomouckých ulicích – Nela Chládková .......................44KROKFÓRUMKresby Markéty Otavové v divadelní galerii – Bohumír Koláŕ ............49Poezie ze šuplíku 2008 ............................................................................52Odposlechnuto v kuloárech knihovnyaneb Vše uděláme pro čtenáře…? ........................................................53Doteky krásy starověku v olomoucké městské knihovně– Radim Karlach ......................................................................................54REGIONÁLNÍ KULTURNÍ OSOBNOSTI ......................................................55KROK • Knihovnická revue Olomouckého krajeVydává Vědecká knihovna v OlomouciRočník 6., číslo 1, vychází čtyřikrát ročněVedoucí redaktorka: PhDr. Helena Veličková,e-mail: velickova@vkol.czOdpovědná redaktorka: Mgr. Olga Chmelíčková,e-mail: olga.chmelickova@vkol.czRedakční rada:Václava Jemelková,e-mail: v.jemelkova@kr-olomoucky.czPhDr. Renáta Fifková,e-mail: fifkova@vmo.czPhDr. Miloš Kvapil,e-mail: reditel@knihovna.czAdresa vydavatele a redakce:Vědecká knihovna v Olomouci,Bezručova 3, 779 11 OlomoucTel.: 585 205 311, fax: 585 225 774e-mail: redakce@vkol.czIČO: 100625Grafická úprava obálky: Ivana PerůtkováKresby: Ing. Markéta OtavováTechnická redakce: Petr JančíkTisk: Polygrafické střediskoUniverzity Palackého v OlomouciBiskupské nám. 1, 771 11 OlomoucISSN: 1214-6420 (tištěná verze)1214-648X (elektronická verze)Registrace: MK ČR E 6450www.vkol.cz/krokUzávěrka čísla: 15. ledna 2009Na obálce: Strom poznání (Markéta Otavová, viz str. 49)

Vážení čtenáři,v prvním čísle roku 2009 snad není nemístné ohlédnoutse maličko za obávaným osmičkovým letopočtem.Přinesl leccos nového, s čím se teprve v tomtoroce důkladněji seznámíme. Pro činnost Vědeckéknihovny v Olomouci je klíčová změna ve vedeníkraje – náměstkem pro kulturu se po ing. Pavlu Horákovistal Mgr. Radovan Rašťák, zkušený pedagoga politická osobnost Přerovska. Na obecné úrovnicelou společnost, knihovny nevyjímaje, zasáhla finančníkrize, jejíž následky pro nakladatelskou politiku,množství vydávaných knih v Česku a možnái literární vývoj můžeme zatím jen odhadovat.S ekonomickou krizí většina obyvatel Česka zatímnemá osobní zkušenost, u spisovatelů tomu neníjinak. Nedostatek hmotných prostředků vždyckyvede k důkladnějšímu posuzování hodnot, za kterése vyplatí omezené prostředky obětovat. Bude míttedy krize, nezaměstnanost a zadluženost lidí vlivi na jejich hodnotový žebříček v kultuře? Budou sičtenáři více vybírat v knihkupectvích a na internetu,budou si vůbec ještě kupovat knihy, nebo prostěstoupnou výpůjčky veřejných knihoven?A co spisovatelé? Ti ani v době hospodářskéhorozmachu nepatřili k milionářům. Mohli mluvito mimořádném štěstí, když je psaní uživilo. Cynicképovahy však odjakživa tvrdí, že chudoba spisovatelůmsvědčí. Komerční knižní trh prý vede k povrchnosti,laciné a líbivé efektnosti, která v literatuřerodí kýče, cpe pornografické prvky, falešnou mystikua okultní brak do jinak seriózních témat, plodí záplavuduševně impotentní beletrie o stereotypníchpseudoproblémech všedního života. Spisovatelé seprý pokazili přemírou hmotného konzumu, podlehlimu stejně jako většina lidí a výsledkem neustáléhonby za ziskem je jenom nuda, tupý spěch a nechuťnad čímkoliv přemýšlet.Mluví se o dlouhodobé krizi v české i světovéliteratuře, o nemožnosti vzniku skutečně hodnotnýchuměleckých děl se silnými tématy, protože seze života vytratil systém tradičních lidských hodnota všechno je měřeno mrzkou tržní cenou. Prý reálnýsocialismus hodnoty pokřivil, kapitalismus je dorazilúplně. A za všechno může postmodernismus, kterýuž jen na prášek rozemílá drobná, odrbaná zrnkaliterárních námětů z mlýnů, meloucích zralé literárníobilí naplno až do 60. let 20. století.Jenže v tom je háček: Ony ty literární mlýny60. let připadaly leckomu vyčerpané už tehdy. Kdyžv roce 1963 vyšly Směšné lásky, Milan Kundera napoznámku, že vedle většiny současné mladé prózypůsobí jeho povídky až nemoderně, opáčil: „Pokudovšem pro vás modernost znamená: popis všednodenníchsituací, kusé konstatující věty, žádnázápletka, žádný děj, záplava vnitřního monologu,všední přesně odposlouchaný dialog se skutečnýmči domnělým podtextem. Avšak tyto způsoby jsoupříznačné pouze pro určitý proud moderní prózy.Myslím, že dobrý smysl a význam tohoto způsobupsaní chápu, ale osobně je mi cizí.“Co když krédo Milana Kundery sdílejí i dalšíčeští spisovatelé, ale komerční politika nakladatelů,kteří chrlili v roce 2008 vytrvale knihy jednohotypu podle stereotypních požadavků kupujících,jim nedovolila se projevit naplno? Co když leží veskříních plachých spisovatelů, vyznávajících hlubšínebo odlišné hodnoty v umění, rukopisy, které zatímPRVNÍ KROK1

PRVNÍ KROKnespatřily světlo světa? Krize, jak známo z historie,trvají nějaký čas, než dojde k objevení nějakého novéhovýrobního principu, jiných hodnot, pro kteréstojí opět za to žít, pracovat a rozvíjet se. Doufejme,že krize neutýrá skryté nadějné spisovatelehladem – na to snad už bylovytvořeno dost hmotného bohatstvía sociálních sítí, aby se nepropadli.Čtenář, který pocítí abstinenční syndrompo knize, ale v kapse má jenpečlivě kontrolovaný peníz, bude musetvíc přemýšlet, zda mu stačí přečístsi texty na internetu, nebo zda toužípo intimním zážitku četby se skutečnouknihou, zda četbou nemaříčas, ale souzní s duší autora, kterýho něčím obohatí. Když to shrneme,vlastně krize přišla v pravý čas, abynaučila lidi uvažovat, co životu dávásmysl a co ho o smysl spíš okrádá.Jednou každá krize pomine. Možnádíky ní čtenáři učiní objev, že odautora mohou chtít víc než průměrnost,a spisovatelé, kteří se dovedouvymanit z odrbaného unisex vkusu, sekonečně dostanou k slovu. V každémpřípadě je rok 2009 zkouškou, kteráukáže, jestli se lidé umějí konstruktivněvyrovnat s hmotným omezením.V historii najdeme spoustu příkladů,že lidský duch, osvobodí-li se od závislostina hmotném břemeni, dokážedivy. A kdo o lidských schopnostechpochybuje, ať si připomíná, že v těžkýchdobách naděje umírá jako poslední.Largo desolatoHelena Veličková2

Filozofický potlachCo si myslí Alexander Tomský o podstatě západní víry, vědy a uměníVážený pane Tomský,v druhém čísle naší revue v roce 2008 jste naťuklotázku, proč je v současném světě umění v úpadku,neinspirované a málo promlouvající, zato věda serozvíjí a kvete. Vždyť přece obojí je součástí duchovníhosvěta lidí. Jestliže s nárůstem hmotného bohatstvínaší, potažmo západní společnosti, propadlavětšina lidí radosti z materiálních statků a zapomínána duši, tak proč je to patrné pouze v oblasti uměnía ne v rozvoji vědních oborů? Přece řada z nich sezabývá jinými oblastmi, než je pragmatický svět,člověčí touha poznávat rozumem a intuicí je stálestejně silná, ne-li ještě silnější než kdy předtím, a narozvoji věd je to znát. V čem je tedy umění, tedy opětz velké části výplod intuice, tak specifické, že mupořád tolik chybí k životaschopnosti?Podstatný rozdíl je v tom, že věda má vždyckycharakter kolektivní a objektivní, kdežto umění jez podstatné části (a dnes téměř výlučně) záležitostíindividuální, subjektivní. Vědec nic nedokazuje,nemusí přesvědčovat, snaží se jen zjistit, co se dokazujesamo (cituji Chestertona). Umělec takéobjevuje, ale subjektivně, v hlubinách své vlastnípsychologie, a v interakci, nikoli už ve spoluprácis estetickým vnímáním minulosti a přítomnostijako dříve.Umění i věda mají společné vědomí, že to,co se jeví, co je zjevné, není celá pravda, nýbržvětšinou pouze pravda povrchní, tedy na povrchu.Chasidská tradice svět jevů pěkně rozškatulkovalaa prohlásila, že existují čtyři základní rozměry, prolidské poznání směrodatné (Šneur Zalman). Zníto trochu magicky: existuje zjevná oblast toho, coje zjevné, skrytá oblast toho, co je zjevné, zjevnáoblast toho, co je skryté, a skrytá oblast toho, co jeskryté. Zkusím vysvětlit pomocí přirovnání: Sluncesice putuje po obloze od východu k západu,důležitější skutečností je však rotace zeměkoulea zemská oběžná dráha.Zdá se to být složité? Zdá se být důležitépředevším to, co napohled není vidět? Ano, alei povrchní nevědecké pravdy jsou nesmírně důležité– umožňují nám například přejít bezpečněpřes ulici.Má tedy vůbec umění něco společného s vědou?Určitě! Velcí vědci, stejně jako umělci, upadaliněkdy do stavu vytržení a tvořili v transu.U Danta nebo Michelangela to nikoho nepřekvapí,ale fyzik Faraday po objevu elektrickéhoproudu nebyl tři dny schopen mluvit, jíst a spát.Vášně ducha mnohdy předčí vášně těla.Ale vážně – umění mnohem více než věda ztratilosvou společenskou rituální a náboženskoufunkci. Když Řekové objevili nový teorém, zabilibýka a slavili. Co slavili? Další senzaci sakrálníhořádu světa – objev dalšího aspektu „jiného, platónského“světa, toho světa, který je věčný a nepomíjivý,tudíž každý jeho uvědomovaný vstup doROZHOVOR KROKU3

ROZHOVOR KROKUnašeho světa, materiálního a pomíjivého, je pročlověka svátkem. Matematika, logika, geometriea fyzikální zákony jsou věčné, na rozdíl od pomíjivýchmateriálních jsoucen a lidského života.Umění mělo v minulosti své podstatné poslání:Bylo součástí náboženského rituálu a v tomtokontextu obnovovalo soudržnost společenstvímrtvých, živých i dosud nenarozených. Dávalosmysl a perspektivu tomuto společenství. Světskávěda a světské umění začínají zhruba od patnáctéhostoletí, v antice nic takového nebylo. Kdyžrenesance začala pro lidstvo objevovat antropocentrickýrozměr antiky, nešlo o skutečný návratk antice, renesance oslavovala člověka bez bohůa sakrálního řádu, protože popírala teocentrickýřád středověku.Takže to vypadá, že dnes stále ještě neseme renesančníideu, jak má věda a umění vypadat.Na počátku byla jednota – filozofie – a z ní sevymaňovaly jednotlivé vědy. Přírodní (exaktní)vědy to udělaly tak, že objevily univerzální metodologii,jak ověřovat své hypotézy, odhalovatfalzifikovaná zobecnění a vysvětlovat empirickénesrovnalosti. Humanitní vědy se postupně dostalyzcela na scestí, protože začaly platónskoumatematicko-empirickou metodu přírodních vědnapodobovat. Obě vědy se zúžily na tenhle kantovskýlimit, ale pro humanitní vědy je tato redukcenaprosto katastrofální, pomíjí totiž studiumbytí – vždyť rozum sám vychází z víry, z jakéhosisamozřejmého přesvědčení (které je ve skutečnostijen zdánlivě samozřejmé), že totiž naše myšlenímá hluboký a reálný vztah k realitě a že skutečnostje víc než matematicko-empirická konstrukce.Nejlépe to vidíme na etice, sociologii, psychologiia podobných vědách, které jsou s darwinovskouredukcí v koncích.Dynamika západní vědy a umění vychází z náboženskéhořecko-židovského úžasu nad tím, žesvět je, že vůbec existuje (Aristoteles). Žije ve stavuvytržení nad faktem, že to, co je skryté a tajuplné,je pro člověka přesto intimně poznatelné, žepoznání vnější skutečnosti, stejně jako introspekcevnitřního světa člověka, je samo o sobě nejvyšší4

lidskou činností, která nás tajemně spojujes celou lidskou pospolitostí.Když je tenhle duchovní svět tak dokonalepropojen, proč tedy nepozorujemekrizi v současné vědě?Krize vědy zatím nenastala, jednakmá věda ohromný praktický a všem pochopitelnýdopad – totiž technologii,jednak není závislá na sakrálním vnímání světa.Zabuduje-li ovšem do svých teorií ateismus(a dynamiku jsoucna se tím snaží zredukovat napouhou evoluci), hrozí jí střet s náboženskýmmyšlením. Ateismus je přece kategorie filozofickáa do vědy nepatří! Navíc je redukce, o kteréjsem hovořil, nebezpečná i pro tzv. exaktní vědy.Rozum je víc.zde máme otázku, zdali má demokratickýstát vůbec ještě umění financovat.Jenže s vědou to také začíná být problematické:Financování vědy pro samouvědu (a nikoli v závislosti na průmyslu)je ovšem problém podstatně menší, čistěutilitární, víme totiž, jaké praktické využitípřinesl například takový „zbytečný“kosmický výzkum.Možná nás tedy časem překvapí, že některéliterární texty, které nám dnes nic neříkají, časemodhalí svůj skutečný archetypální rozměr. VzpomeňmeThe Brave New World Aldouse Huxleyhonebo Orwellovo Nineteen Eighty-Four. Když vyšly,vypadaly tak trochu jako literární kuriozity, a dnesse od nich můžeme učit, kde jsou skutečné úhelnékameny totality – i v demokratických režimech.ROZHOVOR KROKUTakže shrnutí na závěr – jak je to s krizí současnéhoumění?Krize umění je hluboká, protože ztrátou svérituální sakrální funkce (kterou osvícenství a kolektivistickýnacionalismus ještě v předsudečnéformě pěstovaly) umění ztrácí společenskou stránku,a tím i jedinečnou schopnost zrcadlit a rozvíjetkolektivní vědomí. Umění postrádá svůj vlastníkánon, nemá pravidla, rozplývá se v bezbřehéindividuální tvoření, stává se srozumitelným jennemnoha esteticky spřízněným vyznavačům. ProtoJistě. Takzvané moderní umění mělo silný,někdy varovný, jindy nostalgický náboj po ztracenémřádu – u nás Holanova Noc s Hamletem,ale nemohlo rituálně-společenskou funkci obnovit.Postmodernímu umění už nezbývá než vypjatýbezobsažný individualismus.Teď už je to úplně jasné. Vážený pane Tomský,děkuji Vám za rozhovor.Helena Veličková5

KNIHOVNICTVÍ DRŽÍ KROKAktualizace fondů a změny v elektronickém kataloguve Vědecké knihovně v OlomouciLibuše Machačová, Blanka SedláčkováPrávo povinného výtisku mají v současnosti třiknihovny v České republice a Vědecká knihovnav Olomouci (dále jen VKOL) je jednou z nich.Tuto výsadu získala VKOL již v roce 1807 a odtéto doby až do roku 1935 dostávala jeden výtiskvšech tiskovin vytištěných na Moravě, v určitýchobdobích i výtisky ze Slezska. Díky tomu je dnes vefondu knihovny nejbohatší sbírka moravik v Českérepublice. K právu povinného výtisku se všakváže i nutnost uchovávat tento jedinečný fond probudoucí generace; knihovna má tzv. konzervačnípovinnost.Náhrady ztrát a odpisyVyřazování fondů a odpisy literatury v knihovněs právem povinného výtisku se řídí přísnýmipravidly.K prvním větším odpisům ve VKOL došlo koncem80. let 20. století, kdy knihovna začala bojovats nedostatkem prostoru a tehdejší vedení rozhodloo vyřazení zahraničních technických časopisůz meziválečného období a z 50. let (jejich obsahbyl již zastaralý a pro uživatele VKOL i v rámciMVS naprosto nezajímavý). Při této jednorázovéakci se odepsalo přes 20 000 knihovních jednotek.Tento definitivní odpis proběhl u titulů, které bylyjiž několik let uskladněny mimo knihovnu a vědělose, že žádný požadavek na výpůjčku na něnebyl vznesen.Další reakcí na aktuální dění bylo vyřazováníideologické literatury po listopadu 1989. Skorovšechnu marxistickou literaturu knihovna vlastnilav několika exemplářích (některé tituly i vícenež 10x). U každého titulu se rozhodovalo, zdazůstane pouze exemplář získaný povinným výtiskem,nebo ještě jeden koupený. Stejně se probírali zahraniční nákup této lite ratury a celkem seodepsalo cca 2 000 knihovních jednotek.V roce 1997 při velkých povodních na Moravězasáhla voda detašované skladiště a bohužel bylopoškozeno asi 12 000 svazků, z toho 4 500 bylonutno vyřadit jako nenávratně zničené.V současnosti probíhá další fáze aktualizaceknihovního fondu, a to redukce vysokoškolskýchskript z konce 50. let a 60. let, kdy knihovna podomluvě s univerzitou kromě povinného výtiskukupovala tuto literaturu až 10x. Samozřejmě i tentotyp učebnic zastarává, proto není nutno vlastnittolik exemplářů jednoho titulu. Momentálně seprověřují četnosti výpůjček jed notlivých skripta podle toho se rozhodne, kolik se jich vyřadí.Toto je výčet větších odepsaných celků, kterése prováděly v papírové podobě. Následovalo vyřazenívšech katalogizačních lístků ze čtenářskýchi služebních katalogů kromě generálního, kde nazáznamu byla dopsána poznámka o odpisu.Zvláštní kapitolu tvoří ztráty knih našimiuživateli. Podle Knihov ního řádu VKOL6

v oddílu IV: Postihy za nedodržení ustanoveníKnihov ního řádu, musí uživatel ztracený výtisknahradit stejným titulem a stejným vydáním. Natomto ustanovení pokud možno trváme, zvláštěu bohemikální literatury, aby byla náhradarovnocenná ztrátě. U starších českých knih, kdymáme ověřeno, že titul nelze získat ani v aktikvariátu,přistupujeme k pořizování kopie. Zaztrátu zahraniční knihy vybírá knihovna sankčnípoplatek. Náhrada, ať to byl originál nebo kopie,dříve získala přírůstkové číslo a signaturustejnou jako ztracený exemplář. Bylo to velicenesprávné řešení, protože někdy se ztracený výtisknašel a duplicita přírůstkového čísla dělalaproblémy.Dnes je situace na tomto poli díky automatizovanémuzpracovávání jednodušší a přehlednější.Do bibliografického záznamu se dá do služebníhopole údaj o odpisu a v jednotce je zapsána informaceo ztrátě. Pokud se svazek plnohodnotněnahradí, vytvoří se na něj jednotka s novým přírůstkovýmčíslem, ale stejnou signaturou.Odpisy v Souborném kataloguPro uživatele Souborného katalogu (dále jenSK) je podstatné, aby informace o záznamech,které zde najde, byly aktuální. Například při meziknihovnívýpůjční službě je informace o tom,která knihovna publikace vlastní, přímo klíčová.Pokud by tedy odpisy proběhly jen na úrovni konkrétníknihovny, bylo by to pracovníkům MVSi ostatním uživatelům SK málo platné.Druhou fázi odpisu z fondu u těch knihoven,které odesílají záznamy do SK, musí být protonutně i odpis v SK. Tento odpis je možné provádětdvojím způsobem v závislosti na tom, jestli odurčitého titulu knihovně zůstane nebo nezůstanedalší exemplář s jinou signaturou.První způsob je určen pro ty případy, kdy v SKbude zcela vymazána sigla OLA, protože ve fonduVKOL od příslušného titulu nezůstal žádný exemplář.VKOL odesílá záznamy do SK každý týdena zároveň s odeslanými záznamy odejde speciálnívětví i informace o odpisu, na jejímž základě jeautomaticky v příslušném záznamu zrušena siglaOLA001.Druhým způsobem postupujeme tehdy, pokudmáme ve fondu od příslušného titulu více jednoteks různými signaturami. Potom je nutné vstou pit dozáznamu v SK on-line a aktualizovat ho. Příkladyvidíte na obrázcích 1–3.Získávat knihy v rámci retrospektivní akvizicevy žaduje hodně práce a trpělivosti, zvláště paku ztráty titulu české produkce, který lze získatjen s obtížemi. Zde tvoří významný zdroj nabídkovéseznamy vyřazovaných knih, zveřejňovanév elektronických konferencích Knihovna a Region.Nabídkové seznamy knihoven jsou bohuželv rozličných formátech a nabízejí různou kvalitubibliografických záznamů, chybí např. rok vydánídokumentu nebo pořadí vydání.Další zbraní akvizice je elektronický katalogknihovny a knihovní systém umožňující sledováníobratu výpůjček a poskytující přehled o rezervacích.Uživatelé mohou také podat návrh nazakoupení zajímavého zahra ničního titulu neboupozornit na český dokument, který ve fonduknihovny chybí (v elektronické podobě formulářpro dezideráta).Námětů a zdrojů pro akvizici je jistě mnoho,ale prostor na doplňování fondů v rozpočtu knihovense spíše zmenšuje. Přispívá k tomu i zvyšováníKNIHOVNICTVÍ DRŽÍ KROK7

KNIHOVNICTVÍ DRŽÍ KROKObr. 1 – záznam v Souborném katalogu(SK) před odpisemObr. 2 – aktualizace on-line v SK – odpisdvou signatur, přípis jiné signatury8

Obr. 3 – záznam v SK po aktuali zaciKNIHOVNICTVÍ DRŽÍ KROKcen knih a změna sazby DPH. O to důležitější jesystém akvi zice, sledování vyprofilování fondua koordinace doplňování, eventuální převzetí garanceza určitý obor na úrovni krajských a specializovanýchknihoven.Skenování obálek a obsahůa odkazy na externí zdrojeElektro nický katalog VKOL od doby svéhovzniku v roce 1990 doznal hodně změn. Nejnovějšízměnou je ske nování obálek a obsahů. Na základědohody mezi Svazem knihovníků a informačníchpracovníků ČR (SKIP) a spolupracujícímifirmami Computer Press, a. s., Euromedia, k. s.,Kanzels berger, a. s., Kosmas, s. r. o., LIBREX,Pavel Dobrovský – BETA, Knižní velkoobchodPemic, a. s., Vltava, a. s. je možné přebírat provytváření katalogů knihoven naskenované obálkya anotace knih z webových stránek těchto firem.Knihovny, které jsou členy SKIP, mohou tytoobálky a anotace přebírat bezplatně. Podrobnépodmínky spolupráce najdete na adrese: http://skip.nkp.cz/akcObalky.htm.V květnu 2008 byl ve VKOL zahájen testovacíprovoz skenování obálek a obsahů. Jedná se o spoluprácimezi knihovnami zapo jenými do sdílenékatalogizace (Národní knihovna Praha, Moravskázemská knihovna Brno a VKOL).Ve VKOL se skenují pouze ty obálky, které nebylomožné získat prostřednictvím internetovýchstránek knihkupectví. Na webových stránkáchknihkupectví probíhá vyhledávání automatickypodle ISBN nebo obchod ního EAN kódu. Pokudvšak titul ISBN nemá, nelze obálku automaticky9

Obr. 4 – naskenovaná obálkaKNIHOVNICTVÍ DRŽÍ KROKObr. 5 – naskenovaná obálka a obsahObr. 6 – odkazy na obsahy jednotlivýchročníků sborníkunalézt; potom se přistoupí k ručnímu skenování.Obvykle jsou tedy skenovány obálky knih bez přidělenéhoISBN, knihy z produkce regionálníchnakla datelství a publikace z nakladatelského hlediskaméně atraktivní – např. sborníky, učebnice,zahraniční nebo starší česká literatura atd.Ve VKOL se vlastní skenování sice týká pracovnicvěcného popisu, ale přesto se to dotklocelé linky zpracování. Pracovní postupy musely býtupraveny tak, aby věcní katalogizátoři požadovanéknihy dostali do rukou a ani knihy už zpracovanév rámci sdílené katalogizace (které normálně10

Obr. 7 – možnost přidání obálky uživatelema zapsání vlastního názoruKNIHOVNICTVÍ DRŽÍ KROKObr. 8 – odkazy na on-line verzi – stručnýzáznam11

KNIHOVNICTVÍ DRŽÍ KROKObr. 9 – odkazy na on-line verzi – úplnýzáznam se zobrazením propojenílinkou zpracování už neprocházely a směřovalypřímo do oddělení ochrany fondů) a označené keskenování nebyly odevzdány přímo do odděleníochrany fondů. K ručnímu skenování jsou tedy vybírányknihy jak po akvizičním zpracování (knihyuž zpracované v rámci sdílené katalogizace), takpo jmenné revizi. Spolupráce jednotlivých úsekůlinky zpracování je proto nutná.První dva obrázky ukazují zobrazení stručnéhozáznamu v elektronickém katalogu VKOL. Pokudje v záznamu jen obálka, zobrazí se ve sloupcivlevo (Obr. 4), pokud obálka i obsah (Obr. 5),obálka je vlevo a obsah vpravo ve sloupci Externíodkaz. V úplném záznamu (Obr. č. 6) je potompříklad s obálkou i s odkazy na obsahy pro každýročník.Uživatelé mohou sami přidat naskenovanouobálku, napsat svůj názor atd. (Obr. 7).Pokud je v tištěném dokumentu zveřejněnawww adresa externího zdroje (jedná se např. o odkazyna stránky nakladatelství, anotace, plné textyatd.), katalogizátor přidáním tohoto odkazu dobibliografického záznamu umožní uživateli kliknutímna odkaz propojení na tento externí zdroj(Obr. 8–9).Elektronický katalog VKOL najdete na adrese:http://kat.vkol.cz/Jedná se o upravenou verzi článku, který byl uveřejněnve sborníku Knihovny současnosti 2008.12

Den pro dětskou knihu v OlomouciMilena OrlichováSobota před první adventní nedělí (29.11.2008)patřila přibližně ve stovce knihoven po celé Českérepublice dětské knize. Svaz knihovníků a informačníchpracovníků ČR (SKIP) vyhlásil na tentoden již 2. ročník akce Den pro dětskou knihu.Spolu s dalšími podobnými aktivitami (z celostátníchstojí za zmínku například Celé Česko čtedětem nebo Noc s Andersenem) se i tato snažípředevším o zdůraznění významu čtení a čtenářstvípro děti a mládež. Knihovny se formou soutěží,prodejem knih, výtvarnými výstavami, kulturnímivystoupeními či tvořivými dílnami pokoušejío přiblížení literaturysvým nejmladším čtenářům.Letos stejně jakoloni ožila akcemii Knihovna městaOlomouce. Naším cílembylo přilákat doknihovny nejen děti,ale celé rodiny. Každý,kdo k nám dopolednezamířil, se mohl ponořitdo kouzelné atmosféry,která panovaladoslova na každémkroku. Už z informačnítabule u vchoduse příchozí mohlidozvědět, kde najdoupohádková stanovištěs úkoly a kde na ně čekají známé postavy z pohádeka dětských knih.Začínalo se na dětském oddělení v perníkovéchaloupce dvou vypečených čarodějnic, kterérozdávaly soutěžní průkazy, do nichž musely dětisbírat razítka po celé budově. Šatnu hlídala copatáPipi. V čítárně panovala královna se svýmipoddanými: pohádkovou babičkou, trpaslíkemMichalem, šikovnou čerticí a kočičkou. Trpaslíksi prozpěvoval a soutěžící se mohli přidat tancemči zpěvem. Královna s babičkou dětem pomáhalys výrobou korunky. Čertice se svou pomocnicí seKNIHOVNICTVÍ DRŽÍ KROK13

KNIHOVNICTVÍ DRŽÍ KROKk nám přesunuly z korálkového a hobby královstvíQítko a učily malé i větší čtenáře pracovats drátky a korálky. Ani sám pan král nezahálel,když se svým fotoaparátem dokumentoval veškerédění. V prvním patře v oddělení pro dospěléčtenáře za výpůjčním pultem udivovala návštěvníkyindiánka a kašpárek. V naučné literatuřea ve skladu se neslyšně pohybovala záhadná bílápaní. V hudebním oddělení bylo nezvykle živo.Kromě chůvy zde otázky u začarovaného zámkurozdávala kouzelnice.Hlavní nápor milovníků knih všech věkovýchkategorií zažívalo oddělení pro děti a mládež.Kromě již zmíněných čarodějnic a jejich úkolůzde prodávala knihy z produkce olomouckéhonakladatelství RUBICO Červená Karkulka zavydatné asistence vodníka. Za své snažení tadysoutěžící obdrželi drobné odměny a perníčky odježibaby.V 10 hodin proběhlo v dětském oddělení vyhodnoceníprojektu Škola naruby, ve kterém dětiznámkovaly do speciálních žákovských knížek svérodiče za předčítání. Knihovnice vyhodnotily nejaktivnějšírodiny a předaly jim symbolické dárky.Program pokračoval vystoupením členů divadelníhokroužku olomouckého DDM. Nejdříve sepřihlížející pobavili při Úsporné pohádce JanaWericha a poté následovalo pásmo textů inspirovanýchknihou Jiřího Dědečka Šli červotoči dohouslí. To už se po knihovně pohybovaly maléprincezny či berušky a meči mávali udatní princové,za které se přestrojili naši čtenáři.Myslím si, že snaha všech dospělých nebylamarná. Dětem zářily oči a užívaly si dopolednestejně, jako jsme si s chutí hráli my. Mnozí sek nám vrátili v dalších dnech, například hned3. prosince na každoroční vánoční besídku. Naní si mohli vyrobit drobný dárek k Vánocům nebose dozvěděli zajímavosti ze života zvířat v ZOO odnašeho tradičního hosta, který letos přijel s živoulamou.V Olomouci je v knihovně živo stále. Přijďtese o tom přesvědčit třeba na některou z našichdalších akcí. Budete srdečně vítáni.14

Umění povýšit hodnotu slovaO slovenské a japonské kaligrafiiDušan KállayNa svete existuje množstvo slov. Asi by bolonemysliteľné spočítať, koľko slov bolo povedanýchpráve v jednom momente existencie tohto sveta.Medzi nimi by sme našli aj veľa celkom nezaujímavýcha zbytočných slov, ktoré nič nehovoria.Slová môžeme hovoriť, čítať, dokážeme ichvytlačiť alebo reprodukovať. Hlas slov dokážemevytvoriť umelo, a zovšadiaľ okolo nás útočiaslová. Napriek všetkým týmto možnostiam lenniektoré nám majú čo povedať, len za niektorýmije nám ľúto pre ich vnútornú silu a chceli by smeich počúvať znova a znova. Iba niektoré sú také,že máme strach, aby sme ich nezabudli.Knihy, to sú tiež slová, nemé slová, ukrytév obaloch. Len prečítaním dokážu ožiť, len takim dáme život. Často si podtrhneme v nich nejakúčasť, aby sme sa k nej mohli vrátiť, aby nám pripomenulaatmosféru pôžitku pri jej prvom prečítaní,aby nás presvedčila o tom, že práve tieto slová,vety alebo riadky sú pre nás dôležité. Je len málotakých kníh, ktoré si prečítame znova a znova, riadokpo riadku, lebo nám dávajú vždy novú inšpiráciu,nové podnety. Všetci máme takéto šperkyuložené v knižnici, a vlastne ani nevieme prečo.Milujeme ich, lebo sú iné ako tie ostatné. Sú prenás jednoducho vzácne.Krásna kniha, krásne slovo, krásne písmo,krásna knižná úprava, alebo knihy zvláštne – nevdojakmi vždy pri takýchto spojeniach napadnemeno Ľubomír Krátky. Jeho meno ako synonymumkrásnej knihy spájam nielen preto, že je tona slovo vzatý odborník, nielen preto, že cez jehoruky prešlo množstvo publikácií doma a v zahraničí,ale predovšetkým preto, že knihe dokáže daťsvoj vlastný výraz poznateľný autorským princí-O KROK DÁL15

O KROK DÁLpom a že sa vo svojich knižných opusoch dokážemazliť s písmom ako nikto iný.Kruh milovníkov poézie. Tu sa až filigránskypohráva s písmom na spôsob akejsi písmovej kaligrafie.Vytvára textové ilustrácie, ktoré sa stávajúpendantom ilustračného cyklu a vznikajú takknihy, ktoré sú ilustrované dvakrát. Raz obrazoma druhý krát textom v obraze. Práve táto edícia,myslím, prinášala Ľubomírovi Krátkemu možnosťexperimentu a pomohla mu nájsť jeho vlastnú výtvarnúreč. Knihy ako Lysistrata, Sonety pre Lauru,Ovidiove Metamorfózy a mnoho ďalších sú knihy,pri ktorých vás vždy naplní ten zvláštny pocit, žedržíte v ruke objekt, v ktorom slovo, písmo a obrazmajú svoj zmysel a všetko so všetkým súvisí.V jednom z rozhovorov hovorí o sebe, že je„typomaniak a milovník písma“. Fakt, že v čase,keď ešte neboli bežné počítače, kreslil a dotváralsvoje písmové kompozície ručne, aby v knihemohla zaznieť jeho vlastná výtvarná výpoveď, topotvrdzuje. Na obálkach sa objavujú aj jeho voľnékaligrafické kreácie, a azda vrcholom jeho písmovéhomajstrovstva bola kniha Kaligrafie z roku1984, vytvorená z voľných kaligrafických transpozíciívýberu z básní Kruhu milovníkov poézie. Bolto tak povediac prvý legálny vstup jeho kaligrafiedo slovenskej literatúry, a priznám sa, že táto knihapatrí v mojej knižnici ku šperkom, o ktorýchsom hovoril. Jednotlivé strany knihy v autorskejkoncepcii nás nabádajú k zamysleniu, hoci sú tolen vybrané časti básní, že odkrývajú nielen dušucitovaných básnikov, ale aj dušu básnika ĽubomíraKrátkeho.Od toho času sa začína intenzívnejšie venovaťvoľným grafickým listom, napísaným jeho autorskoukaligrafiou. Chápem to ako akýsi vnútornýpokus vystúpiť z rozmerov knihy a povýšiť slovona obraz. V týchto prácach písmo neostáva lenvo svojej čítanej podobe, ale jednotlivé litery savzájomne prekrývajú, až vznikajú písmové skrumáže,v ktorých už nemusí ísť v konečnom vyznenío čitateľnosť, ale o pocit písma, o akúsi hru autoras voľnými kreáciami písmových prvkov.Ďalším významným krokom Krátkeho kaligrafiebolo vydanie bibliofílie Danielov sen, Songede Daniel, v ktorej vstupuje do jeho prác novýprvok, a to použitie prekladu textu do inej rečovejmutácie. Kaligrafia je tu obohatená o významdvojitej čitateľnosti. V tejto knihe na viacerých16

stranách uplatňuje diagonálne komponovaniepísma, čím umocňuje text v dramatickej rovinea v zvláštnej expresii celej knihy. Texty sú tlačenétechnikou serigrafie v kombinácii hnedej a čiernej,čo umožňuje rozlíšiť francúzsku variantu textu. Naprojekte spolupracoval ilustračne Dušan Kállay(farebné lepty) a Ľudmila Mlichová autorskouknižnou väzbou.Čo je to kaligrafia?Slovo kaligrafia pochádza z gréckych slov kalli– krásny a graphia – písanie. Vždy bývam nadšený,ak sa stretnem so stranou alebo listom, napísanýmpred mnohými rokmi či storočiami. Vanie z nichvôňa uplynulého času, ale aj obdiv k úhľadne napísanýmslovám a vetám, v ktorých každé písmenomá zvláštny osobnostný charakter v ťahu jednotlivýchsklonov a ozdôb písma. Texty nesú charakterpisateľa, charakter vypísanej ruky, intímne rozpoloženieautora. Veď inak vyzerá ľúbostný list,inak list písaný detskou rukou alebo roztrasenourukou starca. V dnešnej dobe počítačov pociťujemeistú nostalgiu za krásnym rukopisom minulýchdob, kde rukopis tvoril dôležitú črtu charakteručloveka. Dobrovoľne sa vzdávame tohto nášho jaa vymieňame ho za počítačovú anonymnú typografickúmasku, s ktorou sme zrastení v chladnejelegancii a už ani nevieme, že ju máme. Tak píšeo strate rukopisu Radana Lencová v knihe Rozhovoryo písmu rukopisném.Kaligrafia však nie je text vypísanej ruky.Odvtedy, čo existuje písmo, sa ľudia zaoberalinielen jeho účelnosťou, ale aj hodnotami jehovýtvarného posolstva, hodnotami krásneho písmavo všetkých jeho detailoch a podobách. Tátoopakovaná snaha dejín nám priniesla množstvotypov a rezov, ktoré sa menili podľa výtvarnýchkánonov doby a podľa vlastných individualít našichpredchodcov.Dnes by sme mohli byť šťastní, že nám dejinydávajú toľko možností. A predsa aj dnes písmoponúka možnosť novej interpretácie, ak to vieme,čo dokazují aj výstavy kaligrafických majstrov.Obaja autori obrázků, ktorí spolu vystavovaliv septembri 2008 v TYPO & ARS GALÉRIIv Bratislave pod názvom Konfrontácie kaligrafie –Seiko Kawashima a Ľubomír Krátky – nám predstavujúvybrané texty, kaligrafujú ich podľa toho,čo tá ktorá myšlienka prináša, pričom každý textv spôsobe transpozície sa stáva osobitým malýmO KROK DÁL17

O KROK DÁLvýtvarným dielom. V konfrontačnej rovine týchtodvoch výtvarných svetov sú isté rozdiely v chápanínašej a japonskej kaligrafie. Seiko Kawashimapracuje so znakovým písmom, ktoré v sebe ukrývajeden alebo viacero možných významov a interpretácií,v ktorej sa kaligraf stotožňuje s formouznaku a jeho obsahom, podľa presných pravidiel.Je to skôr filozoficko-výtvarná hra o význame slovaa znaku.Písmo, alebo kaligrafia, má v japonskej tradíciiosobitý význam, a dalo by sa povedať, že má ajosobitú úctu. Kaligrafované texty sa často stávajúvýtvarným objektom doplňujúcim interiér aleboexteriér, a to nielen v podobekaligrafie na papieri, ale ajreliéfne vysekané do kameňaa podobne. Je akosi súčasťoujaponského bytia.Oproti tomu v kaligrafiiĽubomíra Krátkeho ide o prepismyšlienky tak, ako ju počujeme,priraďujúc jej významposolstva, ktoré prináša. Idetu o prísny individuálny výberz toho celého mora slov,ktoré nás obklopuje, o slová,s ktorými sa dokáže stotožniťv svojom najhlbšom vnútri.Ide tu predovšetkým o presnosť,sústredenosť a hľadaniekrásy, a to nielen v detailochvýtvarných, ale aj literárnych.Diagonálnymi preťahmi písmenvnáša do kompozície originalitudynamického a dramatickéholadenia až po gesto dotyku.Zámerne strieda šírku a veľkosť písma, počíta ajs prázdnymi medzerami, prípadne riadkami. Inokedyvznikajú písmové zhluky, až akési výtvarnéznaky, v ktorých vystupuje do popredia výtvarnékompozičné uvažovanie, kresba jednotlivých stavebnýchprvkov, hra písmových tvarov.Ak by som sa mal vrátiť k významu slova kaligrafia,rád by som ho doplnil o rozum, lásku, skúsenosťa výtvarnú hru. Bez nich by tieto poľudštenépísmená nemohli vzniknúť.Ľubomír Krátky mi pred nedávnom venovalkrásny text z knihy Kazateľ, tretej kapitoly,verš 22:„Videl som, že niet inéhodobra, len aby sa človek radovalzo svojho diela, lebo to je odmenajeho, veď kto ho privediek tomu, aby nazrel, čo bude poňom.“ Tento text považujem zaakési motto Ľubomírova diela.Z jeho prác je cítiť radosť, radosťs akou sa dokáže tešiť z každéhopísmenka textu v prítmí svojhoateliéru, aby v konečnej podobepovýšil slovo na obraz. A to jeazda to najdôležitejšie vysvetlenieo kaligrafii oboch autorov,ktorí nám predstavili svoju tvorbuz rôznych končín tohto sveta,a napriek tomu, že ich kaligrafiepochádzajú z dvoch rozličnýchkultúr, majú niečo spoločné: Povýšenievýznamu slova, každý vosvojej vlastnej individualite rukopisučloveka.18

Seiko Jakubáčová, rod. Kawashima, narodená1960 v Sendai, prefektúra Miyagi, Japonsko. Odroku 2000 žije na Slovensku v Bratislave-Vajnoroch.Kaligrafiu začala študovať už ako desaťročnána ľudovej umeleckej škole. V roku 1979 úspešneabsolvovala obchodnú akadémiu a začala pracovaťv Mitsubishi Trust and Banking Corporationv Sendai. Súčasne pokračovala v štúdiu naumeleckej škole Miyagino, odbor kaligrafia podvedením profesorky Tomoko Šindó.V roku 1985získala prvú cenu na výstave kaligrafie Art GalleryUeno v Tokiu a v roku 1987 získala diplomučiteľa kaligrafie.Nasledovali štúdiá na Yonsei University v Soule(Južná Kórea) na katedre jazykov, odbor kórejskýjazyk a kultúra (1966), a štúdium na inštitúteKembi (2005), kde získaladiplom v odborechiropraktickej, lymfodrenážneja aromaterapeutickejmasáže.Od roku 2006 externeprednáša kaligrafiu naUniverzite Komenskéhov Bratislave.Ľubomír Krátky sa narodil 1939 v Bratislave.S kaligrafiou sa zoznámil na štúdiach v Prahe(Průmyslová škola grafická, 1953–1957). Bola tokaligrafia európskej renesancie, ktorá v Čecháchmala bohatú tradíciu hlavne zásluhou OldřichaMenharta. Neskôr ho inšpirovala najmä tvorbaHermanna. Zapfa. Jeho profesiou je hlavne knižnátypografia, v ktorej uplatňuje poznatky o písmea kaligrafii. V roku 1984 vyšla s jeho kaligrafiamibibliofília Kaligrafie a v roku 2000 bibliofíliaDaniel.V rokoch 1969–2004 vyučoval typografiu naoddelení voľnej grafiky a knižnej ilustrácie na Vysokejškole výtvarných umení v Bratislave. Žijev Bratislave.Svoju kaligrafickú tvorbu predstavil na viacerýchvýstavách doma (Bratislava, Martin)a v zahraničí – v Brně,Lipsku, New Yorku,Düsseldorfu, Stanforduv Kali fornii.Získal ocenenia zaknižnú typografiu nadomácich i zahraničnýchvýstavách, viacako 80 kníh mal ocenenýchv súťaži Najkrajšieknihy.O KROK DÁL19

Vykácej alej a budou se ti zdát jiné snyVáclav CílekO KROK DÁLV několika filmech z 60. let se objevuje černobílý,ztichlý a někdy zpomalený pohled do korunstromů, které vytvářejí alej. Podobné obrazy někdylidé vídají ve snech. Díváme se nahoru a vnímámezvolna uplývající mezery mezi stromy a nejsme sijisti, zda v tomto stromovém rytmu jsou důležitějšíprázdná místa anebo samotné stromy. Výsledek jeobvykle nostalgický, vede nás do vzpomínek, aletaké vzbuzuje pocit nějaké ztracené země, která jeve své podstatě bezpečná. Pokud se nad celou záležitostíhlouběji zamyslíme, tak můžeme zjistit, žese přihlašují prvotní dojmy snad získané v dobách,kdy nás naše matky vozily ve stíněných parcích čialejích v kočárcích a my se dívali do uspávajícíhorytmu nebe a stromů. Abychom pochopili něcoz našich současných snů, tak by stálo za to, abynás někdo opět povozil v nějakém kočárku promimina obrů a my na rozhraní spánku a bděnís pohledem upřeným nahoru opět viděli svět z nikdypozději neopakované perspektivy.V roce 2006 jsme s režisérkou Ljubou Václavovouna objednávku Ministerstva životního prostředízačali připravovat filmový dokument o alejích.Ještě jsme nevěděli, že bude mírná zima, běhemjejíhož konce začnou polozaměstnaní správci komunikacíkácet aleje a že se k nim rychle přidajíty obce, které se chtěly zbavit stromů či vydělat nadřevu. Tento proces byl zásahem státních orgánůi nevládních organizací zpomalen, ale nemylmese – nenápadné kácení pokračuje dál s tím rozdílem,že se podříznou dva tři stromy a za půlroku dalších pár. Několik měsíců jsme zhrubana polovině území ČR soustavně sledovali alejea hovořili s mnoha lidmi. Jednalo se o základníotázky: patří aleje do současné krajiny? Nežijemeuž v jiné době, kdy aleje nemají budoucnost?Během dvou tří měsíců strávených na cestáchnapříč republikou se ukázalo, že tyto otázky vůbecnemusíme řešit, protože je mezitím vyřešil sámživot. Alejí vysázených je víc než alejí pokácených.Rozdíl je v tom, že každý si všimne, když někdeschází mohutné stromy, ale málokdo si uvědomí,že kolem cesty někdo zasázel útlé tyčky mladýchstromů.Místo lipové aleje máme alej billboardůHistorie alejí opisuje kruh, který začíná vestarověku alejemi sfing či soch a končí v postmoderněalejí billboardů. Zlatým věkem alejí jebarokní doba. Půda byla v té době sjednocena podvelkými vlastníky, nejčastěji šlechtici nebo církví.Zemědělská výroba byla soustředěna ve velkýchbarokních velkostatcích. Krajinu bylo nutné nějakopticky uspořádat a rozčlenit na menší celky.Jednotná krajinářská koncepce na první pohledukazovala postavení majitele a praktickou zběhlostsprávce panství. Je to něco jako váš psací stůl– rozčlenění na jednotlivé šuplíky, v tomto případěplánované krajinné celky ohraničené alejemi, jemnohem přehlednější, než kdyby obsah celéhostolu byl naházen v jednom pytli.Jiné aleje se staly součástí zámecké architekturyanebo poutních cest. Obvykle v sobě kombinovalyestetické důvody a ryze praktické záleži-20

tosti jako je potřeba stínu, úprava mikroklimatu,sběr ovoce či dokonce náhradní zdroj palivovéhoa stavebního dříví. Mít alej zdravých vzrostlýchstromů bylo tehdy stejně jako dnes možná lepšínež mít hotové peníze. Na alej je možné se dívati jako na investici do budoucnosti. Až jednou mojivnuci budou mít svatbu, pokácím alej a zaplatímveselku.Které z tradičních významů alejí přetrvaly dosoučasnosti? V rozhovorech jsme se opakovaněsetkávali s estetickou a citovou vazbou na aleje.Pokud si někdo navykne jezdit dvacet let stejnoualejí do práce, a pak tu alej někdo pokácí, trvá toi několik let, než se odhojí smutek nad ztracenýmistromy. Kácející starostové by si měli být vědomi,že tohle jim celé roky, možná až do konce jejichživotů lidé neodpustí a nezapomenou, protožecitová vazba na strom může být stejně silná jakona milovaného psa.Méně je patrné, že aleje jsou zejména v zemědělskékrajině něco jako „malý les“, kde své útočištěnalézají zpěvaví ptáci, noční můry a drobnísavci. Současná evropská krajina je rozdrobenásítí komunikací a řadou staveb, skladů a novýchosad. Zatím ještě nikdy neměla tak amorfní, téměřnestrukturovaný ráz. Určujícím prvkem krajiny sestaly dálnice, protože přitahují další komunikacea stavby. Prostor mezi dálnicemi už dávno nepřipomíná„šuplíčky psacího stolu“, ale víceméněnáhodně rozsypaný pytel cest a staveb. Výsledkemrozdělení země mezi mnoho majitelů je krajinnýchaos, který sice není vyloženým neštěstím,ale lidé podle řady antropologických pozorovánídávají přednost přehledným krajinám. Snad toje pozůstatek z dob, kdy bylo nutné pozorovatlovnou zvěř nebo hlídat stáda dobytka. Dodnesza dům s vyhlídkou zaplatíte dvakrát tolik jakoza dům někde v houští. Výstavba nové aleje jejednou z mála možností, jak krajinu opět nějaksjednotit.Na některé vztahy se dá jít motorovou pilouObáváme se toho, že jak se chováme ke starýmstromům, tak se budeme chovat ke starým lidem.Alej obvykle vnímáme jako součást krajiného nebodokonce přírodního prostředí, ale ve skutečnostirovněž zasahují do sociálního respektive asociálníhoprostředí. Pokud je z obyčejné ziskuchtivostimožné podříznout krásné, zdravé stromy, kterévytvářejí kus obecného dobra, proměňuje se něcov samotné komunitě. Jako by bylo v pořádku, žeaž budete zralí a na vrcholu sil a moudrosti, takvás někdo zpeněží, tedy využije vašich zkušenostíke svému zisku a pak vás propustí. Kácení alejí –ale něco podobného se dá prokázat u domácíchzvířat a u životního prostředí obecně – pomáhávytvářet sociální atmosféru. Lidé si toho jsou nanějaké základní, nereflektované úrovni vědomia kácení či jiné bezohlednosti je zlobí, protoževědí, že se nejedná jenom o stromy, ale také o něsamotné. Na alejích je patrné, že na některé vztahya vlastnosti, jako je zralost a krása se dá jítmotorovou pilou.Alej jako hadSprávci komunikací obykle při kácení argumentujíbezpečností: Doopravdy si přejete, abytady umírali lidé? Ve skutečnosti se podle různýchvýzkumů zdá, že existují obojí situace. V některýchmístech kvůli stromům umírají lidé, ale jindestromy pomáhají udržovat pozornost a zpomalujíprovoz. Bylo pozorováno, že podél čerstvě vykáce-O KROK DÁL21

O KROK DÁLné silnice přibylo dopravních nehod, protože řidičizačali jezdit rychleji. Z hlediska opadu větví jsoupravděpodobně nejvíc nebezpečným stromem lámavéa rychle rostoucí topoly, ale mnohým pádůmvětví či stromů se dá zabránit průběžnou údržbou.Zatímco aleje se obvykle nehodí u rychlostníchkomunikací, mohla by jim patřit budoucnost podélcyklostezek a pěších cest.Aleje jsou tradičně definovány jako dvouřadé,stejnověké porosty podél cest. Běžný profesionálnípřístup, který podporuje většina zahradnícharchitektů, je založen na tom, že pokud alej stárne,je z estetických důvodů lepší ji vykácet a celounahradit. Naproti tomu místní lidé a to praktickybez výjimky – ve středních, jižních či západníchČechách – si přejí zachovat staré stromy. Ráz historickýchalejí je tím sice dotčen, ale je posílenavazba na jednotlivé stromy. Zachráněný strom– jako třeba starý hloh u nádraží v Chocni – sepak stává předmětem pýchy místních lidí, kteřísi jej vybojovali.Architektka Radka Kurčíková navrhla ještějiné uplatnění pro postmoderní alej. Představtesi obvyklou pravoúhlou suburbii, která expandujedo okolní krajiny. Pokud u nové osady stanovímelimity růstu, je možné část osady obkroužit hadovitěse vinoucí alejí složenou z různých stromů,pod kterými vede cesta kolem obce nebo její části.Je zde pár laviček s výhledem na krajinu a dětskéhřiště. Dá se zde setkávat, hovořit a chodit navycházky. Hadovitý zelený pás vymezuje hranicisídla a okolní krajiny a napojuje se na pár polníchcest, které vedou dál k lesu.SamorostiPo celé republice pozorujeme nejenom káceníalejí, ale také jejich výsadbu. Některé projekty –třeba alej s morušemi, která spojuje ves Bořeticena jižní Moravě s osadou vinných sklípků – majíve zdejším teplém klimatu přirozený základ a nádhernýpotenciál nové krajinné tvorby. Jiné alejejsou vysázeny z málo kvalitních a často unifikovanýchstromků, které jednak potlačí individualituvzrostlých stromů anebo po pěti či deseti letechtrápení povedou k odstranění stromů a novémupokusu o alej. Nové aleje tmelí komunitu, kteráněco viditelného a potřebného udělala vlastnímarukama a předá pýchu na alej svým dětem. Naprotitomu sudetské aleje sázeli jiní lidé, než jacízde žijí dnes. Jejich stromy jsou ponechány svémuosudu a zanikají nebo naopak bez údržby a protonaprosto přirozeně košatí do nádherných tvarůstarých stromů, které se ne náhodou podobajísamorostlým starým lidem.Poznámka: Film o alejích (MŽP-ČT-2) navazuje napodobný projekt o starých cestách (2006, Ljuba Václavováa František Skála) a možná bude následovándokumentárním filmem o památných kamenech.Text tohoto článku se víceméně objevil v časopisuRespekt (2007). Myšlenku, že pocit pomalého rytmustromů jsme získali z dětského kočárku (a co ještě?)poprvé při infantilním regresu daného vnukem vyslovilaHana Rysová. Myslím, že to byl Jáchym Topol,který říkal, že vztah ke starým stromům souvisí sevztahem ke starým lidem.22

Zpívající stromNevědomost staví mostodnikud nikam.Jsem stroma na kořenytěžko si zvykám,daleko od mého kmenejablka padajía dříve,mnohem dříve,než uzrají…Nevědomost staví mostodnikud nikam.Chtějí mne porazit,jsem strom a vzlykám.O KROK DÁL(viz strana 49)23

Lašťanské matičky – znovu oživená tradiceIvan HlavatýO KROK DÁLZnovu oživenou lidovou slavnost Ježíšovýchmatiček si v Lašťanech připomínají v době Velikonoc– na Bílou sobotu a nedělní Hod Božívelikonoční. Tradice matiček sahá pravděpodobněaž do období baroka a zřejmě je výsledkem aktivitpremonstrátů sídlících na nedalekém Hradisku.Od počátku 18. století přetrvával tento zvyk aždo fašistické okupace, v poválečném období bylatato náboženská slavnost živá do počátku 50. letminulého století, kdy byla direktivně zakázána. Pokrátké revitalizaci koncem 60. let 20. století bylatradice matiček zase plně obnovena až v roce 1989v některých hanáckých obcích, včetně Bělkovic-Lašťan, a trvá dosud.V současnosti se matičky slaví ve dvou farnostech– dolanské a bohuňovické. Církevníliturgie k výročí smrti a zmrtvýchvstání JežíšeKrista v době Velikonoc v Dolanech doprovázílidová tradice průvodem matiček z Bělkovicv dobových lidových krojích, zatímco do Bohuňovicmíří průvody tři: z Lašťan, MoravskéLoděnice a Bohuňovic spolu s Trusovicemi.Tento zvyk byl v minulosti na Hané daleko vícerozšířený v lokálních variantách pod stejným,nebo pozměněným názvem. Obyčej se připomínalnapř. v Horce, Moravské Huzové, Příkazech,Chválkovicích, Drahanovicích, Hnojicích,Štěpánově a jinde a byl zván různě: matičky,Po skončení mše probíhá každoročně naschodišti před kostelem společné fotografovánímatiček a mládenců ze všech tří obcís bohuňovickým knězem. (Foto: autor)24

Ježíšovy matičky, Pámbičkova matička, VynášeníPámbička atp.Náboženské průvody nebo procesí mají pradávnoutradici – jsou známy již z antiky, ale jejichpůvod je zřejmě mnohem starší. Vyskytují se nejenv našich zemích, na Moravě a Hané, ale v celémkřesťanském světě. Nejrůznější průvody s rituálnímisymboly byly v minulosti velmi frekventovanéa zde má svůj původ i tato zachovaná a znovuobnovená hanácká tradice. O počátcích zvykuprůvodu s matičkami existují pouze dohady, v literatuře,kronikách obcí, ani v dostupných farníchkronikách k tomuto zvyku nejsou záznamy a věrohodnéúdaje, existují pouze zmínky až v době poprvní světové válce. Ústní i písemná tradice kladepočátek slavnostních průvodů matiček do obdobíbaroka a vysvětluje je jako památku na poutěza zastavení morové epidemie a poděkování zazázračnou pomoc. Dodnes se traduje mezi místnímilidmi, že staré kroje bělkovických matičekbyly zakoupeny a darovány hraběnkou Alžbětouz Račkounů speciálně pro tuto příležitost. Stáleživá je u místních, zvláště starších obyvatel, historickápověst o loupežnících na nedalekém hraduTepenci (dnes zřícenině), kteří brali do zajetí dívkyz okolních vsí, z nichž některé se staly matkamia odtud prý pochází název matičky.Scénář slavnosti je pro všechny zúčastněnématičky ze všech obcí farnosti bohuňovické obdobný.Vždy dvě matičky doprovázené v každéobci dvěma mládenci se vydávají dvakrát do svýchfarních kostelů a zpět. Na Bílou sobotu jdou matičkys mládenci bez hudby a doprovázeny jenpříbuznými a místní organizátorkou do farníhokostela, kde na závěr slavnostní odpolední bohoslužbypřebírají matičky kříž s tělem ukřižovanéhoO KROK DÁLPřed obecním úřadem v Bohuňovicích čekáprůvod z Lašťan v čele s matičkami a mládencina uvítání farářem. (Foto: autor)25

O KROK DÁLJežíše Krista a velkou svíci, mládenci každý pojedné korouhvi. Předání kříže předchází ceremonies tradiční slovní formulí žádosti a všechnymatičky vyplatí společně na paměť Jidášovy zradysymbolických „třicet stříbrných“.Odění mají všechny matičky bohuňovické farnostiobdobné, v sobotu jdou na znamení smutkuv černých šatech a v bílých šátcích uvázaných „nababku“ (dolanské matičky nosí starohanácký slavnostníkroj pro oba dny jiný, v neděli honosnější).Na Hod Boží velikonoční v neděli chodí pouzelašťanské matičky v hanáckém kroji, což je novinkadatovaná rokem 1968, do té doby jako ostatnímatičky z bohuňovické farnosti nosily bílé šatynevěst s černým šátkem.V neděli brzy ráno se matičky ustrojí a doprovázenymládenci s korouhvemi v rukou jdouv čele průvodu místních obyvatel. V plédech, nikolivv holých rukou, drží jedna kříž s tělem Kristaozdobený květinovým věncem a stuhami, druhástejně tak v plédu drží zdobenou svíci. Průvod máslavnostní průběh, je provázen živou hudbou odvýchozího místa, kde účastníkům průvodu připnoumatičky a pomocnice z rodiny voničky z myrty,„krušpánku“ (buxusu) nebo rozmarýnu. Průvodv počtu i několika set lidí se zastaví u nazdobenékaple, společně pronese nahlas modlitby a na rozdílod minulosti, kdy pokračoval pěšky až do Bohuňovic,zastaví na okraji obce a do Bohuňovic jepřeveze autobus a osobní motorová vozidla. V Bohuňovicíchjsou matičky a mládenci přivítáni farářempřed budovou obecního úřadu, ale v minulostijim chodíval naproti s ministranty až na kraj obce.Takto obřadně kněz uvítá a ke vchodu do kosteladoprovodí postupně všechny tři průvody. Po slavnostníbohoslužbě, při jejímž zahájení odevzdajívšechny matičky kříže a svíce, mládenci korouhve,se vracejí účastníci opět průvodem s muzikoudo domovských obcí. Matičky nejprve doprovodímládence do jejich domova, kde čeká účastníkypohoštění, které může přerůst až v malou oslavus tancem. Poté mládenci, většinou již ve všednímoblečení, vyprovázejí domů matičky. Na obou místechdostanou účastníci průvodu pohoštění, kterése v domově jedné z matiček může protáhnout zapřítomnosti hudby dlouho do večera.Následující rok v postní době před Velikonocemivolily dříve matičky nová dvě děvčata a mládencena nastávající svátek a navrhují je dosud.Děvčata před slavností pořádají finanční sbírku– občané přispívají od Květné neděle do Velikonoc,přispívá rovněž obec, která má zájem tradiciudržet. Další existence jedné z nejvýznamnějšícha do současnosti zachovaných tradic na Hané jevšak nejistá. Je totiž smutnou pravdou, že v dnešnídobě klesá zájem mladých lidí o účast na slavnosti,což je způsobeno hned několika důvody: klesajícíreligiozitou populace, odlišným životním stylem21. století a zpřetrhanými svazky s tradicemi minulosti.Momentální prognóza udržení zvyku nenípříliš růžová, tato lidová náboženská tradice spíšeatrofuje, ale ne ve stejné míře v jednotlivýchobcích. Ohrožená se zdá být právě v Lašťanech,zatímco matičkám z Bělkovic a Dolan v dohlednédobě kolaps nehrozí. Není tedy vyloučeno, že sílícízájem veřejnosti o národní a lokální tradice, zvykya obřady, etnografii a historii zachová Hané tutosvébytnou a emotivní tradici i nadále.26

Do podzemí olomouckých sadů přichází světloVladimír GračkaParky a sady v Olomouci tvoří zelené okruží,obepínající již přes dvě staletí historické jádroměsta, jako límec obepíná krk staré dámy. V roce1758 byl založen první park na severním okrajiměsta nedaleko Rohelské brány (dnešní Na Střelnici).Zelená plocha, osázená stromy, byla místemvhodným pro kratší výlety a vycházky Olomoučanů,vedly sem cesty za čerstvým vzduchem a zábavou.V létě se zde konaly pravidelné výroční oslavy vítězstvínad Prušáky a byla zde postavena Měšťanskástřelnice pro olomoucké ostrostřelce. Postupněbyl park zveleben – přibyly sochy, altánek, pergoly,pomník, dětské hřiště. Plochu tzv. ASO-parku naopakpozději „okrájel“ fotbalový stadion, tenisovékurty a budova kuželny, byly vykáceny stromya rozmohla se rušivá dopravní komunikace.Ve dvacátých letech 19. století po dohodě olomouckýchměšťanů s vojenskou správou městabyla vysázena stromová alej od Kateřinské brány(u Tržnice) až k silnici vedoucí do Brna. Tak vzniklzárodek pozdějšího největšího parku za městskýmihradbami – Smetanových sadů. Přibyly stovkydalších stromů, uprostřed aleje postavili dřevěnýpavilon (později přestavěli na zděný), který se stalmístem občerstvení i zábavy. Kousek od aleje,u silnice k Brnu, se chodilo na výborné pivo dověhlasného hostince U Dřevěného zvonu.Další stromořadí vzniklo záhy poté – alejzvaná Jánská, sahající od Rudolfovy aleje až poLitovelskou bránu (Palackého ul.). Alej dlouhá1,5 kilometru obepjala vlastně celé západní předpolí– koliště.Úprava zeleně pod chrámem sv. Václava vedlake vzniku Cikánského výpadu, malebného Michalskéhovýpadu a Františkova stromořadí.Dnešní Čechovy a Smetanovy sady jsou plícemiměsta a hlavní dominantou pro konání květinovýchvýstav Flora od roku 1958. Původně šlo o skromnouakci, postupně se však rozrostla do podoby mezinárodnía nese visačku kvality – Flora Olomouc.To všechno můžeme vidět denně nebo v doběvýstavy, ale napadlo vás někdy, vážení čtenáři, cose skrývá pod povrchem parků? Proč jsou jejichboční cestičky zakřiveny a proč mají oba parkystejný sklon – tedy od historického jádra města(od ulice Vídeňské a Spojenců) klesá jejich povrchk ulici Krapkově a k výstavním pavilonům A a E?Zakřivení cestiček podél Vídeňské ulice lze vysvětlittím, že se zakladatelé vyhýbali hradbám.Sklon parkových ploch je dán úpravou terénupředpolí – koliště pro snazší střelbu pevnostníchkanónů. Ovšem parky mají ještě jedno tajemství,skryté zrakům chodců. Je to jejich podzemí.Vraťme se do roku 1758, kdy se město úspěšněbránilo pruskému obléhání. Tehdy byly vyhloubenytzv. minové galerie a naslouchací chodby podcelým západním předpolím. Chodby byly provizorně„vyšalovány“ dřevem, po odražení pruskéhonebezpečí se začalo s jejich dobudovánímpro pozdější válečné časy. Tento systém obranyměsta však za sto let zastaral, v roce 1876 protopadlo rozhodnutí zbourat mocné hradby kolemhistorického jádra a počalo se s demolicí Hradskébrány (u hotelu Palác).O KROK DÁL27

O KROK DÁLKřížení spojovacích chodeb. v podzemí Smetanových sadů.Foto Petr HrubanBěhem třiceti let zmizely bastiony, raveliny(trojboké pevnostní stavby v příkopech) a brány.Na rozlehlý systém minových galerií pod oběmaparky se pozapomnělo. Až v roce 1940 skupinadělníků, hloubící výkop pro kanalizaci v Tylověulici, narazila na chodby tam, kde ulice ústí domírného svahu a začátku Čechových sadů. Objevilose asi 40 metrů chodeb, vedoucích do parkua větvících se na kratší úseky. Hlavní chodba mělazhruba metrovou šířku, vysoká byla 1,68 metru.Užší chodby měřily na výšku 0,8 metru.V roce 2007 při podrobné prohlídce podzemípod Smetanovými sady vyšlo najevo, že tzv.minové galerie jsou stále v dobrém technickémstavu. Nejlépe zachovaný úsek měří asi 300 metrů.Největší, tzv. průjezdní chodba, je široká 2,4 metrua vysoká přes 2 metry. Je zaklenuta valenoucihlovou klenbou a omítnuta. Po jedné straně,přivrácené k městu (k Vídeňské ulici), má v obvodovémzdivu několik rozměrných výklenků vevýšce 1,5 metru. Chodba se zalamuje a po určitýchúsecích lze po ní vystoupit do spojovacích užšíchchodeb, což jsou právě ty zmíněné z roku 1940.Tyto chodby sloužily komunikaci obsluhy tzv. minovýchkomor, které se nalézají také po určitýchúsecích. Mají vyzděné „šlice“, sloužící k solidnímuutěsnění těchto komor. Další chodby, naslouchací,vybíhají více než 30 metrů k hlavní aleji. Na jejichkoncích jsou drobné prostory pro stanoviště „naslouchačů“– vojínů, jejichž úkolem bylo sluchemkontrolovat pohyb a zemní práce nepřítele.V dobách Protektorátu byla část chodeb využitaa přestavěna na protiletecké kryty. Vstupydo nich jsou opatřeny betonovými schodištia menšími celobetonovými místnostmi.A na závěr pozvání vám, čtenářům KROKu –část podzemí pod Smetanovými sady by měla býtzpřístupněna veřejnosti v letošním roce. Bude totrochu tajemná, místy skoro děsuplná vycházka,při níž se návštěvníci neobejdou bez průvodce.Ale jako výlet do minulosti, kdy Olomouc představovalajedno z největších pevnostních městRakouské monarchie, určitě má kouzlo ne menšínež vycházky a dávné měšťanské výlety do olomouckýchsadů.28

Podobenství Daniely FischerovéO PŮVODU ČLOVĚKAKdysi dávno se Bůh chystal stvořit člověka.Připravoval pro něj všechno vědění už předem.Shromáždil je do vysoké věže, která čněla od zeměaž k nebi. Dole bylo vědění snadné a prosté, schodpo schodu bylo náročnější a nahoře bylo to nejzávratnějšía mocné poznání.Když Bůh byl hotov, zavolal si k sobě anděla.„Uzavři spodní vchod do věže pevnými dveřmi.Ale kliku dej jen z vnitřní strany!“ řekl mu.Anděl byl toho dne roztržitý. Kdoví, na co myslel,že se mu povedlo vsadit dveře klikou ven.Brzy si nové stavby všimla jedna nenechaváopice. Zvědavě lomcovala klikou a po chvilce užbyla uvnitř věže. Tam se za ní dveře zabouchly.Anděl zjistil, co se stalo, a strachy se mu zježilkaždý brk. Bez dechu letěl k Vševědoucímua provinile tloukl křídly, aby dal najevo, že zasluhujetrest.„Inu, už se stalo,“ řekl Bůh.„Pravda, mysleljsem to trochu jinak. Chtěl jsem, aby k vědění nevedlažádná cesta, dokud já nestvořím člověka.Ale budiž. Tak to tedy bude naopak. K věděníbude přístup volný, ale nebude už žádné cestyzpět. Kdo jednou do té věže vstoupí, bude musethledat východ na opačném konci...nebo aspoňdoufat, že tam východ je. A jak to tak vidím, člověkauž taky tvořit nemusím.“Roztržitý anděl si zhluboka oddechl, že mu toprotentokrát prošlo. Opice se chvíli snažila vyléztven zavřenými dveřmi, ale marně. Protože – jakostatně všichni víme – zevnitř už nikdy klika nebude.TETOVAČBůh stvořil Prvního člověka a ten bloumalrájem a čekal, co s ním bude dál. Už se trochunudil a byl zvědavý na všechno, co se kde šustlo.Jednou zase nakukakoval přes plot a uviděl tamcosi velmi zábavného. Hned za plotem ráje totižseděl čert.„Kdo jsi a co to děláš?“ oslovil ho První člověk.„Tetovač, těší mě!“ odpověděl čert. „Vidíš tyjehly a ty barvy? Vidíš tu kůži a ten divukrásnýobraz, který na ní vzniká? No tak víš, co dělám.Tetuji.“„Stejně ti nerozumím,“ řekl První člověk.„K čemu to má být?“„Když něco vytetuji, dělám přesně to, co děláTamten v ráji. Stvořím to. Kdybych ti třeba vytetovalna hruď Já jsem chytrý, budeš chytrý. Když vytetujiJá jsem krásný, budeš krásný. A tak dál!“Prvního člověka to nadchlo.„A vytetoval bys mi Já jsem šťastný? Já totižvelmi chci být šťastný, víš?“„Ale s největší ochotou, potěšení na mé straně!“zamnul si chlupaté ruce čert.První člověk se přehoupl přes plot a čert sedal do díla. Jenže běda! Každý vpich byl jako ránadýkou. Bylo to poprvé od stvoření světa, kdy Člověkavůbec něco bolelo. Člověk na to ještě nebylzvyklý. Začal křičet:„Dost! Já už tetování nechci!“„Nechceš, tak nechceš! Máš ostatně svobodnouvůli, že?“KROK V LITERATUŘE29

KROK V LITERATUŘEČert bleskurychle sbalil jehly a byl v trapu.Člověk s brekem zůstal stát za rajským plotem.Čert už ten svůj nápis nedotetoval.A pak ten příběh pokračoval, jak ho všichniznáme. Člověk šel do světa a pořád tam nějaknemůže být šťastný. Na hrudi má dodnes jen toprvní slovo: Já.VÝLETNÍ VLAKPoutník šel nevlídnou krajinou už dlouhoa nesl těžké břemeno. Bylo mu občas horko, občaszima. Nohy ho bolely a nikdy nevěděl jistě, kamvlastně jde a jestli drží správný směr.Jednou ke svému úžasu spatřil blyštivé kolejev písku a než se nadál, přisvištěl k němu útulnývýletní vlak.„Hej, pane, nechcete si zkrátit cestu?“ halekalz okna uniformovaný chlapík a vesele mu mávalčepicí.„A kam to jede?“ ptal se poutník.„Teď stavíme ve stanici Na tom nesejde!“Bylo to zvláštní jméno, poutník takovou vesnicineznal, ale slunko právě do úpalu žhnulo a on siřekl: Snad na tom opravdu nesejde, alespoň si namalou chviličku sednu.Nastoupil do vlaku a ten se rozjel jako blesk.Hledal peníze na jízdenku, ale průvodčí právě nachodbičce hlásil:„Další zastávka: Zaplatíte později.“Poutník zastrčil peníze zpátky a spokojeněklimbal. Jen tak na půl ucha slyšel, jak někdovyvolává jména stanic. Bylo jedno divnější neždruhé, ale jemu se všechna líbila.Je to jejich problém! Jmenovala se nejbližšíz nich a pak přišly: Dělá to každý. Navedli mětamti. Kdybych to nebyl já, bude to někdo horší.Účel světí prostředky.Potom ukolébán jízdou tvrdě usnul. Náhle muněkdo třásl ramenem.„Konečná stanice Peklo. Vystupte si pane!“„Ale sem jsem přece vůbec nechtěl!“ vylekalse napůl probuzený poutník. „Kdy jede nejbližšíspoj zpátky?“Průvodčí srdečně rozhodil ruce:„Ach milý pane, nejspíš jste minulou zastávkuzaspal. Jmenovala se Zpátky cesta nevede.“30

SLUNCE A STÍNNarodilo se dítě a než stačilo mrknout, přihrnulase k němu stará sudička.„Máš štěstí!“ prohlásila ihned. „Dneska mámnáladu jak víno! Mám chuť být štědrá, tak se nicneboj, nadělím ti osud samé sluníčko!“Krátce se nadechla a zadeklamovala:„Tvůj život bude stále zalit sluncem. Nepoznášsmutek, starost ani bídu. Přes tvoji cestu nepřejdenejmenší stín.“S pocitem dobře vykonané práce se hned rozběhlajinam. Ale dítě nějak zavrnělo.„Co kňouráš? Vždyť máš osud jedna radost!“řekla sudička.„Když já bych ze všeho nejvíc chtělo být velkýčlověk. Hrdina, básník, něco na ten způsob. Prostěchci něčím obdarovat lidstvo,“ zaloudilo dítě.„Udělala bys mě velkým člověkem?“Sudička se strašně zarazila.„Safra safra, ale to je jiná. To se mi neřeklo, tymrně. To je ta má věštba celkem k ničemu.“Sedla si k dítěti a zhluboka si vzdychla.„Víš, když chceš být velký člověk, tak to tinemůžu dát samé slunce. Doopravdy chceš obdarovatlidstvo? Tak to na tebe musí padnoutstín. Na tvůj osud padne žal a zloba, půjde přesněj zoufalství a hrůza. Jinak nejspíš nedáš lidstvunic.“Dítě s novou věštbou souhlasilo. Pak dospěloa mělo velmi pestrý osud. Bylo v něm dobro, zlo,smích, pláč, úspěchy, pády, a čím jasněji svítiloslunce, tím ostřejší byl stín. Ale vynalezlo něcobáječného. Obdarovalo tím navždy celé lidstvo.Byly to sluneční hodiny.VÝZVA Z RÁJEKdyž jabloň v ráji teprv nasadila na květ, dostalidva nejvyšší andělé úkol. Měli zformulovat mravnívýzvu, kterou by Bůh vložil lidem do srdce.„Mám nápad!“ pravil anděl, jehož jméno začínalona G. „Já bych to shrnul do jediné věty:Chceš-li být šťasten, musíš být lepší než ti druzí.– To podnítí soutěž v mravnosti a ctnostech. Budešpro lidi skvělá motivace, ne?“„Jistě, jistě. Doopravdy chytré!“ přitakal trochukysele ten druhý, který se jmenoval od hláskyL.Bůh Otec návrh přijal a pověřil L. jeho uskutečněním.Pak byl svět stvořen a lidstvo mravnězklamalo na celé čáře. Když už bylo jasné, že secosi zvrtlo, předvolal si oba archanděly Bůh.„Co přesně jsi do lidského srdce vložil? A nezapomeň,že jsem vševědoucí!“ udeřil přísněna L.„Dal jsem tam větu: Chceš-li být šťasten, musíbýt druzí horší nežli ty.“Marně pak vysvětloval Bohu, že je to přecepřesně totéž. Marně tvrdil, že dal lidem věčnýpramen štěstí, neboť každý bude vždycky svolnývěřit, že druzí jsou horší nežli on. Bůh Otec sevelmi hněval.„Nech si ty chytristiky, Lucifere! V nebi končíš!Okamžitě zmiz!“Padlý anděl se rázem zřítil do tmy. Gabriel seza ním dlouze díval. Najednou se cítil jaksi šťastena neměl ani zdání proč.Jiskra ve sněhu/ Daniela Fischerová. Praha,Vyšehrad 2002.KROK V LITERATUŘE31

KROK V LITERATUŘEPísnička o těch, na které všechnosedne a kteří všechno dávno vědíŽe něco se udělat musí a sice hnedto všichni dávno vímeže na to je však ještě příliš brzyže na to je však již příliš pozděto všichni dávno vímea že se nám dobře dařía že se to i dále dařía že to žádný smysl nemáto všichni dávno vímea že všichni máme vinua že za to nemůžeme že všichni tu vinu mámea že všichni vinu máme že my za nic nemůžemea že je toho dávno dostto všichni dávno vímea že lepší by i bylo držet jednou tu svou hubua že mi ji držet nebudemeto všichni dávno vímeto všichni dávno vímea že nikomu nepomůžema že nikdo nám nepomůžeto všichni dávno vímea že nadaní jsmea že volbu máme mezi nica ještě jednou nica že tohle musíme z gruntu zanalyzovata že si do čaje dva cukry dávámeto všichni dávno vímea že jsme proti utlačovánía že cigarety zas podražíto všichni dávno vímea že to vždycky dokážem tušita že vždycky budeme mít pravdua že k ničemu to neníto všichni dávno vímea že to všechno je pravdato všichni dávno vímea že to všechno je ležto všichni dávno vímea že tohle je i všechnoto všichni dávno vímea že přežít není všechno ale vůbec nicto všichni dávno vímea že my to přežijemeto všichni dávno vímea že to není nic novéhoa že je život i tak pěknýto všichni dávno vímeto všichni dávno vímeto všichni dávno vímea že my všechno dávno vímeto všichni dávno víme32

Jed = Das Gift / Hans Magnus Enzensberger.Přel. Tomáš Kafka. Praha : Nakladatelství VlastyBrtníkové: Festival spisovatelů. 2006Hans Magnus Enzensberger (1929): Osobnostsoučasné německé literatury, autor řady básnickýchsbírek, divadelních a rozhlasových her,scénářů, romanopisec, vydavatela překladatel poezie. Svou všestrannostvyjadřuje také znalostímatematiky, medicíny a genetiky,vychází z přesvědčení, že vědaa poezie mají společné kořeny.V roce 2004 přijal H. M. Enzensbergerpozvání k účasti namezinárodním Festivalu spisovatelůPraha a zde se také zrodilamyšlenka k vydání sbírky Jed.KROK V LITERATUŘEZadní vrátka33

KROK V LITERATUŘERECENZEPaměť krajiny nahoře i dole, dřív i potomHelena VeličkováPovažujeme za samozřejmost,že pro vzpomínky,myšlenky, zkušenosti,zkrátka paměť jednotlivců,regionu, světa si chodímedo knihoven. A přitom sineuvědomujeme, že celýživot se pohybujeme v živépaměťové pokladnici – ponašem kraji, po zemskémpovrchu, v geologickém,společenském a kulturnímprostředí, které je živoucíknihovnou, kontextem našichživotů v místě i čase.Paměť krajiny je pojemo několika vrstvách: Naúrovni přírody je to schopnostnávratu k původnímustavu (na místě smrkovéhoporostu se opět časem objevíbučina), na úrovni kulturyje pak schopností vyvolávatstaré historie, pohádky, pocity a okouzlení (naTrtíně si automaticky vzpomeneme na svatou Ludmilu,což nás normálně ani nenapadne). Místamají svoji autenticitu spojenou s historií, jako máčlověk individualitu.Nová kniha Václava Cílka Dýchat s ptáky jez převážné části souborem textů, které vycháze-ly na okraj dní v Respektui jinde. Pohled na krajinu,vnímající její přírodní i lidskýrozměr, pohled zpěti dopředu není v české populárně-naučnéliteratuřezdaleka takovou novinkou,jak se může zdát. Barokníautor Bohuslav Balbínv Rozmanitostech shrnujetytéž dva rozměry krajinya navíc její tvář prosvětlujepůsobením významnýchumělců a světců. Také bychommohli zajít k romantikům– Karel Hynek Máchactil v zemi kolébku i hrob,ze zahraničních Novalis,Joseph von Eichendorff čiThoreau (Walden). Vnímalikrajinu jako tvář MatkyZemě, bohyně Gaie, z jejíchžtvarů i vrásek poznávámesvé předky a tušíme budoucí vývoj. Vždyťkolem nás zanikají a vznikají lesy, aleje, vesnice,názvy míst, pověsti.Pro imaginaci Václava Cílka současnost, pradávnoi budoucnost splývají v jeden neustálý koloběhv podstatě podobných procesů. Hračkouje mu i představa pravěkých gigapřeměn zemské34

tváře: „Bludné kameny k nám zabloudily v hmotěkontinentálního ledovce až ze Skandinávie.Ledovec měl mocnost jednoho kilometru a možnái víc, takže pohled odněkud z nezalesněnéhoJeštědu či od Ostravy směrem na sever musel býtúchvatný – před člověkem se tyčila plochá horaledu. Báze ledovce pak doslova „hoblovala“ skalnípodloží, vytrhávala bloky pevných hornin a sunulaje na vzdálenost přes tisíc kilometrů až na severníMoravu… Většina bludných kamenů nepřežilakamenický průmysl… zejména tmavé diority bylyzpracovávány na náhrobní kameny.“ (s. 87)Tak panoramatický záběr má v éře lidskýchdějin své mikroprotějšky, pro čtenáře neméněnázorné. Společenské procesy, které probíhalydramaticky, obrážely vztahy člověka k člověkustejně intenzivně jako vztah člověka k přírodě.Vypráví se o vyvlastňování a kolektivizaci na Kladensku:„Tatínkovi nedovolili sklidit ani žito. Sedlsi do pole a plakal. Ve vzrostlém obilí začali dělatjámy a sázet stromy. Ze statku odváděli domácízvířata. Vy nevíte, jak měli lidi zvířata rádi a jakkvůli nim trpěli. Někdo se z toho žalu raději oběsil.“(s. 78)A co nebe nad námi, kde se rodí klimatickézměny? „Venkov je místo, kde funguje počasí.Jaro, léto, podzim a zima tam mají stále ještě svémísto. To už ve městech neplatí, devadesát procentobyvatel města tráví svůj život v budovách.“Je tedy škoda pro člověka, když žije ve městě?Kdepak – zvláště některá města jsou mimořádnoupokladnicí ducha. O Olomouci V. Cílek dokoncetvrdí, že je snad doopravdy posvátná, a také žemá něco společného s Prahou.Dočteme se o místech vyzařujících zvláště silnouenergii, jako Plasy nebo Rajhrad, o géniu lociČeských Budějovic, Českého Krumlova, Uničova,vojenského prostoru Milovice. V krajině domovačerpáme sílu, do cizích zemí jezdíme, abychom semohli vracet domů. Koneckonců všude dýchámetentýž vzduch – tak doufejme, že si ho uchovámedýchatelný. Optimističtí meteorologové, mezi kteréV. Cílek patří, nám nenápadně, pravdivě, ales přívětivostí pomůžou pochopit, jak na to.Dýchat s ptáky/ Václav Cílek. Praha, Dokořán 2008.246 s.KROK V LITERATUŘE35

KROK V LITERATUŘERECENZEDuchovní paměť OlomouceHelena VeličkováVíte, kolik je v Olomoucikostelů? Nebo budov s podobnýmúčelem, včetněkaplí? Je to několik desítek,a když k nim připočteme ještězaniklé svatostánky, kterévšak zanechaly v pamětiOlomoučanů výraznou stopu,dojdeme k zajímavémučíslu.Nakladatelství DANAL,vedené Jiřím Fialou, v samotnémzávěru roku 2008vydalo ojedinělou publikaciChrámy, kostely, svatyněa kaple v Olomouci. Mezisedmi autory převažují historikové,kteří se rozhodlipo 150 letech vytvořit prvníhoskutečně hodnotnéhoprůvodce po olomouckýchsvatyních, doprovázenéhokrásnými foto grafiemi.Pro čtenáře není asi novinkou, že v Olomoucise setkávají čtyři velká monoteistická náboženství– čtyři části knihy obsahují přehledy římskokatolickýchkostelů a kaplí, evangelických svatyní, pravoslavnýchrám a židovské svatyně. Pro generacenarozené po válce budou však jistě překvapenímkapitoly o nedochovaných chrámech, zejménao překrásné a impozantnížidovské synagoze na náměstíJana Palacha.Kromě přehlednýchdějin jednotlivých duchovníchstaveb se v knize dozvímei něco z dějin církvív Olomouci a životů světců,prohlédneme si nejen současné,ale i historické fotografie.Poznáme lecjakézajímavé detaily o architektuře,funkci, ekonomickýchokolnostech a také něcoz příběhů kolem olomouckýchduchovních staveb.Snad je to výsada chrámů,že mohou vznikat dlouháléta, a právě proto jsou nejennejúplnějším obrazemnejen dějin stavebních stylů,ale především nabízejí symbolickýobraz duchovníchproudů i myšlenkových kontraverzí, historickýchdramat, válek, požárů i období klidu a rozmachuuměleckých směrů, které Olomoucí prošlyza deset století.Publikace je však především koncipovánajako průvodce – je proto nejlepší se spolu s nívypravit na vycházku po Olomouci a na Svatý36

Kopeček, s knihou v ruce objevovatnovinky a ověřovat si věciznámé: Jakou zvěst nese kaple,ukrytá v sousoší NejsvětějšíTrojice na Horním náměstí, jakvypadá „olomoucké nebe“ nadhlavami návštěvníků kaple JanaKřtitele na Václavském náměstí,kde leží pohřbeni švédští vojácia důstojníci z roku 1644 a jak vyhlížejíoltáře olomouckých bohatýchcechů (kostel sv. Blažeje).I v kostelích dnes vznikají bezbariérovévstupy, kvůli výtahu provozíčkáře se dokonce přestavělakruchta v evangelickém kostelev Blahoslavově ulici. A v pravoslavnémGorazdovi nezapomeňte,že ikony nejsou namalované,ale napsané, protože je zvláštnostíikon, že se píšou.Odborně fundovaná, zároveňvšak praktická publikace přineseradost nejen návštěvníkům Olomouce,zájemcům o dějiny architektury,umění a církví, ale předevšímolomouckým patriotům,pro něž představují olomouckékostely duchovní paměť tohotohistoricky přebohatého kouskumoravské krajiny.Chrám sv. Michala, Žerotínovo nám., dobová rytinaKROK V LITERATUŘEChrámy, kostely, svatyně a kaplev Olomouci / Olomouc, Danal2008. 208 s.Židovská synagogaz r. 1897, zničena 1939, nám. Jana Palacha37

Básník Jiří Wolker očima grafoložkyHelena VeličkováKROK ZPĚTGrafologie je diagnostickámetoda, která využívá skutečnostověřenou už v 19. stoletía neustále potvrzovanou – žepísmo je obrazem lidského nitra,povahy, nálady a charakteru,stejně jako se osobnostčlověka zrcadlí ve způsobujeho chůze, tance, řeči, mimiky,gest, ale i v rytmu dýchání,vzorci krevní skupiny a koneckoncůcelém způsobu života.Písmo totiž ve skutečnosti nenírukopis, jak se mnozí domnívají,ale jakýsi „mozkopis“– ruka je pouze nástroj, kterýuskutečňuje psanou stopuna papíře, ale to podstatné seodehrává v mozku, čili mysli,psychice neboli duši člověka.Grafologie je v empirické podoběstará stejně jako lidsképísmo – už ve starověku bylilidé nadaní schopností podle psané stopy odhadnoutleccos o pisateli. Dnes je to systematická věda,postavená na racionální a téměř exaktní základy,protože procesy v mozku se dají laboratorně ovlivňovata jejich projevy v písmu se pak jednoznačněa zákonitě fixují. Ale i množství empirických poznatkůse včlenilo postupně do soustavy vědeckypodložených a logických tvrzení , a to zejména díkynové vědě – psychologii, o niž se moderní grafologieopírá. Grafolog zkoumá několikdesítek až stovku podstatnýchpísmových znaků neborysů, na jejichž základě popíšeosobnost pisatele. Důležité je,že žádný písmový znak neníjednoznačný sám o sobě – ažvzájemná podpora dvou, nejlépetří písmových rysů se zřetelemna celkový písmový obrazvypovídá o pisateli důležitáa spolehlivá fakta. Známe-likonkrétní údaje z pisatelovaživota, můžeme charakterovérysy viditelné v písmu spojits konkrétními událostmiv minulosti i přítomnosti a vysvětlittak překvapivě precizněpisatelovy pohnutky k chovánía jednání, vniknout hlubokodo jeho vnitřního světa a systému„proč“, čili přijít na klíčk jeho osobnosti.Rukopisy Jiřího Wolkera, narozeného v Prostějově29. března 1900, jsou dnes uloženy v Literárnímarchivu Památníku národního písemnictvív Praze. Ukazují na poměrně rychlý vývojbásníkovy osobnosti, jako by tušil, že jeho životbude krátký, a zhustil svá léta zrání do rozmezívšehovšudy nějakých 8 let.Z roku 1917 pochází text básně Již otevřeljsem… Vzhledem k tomu, že jde o písmo dospí-38

vajícího mladíka na střední škole, zaráží nás hnedněkolik podivných jevů: Písmo je oblé, estetickéaž zdobně líbivé, vykazuje řadu typicky ženskýchrysů. Nápadný je bobtnavý tlak, projevující se náhlýminahuštěními inkoustu v psací stopě, zalitékličky písmen l, k a občasné poruchy rytmu. Pozdravotní stránce byl na tom Jiří Wolker zřejmědosti špatně už ve svých 17 letech – měl potížes dýcháním, krevním oběhem, poruchami metabolismu,křečemi v břiše, bolestmi hlavy a chronickouúnavou. Můžeme odpovědně tvrdit, žetuberkulóza v něm byla přinejmenším ve skrytépodobě už na gymnáziu, ale pravděpodobně ještědříve. Z lékařské literatury o Wolkerovi je známo,že již od sedmi let se u něj objevovaly časté zánětymandlí a katary průdušek. Není tedy divu, žev 17 letech byl jeho zdravotní stav tak zarážející.Přitom dlouhé dolní délky (J – Již, Já) ukazují naznačnou snahu se prosadit, ukázat, ba dokoncesportovní aktivitu (víme, že pěstoval skauting).Erotická a sexuální apetence mladíka Wolkerabyla značná, ale je zřejmé, že básník pouzes enormní oblibou naznačoval něco, co nemohlani doopravdy netoužil uskutečnit. Hlad po životěse mu nedařilo naplnit, protože nebyl stavěn proroli, kterou před lidmi hrál. Poněkud křečovitýpostoj bychom mohli charakterizovat „chtěl bych,a nemůžu“. Přesto písmo naznačuje nepopiratelnýšarm a neustálé usilování o jakési ohromující činy,vzápětí zahrané do autu. Nebylo divu – Wolkerměl křehčí tělesnou konstrukci a cítil se bídně,ale i jeho představy, jak žít podle zažitého kánonuslušného chování, mu zabraňovaly naplno projevitsvé touhy. A tak většinou jen laškoval, koketoval– a to nejen s erotickými protějšky, které vlastněsvým podivným zájmem-nezájmem spíš mátla pokořoval, ale zřejmě i s myšlenkovými proudy,jejichž stoupencem se pokoušel stát, nebo lépeřečeno, na jejichž stoupence si rád hrál, aniž by tomyslel příliš vážně. Máme na mysli proletářskoupoezii, k níž ho podle tradice vedl sociální zájem,soucit a účast s osudy proletářů. Vyvinuté dolnípásmo však ukazuje i značné zaměření na materiálníhodnoty, potřebu pohodlí, velké hmotnéKROK ZPĚT39

KROK ZPĚTnároky – vyrůstal v rodině bankéře a byl zvyklýna poměrně vysoký životní standard. Občasnéprojevy štědrosti u něj sice pramenily ze soucitua altruismu, patrně i z touhy být oblíben, alepřevažovaly u něj potřeby konvenčních životníchjistot i solidního kulturního zázemí, takže o skutečněproletářském básníkovi spíš snil.Četné ženské rysy v písmu ve spojení s hojnýmiznámkami erotické frustrace a svéráznýcherotických představ prozrazují, že křehký, poddajný,vnímavý a něžný mladík toužil po partnerstvía měl nemalý ideál. Tím ideálem byla silná osobnost– přesněji řečeno silný muž, jímž se Wolkersám stát nemohl, a hledal ho tudíž mezi svýmiprotějšky jako doplnění vlastního poněkud ženskéhojá. Projevoval-li erotický zájem o dívky, byloto spíše hraní, koketování, blufování. Skutečnýmpartnerem mu mohl být jedině silný muž – trochutyranský až despotický, finančně solventní,sahající občas i k mírným sadomasochistickýmpraktikám. Je známo, že se později stylizoval dočeského Oscara Wildea, a to se vším všudy, a svépřátele – básníky často provokoval manýrovanýmchováním. Wolkerova touha se oddat partnerovi,40

soucitnost, mateřskost, potřeba o někoho pečovatby ve vztahu k silnému muži možná došla jistéhonaplnění – ovšem společenské konvence, které sinetroufal zásadně narušit, mu to nedovolovaly.Nahromaděná energie se tedy vybíjela spíš v kritičnosti,prudkých, ale krátkých návalech hněvu,rozčilování, hádkách, ale i v tvůrčí aktivitě. Sexuálníenergii přetvářel, sublimoval v energii duševní,a jak vidno, už tehdy psal básně.Vnitřní zmatek Jiřího Wolkera, pokud jdeo téma lásky, měl viditelně počátek v nevyrovnanémvztahu s matkou, která mu měla být vzoremženství. To je ostatně všeobecná psychologickázkušenost – vztah k matce je pro člověka vždyprimární a určuje souřadnice pro všechny našepozdější vztahy. Vzniká ještě před naším narozením,v nitroděložním životě, a i když se dá pozdějiformovat, určité bazální instinkty přetrvávajíve vztahu k jakémukoliv živému tvoru i později.Wolkerova matka zřejmě nedala synovi hlubšíhodnotový systém, proto mu nezbývalo než jejhledat později sám, zkoušet a často tápat. Nafyzické úrovni jeho názorová nevyhraněnost ažhistrionství měla na svědomí nejspíš nepravidelnáčinnost štítné žlázy, ovlivňující, jak známo, všechnytělesné i duševní procesy. Lékařské zprávymluví o Wolkerově phthisis hrtanu (tuberkulózehrtanu), šlo tedy stále o tutéž zhoubnou chorobu,která v těsné blízkosti štítné žlázy ve spojitostis dětskými zážitky mohla zapříčinit i netypickýprůběh eroticko-sexuálního dozrávání.Dopis Milá Toněnko! všechny popsané vlastnostiještě umocňuje. Podle vybíhavých horních déleka vysoké úrovně písma lze soudit, že text byl psánv době vysokoškolských studií (právnická fakultav Praze), kdy Wolker procházel rychlým názorovýmvývojem, vedl zřejmě diskuse rozvíjející jehoosobnost, rozšiřoval si obzory a patrně se snažilovlivňovat další lidi. Přes všechen elán, ctižádosta odvahu je zde viditelné zatarasení písmovéhoobrazu, což znamená rostoucí zábrany ve fyzickýchkontaktech, ukazuje se i věku nepřiměřenáúnava a potřeba spánku. Bobtnavý tah přerůstáve značné ztěstovatění, poruchy rytmu jsou zdejiž evidentní, zalitost kliček stoupá. Vše nasvědčujetomu, že tuberkulóza, dříve snad skrytá, jeve věku asi 21 let otevřená a ohrožuje básníkůvvitální základ. Zvláště alarmujícím projevem jepodpis, který grafologové tradičně pokládají zajakési koncentrované Já: Písmeno J (Jiří) má sicemohutnou počáteční kličku (nápadná společen-KROK ZPĚT41

KROK ZPĚTskost, kamarádskost, vizuální efektnost a bujnýintelekt, ale i nabubřelá erotičnost), jenže v dolnímpásmu je tah přerušen. Na fyzické úrovnitoto přerušení signalizuje odvápňování kostí, cožpatrně opět souviselo s tuberkulózou a vytvářenímvápenatých kaveren v plicích. Na duševní úrovni jeto známka mimořádné psychické citlivosti až senzibility– básník vnímal jako lásku nejen energii,vycházející z lidí, ale i zvířat a dokonce neživýchpředmětů. Vzpomeňme v této souvislosti na báseňVěci – vnímá je jako „mlčenlivé soudruhy, protoževšichni nakládají s nimi, jako by nežily, a ony zatímžijí a dívají se na nás…“ Rovněž příjmení Wolkerprozrazuje neblahou skutečnost: Přeškrtnuté W senazývá „škrt přes život“ a vyskytuje se tam, kde pisateldělá nad svými životními plány kříž. Škrt přesprvní velké písmeno najdeme i u Karla Hynka Máchy,který měl rovněž schopnosti mimosmyslovéhovnímání a předvídavosti – snad oba básníci tušili,že jim nebude dopřán dlouhý život, aby naplnilidílo, ke kterému měli vlohy. Wolkerův podpis jevšak podtržen, což je dokladem jeho přesvědčenío vlastní důležitosti. Jistě si byl vědom, že již zasvého života dosáhl velmi dobrého renomé jakobásník a snad i autorita v oblasti umění.Třetí text Objevy obsahuje soukromé úvahy.Není datován, ale podle charakteru písma lze ledacosdedukovat. Písmo je mimořádně těstovité,místy se inkoust přímo roztéká. Tah je změklý,ztratil napětí, horní i dolní délky jsou zakrnělé,četné dolní kličky odpadlé, všechna energie sekoncentruje do středního pásma, tedy na pisatelovojá, jeho osobní prožívání sama sebe. Je toobraz člověka, který je jaksi „nasycený“ – radujese s tělesných požitků jako např. jídla, smyslovýchdojmů zejména vizuálního a čichového charakteru.Propadlé girlandy ukazují na smířenosts údělem, ale i smutek a jistou sociální rezignaci.Nejsou zde viditelné známky komunikace – pisatelje tedy převážně sám. Přesto se raduje z přítomnosti,z pouhé hmotné existence, zkrátka oceňujesvé „tady a teď“, těší se z každého novéhodne a dopředu se raději skoro nedívá. Z písmase vytratila dráždivost a hádavost, větší řádkovýodstup svědčí o nadhledu, zralosti a trochu i odcizenísobě i druhým. Jako by pozoroval shorasám sebe. Domnívám se, že písmo vzniklo v doběléčení v Tatranské Poljance – radost z jídla a tělesnéhoklidu je pochopitelná, zbývá vysvětlit zálibuv nazírání a čichových vjemech – co kolem sebemohl vidět a čichat? Svěží tatranský vzduch poránu? Nádherné panorama Tater? Možná leželblízko okna, snad ho vyvezli na terasu, aby mupohled na krásu a svěžest tatranské přírody dodalsílu. Na symbolické úrovni se v písmu projevujemystické souznění s přírodou a zemí jako zdrojemživota, specifický celkový vzhled písma naznačujeblízkost smrti a smíření s ní (podobné písmovéznaky najdeme u Vladimíra Holana). Poruchyrytmu jsou jenom nenápadné, zato krevní oběha dýchání nabylo na intenzitě možná až nebezpečné(patrně hraniční stav k chrlení krve). Bolestia křeče jsou mírnější, možná právě díky tomu,že pacient dosáhl niterného vyrovnání s životemi smrtí.Jak jsme řekli v úvodu, písmo umožňuje najítklíč k osobnosti. Takový klíč prozradí hlavní témaživota – téma, které člověka stimulovalo, trápilo,na němž rostl, trpěl a umíral. Wolkerovy rukopisyukazují, že pro básníka tímto klíčovým tématembyla láska – silná, nenaplněná a nenaplnitelná,zčásti sobecká a majetnická, zčásti téměř všeob-42

jímající. Druhým jeho životním tématem bylanemoc, přesněji blízkost smrti, kterou si dlouhonepřipouštěl, a o to více trpěl přepínáním sil. Ažrezignace na lásku erotickou a pochopení významusmrti dalo básníkovi klid. V celém životěvšak o lásku po svém bojoval – vedl boj s jinak respektovanýmispolečenskými konvencemi v sobě,přetvářel lásku v práci, tělesnou aktivitu a uměleckoutvořivost. Podvědomá touha stihnout, comu dovolí omezený život, v něm urychlila zránía prohloubila jeho vnímání až k senzibilitě. Asijako když jablko napadené červem dozrává rychlejinež ostatní zdravé plody.Smrt mladého nadaného člověka vždycky dojímá.Legenda, která se vytvořila kolem JiříhoWolkera, však zdůraznila a absolutizovala jenčást jeho osobnosti. A tak hrob na prostějovskémhřbitově je bezděčným symbolem, že společnostsi z Wolkera vzala jen to, co jí vyhovovalo – jehoaltruismus, a ignorovala jeho skutečnou citovost.Každý student zná slavný epitaf „Zde leží Jiří Wolker,básník, jenž miloval svět/ a pro spravedlnost jehošel se bít./ Dřív než moh srdce k boji vytasit,/ zemřel,mlád dvacet čtyři let.“ Jenže na rodinném hroběleží kámen s pouhými prvními dvěma verši. Témasrdce – téma skutečné lásky, která nemohla dojítnaplnění, mimo jiné i v důsledku nemoci a stáléhrozby brzké smrti, toto téma jakoby společnostnechtěla znát. To hlubší, co Jiřího Wolkera učiniloskutečným básníkem a zajistilo mu trvalé čestnémísto v dějinách české literatury, bolestivý stimuljeho tvoření, po smrti básníkova bratra, rodičůa přátel zůstalo ukryto a zašifrováno jen v jehorukopisech.KROK ZPĚTKopie rukopisů pocházejí z Literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze a jsou zmenšeny.43

Zastaveníčka v olomouckých ulicíchNela ChládkováKROK ZPĚTSnad každý Olomoučan zná názvy míst, v nichžje skryta paměť našeho města. Prošel ulicemi a náměstími,která pamatují nejstarší dějiny Olomouce,proto tvoří jeho historické jádro. Zastavme sev tomto prostoru nad jmény některých náměstí,ulic a uliček.Na vývoji názvů v historickém jádru Olomouceje pozoruhodné, jak vedle sebe najdeme ulice,jež si od nejstarších dob až dodnes uchovaly svůjpůvodní název, ulice několikrát přejmenovanéa nakonec vrácené ke starému názvu, ale i takové,jež si po přejmenování nové názvy ponechaly.Měnily se i vzory pro pojmenování. V nejstaršíchdobách se v názvech ulic odrážela především řemesla,v 19. a 20. století se na orientační tabulkydostaly osobnosti politických či kulturních dějin,někde dokonce místní reálie.Uliční síť, jak ji známe dnes, se formovala velmidlouho. Ve velkomoravském období se v Olomoucizačaly utvářet menší sídelní útvary, osady,situované na tzv. olomouckých návrších, pojmenovanýchpodle kostelů, které zde byly postaveny.Václavské, Petrské, Michalské a Blažejské návršítvořilo základ dnešního historického centra. Jednotlivéosady se postupně rozrůstaly a spojovaly,a tak se ve 13. století začala formovat uliční síť,jejíž základy se dochovaly dodnes.Městský život se soustředil postupně do třívětších částí, které na sebe plynule navazovaly.Nejstarší část města tvořil Hrad, centrum veřejnésprávy a sídlo údělných knížat. Spolu s katedrálousv. Václava se nacházel na Václavském návrší.Další část tvořilo Předhradí, které se rozkládalojihozápadně od Hradu až po kostel PannyMarie Sněžné. Podle své polohy pod Hradem seněkdy též nazývalo Podhradí. Nejmladší částí pakbylo Město. Zabíralo západní část Olomouce odulice Univerzitní ke kostelu sv. Michala a od kostelaPanny Marie Sněžné dolů přes Ostružnickouulici k Hornímu a Dolnímu náměstí.Tak se začalo vytvářet svébytné centrum řemeslnévýroby a trhu. Patrně už od 11. století sena Předhradí soustřeďovala hospodářská činnost.Začali se zde usazovat řemeslníci, kteří pracovalipro knížecí a biskupský dvůr. Společně s nimi setu usazovali také první kupci.Od počátku 13. století se kanovníci muselipřesunovat z Hradu a usazovat na Předhradí,kde stavěli své vlastní rezidence. Tím vytlačovaliřemeslníky a kupce na západ, tedy do Města.Tak se rodily první šenkovní domy na křižovatceDenisovy a Univerzitní ulice, dále pak v ulici Ostružnické.Další výstavba postupovala směrem naDolní a Horní náměstí. Později vznikaly šenkovnídomy v ulici Lafayettově a Kateřinské.Zastavme se v těch částech města, jejichž pojmenováníprošla velmi pestrým vývojem, tedy naPředhradí a na Horním a Dolním náměstí.Jak už jsme uvedli, Předhradí bylo původnějednou ze tří částí Olomouce spolu s Hradema Městem. Svůj název dostalo podle polohy,zahrnovalo totiž tu část Olomouce, která senacházela před nebo také pod hradem, protose také někdy uvádí název Podhradí. Nejstarší44

Plán města Olomoucepřed rokem 1227(rekonstrukce). Hustěšrafovaná místa představujízhruba tehdejšízástavbu, přerušovanélinie ukazují přibližněnynější stav. Koryto Povelkyvedlo přes nynějšíHorní náměstí a vytékalopřibližně v místechdnešní Pavelčákovy ulicesměrem na Povel.Nešpor, V.: Kolonisaceměsta Olomouce.ČVSMO, roč. 45 (1932),s. 45.KROK ZPĚTdochovaný název pro tuto část města se datujek roku 1131. V písemnostech se označuje prostěcivitas, tedy město. A to proto, že nejmladší část,Město, (dnes ulice Ostružnická, obě náměstí...)ještě neexistovala. Olomouc tedy ve 12. stoletíbyla tvořena Hradem a „městem“. Ve 13. století,kdy se tvořila třetí část, Město, se název civitasměnil na suburbium (předměstí) nebo antecastrum (předhradí). Později se pro toto místopoužívaly i německé názvy jako Vorberk, Vorburgk,Varbrigk apod.Předhradí zahrnovalo ulice, jejichž původnínázvy vycházely především z církevní oblasti,tedy ulici Kanovnickou (dnes Dómská, Křížkovskéhoa Wurmova), jejíž název je doložitelnýod 16. století. Později se rozdělila na Dómskoua Rezidenční, ze které se po roce 1918 staly uliceKřížkovského a Wurmova. Součástí Předhradíbyla také ulice Židovská, doložená již koncem14. století. Židé zde žili do století 15., kdy byliz města vypuzeni. Poté se ulice přejmenovalana ulici Božího Těla podle kaple vystavěné na45

KROK ZPĚTPlán města Olomoucez let 1227–1248 (rekonstrukce).Rozšiřujese zástavba na Václavskémnávrší (Hrad),na Michalském návrší(Předhradí), na Blažejskémnávrší (nynějšíDolní náměstí) a vznikáosídlení na nejmladší,Mořické osadě (menšíosídlení biskupské).Nešpor, V.: Kolonisaceměsta Olomouce.ČVSMO, roč. 45 (1932),s. 47.místě staré židovské modlitebny. Po roce 1620se pro tuto ulici objevuje název Sarkandrova,protože zde stála věznice, v níž byl Jan Sarkanderroku 1620 mučen. Ovšem až do roku 1937se dále běžně užíval název ulice Božího Těla.Dnes ji známe pod názvem Univerzitní. Předhradízahrnovalo také ulici zvanou Landgerichte(sídlil tu zemský soud), později Coudní, NaCoudě. V 19. století se přejmenovala na tříduFrantiška Josefa, po roce 1918 dostala jménoŠtefánikova, v roce 1940 se z ní stala třída SA,po roce 1945 opět Štefánikova a od roku 1955se jmenuje 1. máje.Dnes se tedy v místech bývalého Předhradírozkládá náměstí Republiky, Biskupské náměstí,ulice 1. máje, ulice Křížkovského, Wurmova,Dómská, Mariánská a Mlčochova. Samozřejměnemůžeme ztotožňovat podobu starého Předhradís těmito ulicemi, jelikož se zástavba v průběhustaletí měnila. Název Předhradí se používal až do19. století, ale ne pro celou původní oblast, nýbržspíše jen pro dnešní náměstí Republiky, kterému46

Plán města Olomoucev druhé polovině13. století (rekonstrukce).Osídlení se plynulepropojilo v téměř celémhistorickém centru.Povelka byla odkloněnaz Horního náměstí a svedenado toku StředníMoravy (jihozápad).Kousek na sever od tehdejšíPovelky stojí dnešníVědecká knihovna(mezi Povelkou a cestouod Prahy k Litovelskébráně).Nešpor, V.: Kolonisaceměsta Olomouce.ČVSMO, roč. 45 (1932),s. 50.KROK ZPĚTse od konce 18. století říkalo Předhradské náměstí.Od roku 1841 se jmenovalo náměstí MatkyBoží, po roce 1876 náměstí Františka Josefa, poroce 1918 náměstí Republiky, za války náměstíHorsta Wessla (něm. nacista, člen SA) a po roce1945 opět náměstí Republiky.Horní a Dolní náměstí bylo pojmenováno podlevzájemné polohy a velikosti. Jen málokdo si uvědomí,že tyto názvy, tedy „Horní“ a „Dolní“, jsoudoloženy již ve 13. století, a to v latinské a německépodobě circuluc Inferior, Niederring (Dolní náměstí)a circulus Superior, Oberring (Horní náměstí).Obě jména patří k těm, která se dochovala dodnes,i když v dějinách prošla pestrým vývojem.Mezi česky mluvícím obyvatelstvem se běžněpoužíval název Dolní a Horní rynk. Vedle názvu„Dolní“ se objevuje také „Malý“ a vedle jména„Horní“ se objevuje „Velký“ či „Vrchní“.V pramenech narazíme též na tzv. Ryneček.Jednalo se patrně o širší část Dolního náměstí,47

KROK ZPĚTkterá navazovala na tzv. Kramářskou ulici. Tatvořila široký přechod mezi Horním a Dolnímnáměstím. Často se také užíval název „bohaté krámy“.Jednalo se o 15 privilegovaných domů nanároží Horního a Dolního náměstí mezi dnešnímiulicemi Školní a Panskou.Dolní a Horní náměstí jako jedny z nejstaršíchčástí města během svého dlouhéhovývoje nesla řadu názvů. Dramatické20. století přineslo celou škálu nových pojmenování,protože každá klíčová historickáudálost se do nich vždy promítla. Po vznikuČeskoslovenské republiky v roce 1918 sez Dolního náměstí stalo Wilsonovo a místo„Horní“ se psalo „Masarykovo“. Za druhésvětové války nesly plechové tabulky jménazcela nová. Dolní se přepsalo na HerrmannaGöringa a Horní na Adolfa Hitlera. Jezajímavé, že Dolní náměstí hned v roce1945 získalo nový název – náměstí Rudéarmády, a náměstí Horní se vrátilo k pojmenováníMasarykovo náměstí, což muzůstalo až do roku 1955. Poté bylo přejmenovánona Stalinovo. Po dalších změnáchv historickém vývoji na sebe nové názvyobou náměstí nenechaly dlouho čekat. Napočátku 60. let rychle zmizel nápis „Stalinovo“a nahradil ho název „Míru“. Letosje tomu 20 let, kdy se obě náměstí a dalšíulice postupně vracely ke svým starýmnázvům. Na orientačních tabulkách opětčteme slova Horní a Dolní. Neodrážejí žádnýpolitický režim, žádné politické vůdce,nevracejí se dokonce ani k prvorepublikovétradici. Připomínají nám historii mnohemstarší. Ukazují, jak lidé již ve 13. století tatonáměstí pojmenovali. Prostě a jednoduše podlejejich vnějšího charakteru. Jedno náměstí leželovýše vůči tomu druhému. Kruh se tedy doufejmeuzavírá a snad již nenastane důvod k dalšímupřejmenování.Labutí hrad48

RECENZEKresby Markéty Otavové v divadelní galeriiBohumír KolářPředkládaný text o výstavě Myšlenka… a ilustrace,která se uskutečnila v Galerii OldřichaŠimáčka v Moravském divadle ve dnech 21. ledna–13. února, je ohlédnutím za zdařilým výstavnímprojektem. Přesto doufám, že nikoli ohlédnutímzbytečným, jako není marné žádné svědectví, ježpřipomene událost příjemnou, a proto záslužnoua užitečnou.V Galerii Oldřicha Šimáčka bylo vystaveno17 kreseb Markéty Otavové v doprovodu stejnéhomnožství básní Ireny Šindlářové. Název výstavyMyšlenka… a ilustrace na pozvánce k vernisážinaznačil, že impulsem k výtvarné tvorbě vystavujícíautorky byl naplněný duchovní obzor, myšlenkovýtok, napájený životem, náměty, tužbami.Její tvorba je složena z výtvarných záznamůne-li všeho, tak alespoň mnohého, co prošlo jejímyslí a srdcem. Vystavené práce jsou přitažlivépředevším tím, že zjevují skutečnosti a okolnostimilé, povzbuzující nebo dokonce povznášející.Připojené verše Ireny Šindlářové pak dokládají, žetvorba Markéty Otavové dokáže i inspirovat, a toi ve sférách zcela vzdálených, které předpokládajísice odlišné tvůrčí nadání, ale značné myšlenkovésouznění.To bylo, zejména s ohledem na první společnévystoupení obou autorek, mimořádně vysoké,kvalitní a nenásilné. Co výstavu dokonale propojilo,možno nazvat lyrikou, poetismem, přírodníorientací, nalézáním kultivovaného prazákladu,z něhož se klubaly reálie nikoli do dramatickéhoděje, ale do vyrovnaného rozjímání. Výstavapředstavuje sedmnáctero přitakání světu, jehoharmonii a mollovým akordům – a je tedy záležitostív dobrém slova smyslu ženskou.Vhodné bude několika slovy se zmínit o obouautorkách.Markéta Otavová se v příštím roce setká s třicítkou,výtvarné tvorbě se věnuje od dětství, jakožákyně byla ovlivněna kvalitní pedagogickou péčípři studiu výtvarného oboru na ZUŠ MiloslavaStibora, profesně se však jako absolventka Vysokéškoly chemicko-technologické v Praze věnujechemii. Pátým rokem ilustruje knihovnický časopisKROK (Knihovnická revue Olomouckého kraje),vydávaný Vědeckou knihovnou. Její kresby mohlizhlédnout členové univerzitního campusu na výstavěv roce 2007.Irena Šindlářová se uplatňuje jako spisovatelka,publicistka a příležitostná básnířka, spolupracujes Českým rozhlasem Olomouc. Je autorkoudvanácti knižních titulů. Jsou mezi nimi knihypohádek a pověstí, ale i tituly se zaměřením namytologii a ezoteriku. Zpracovala i dějiny osmiobcí v regionu.Obě autorky už olomoucká veřejnost zná, společnouvýstavu však uspořádaly poprvé. MarkétaOtavová se představila celostránkovými ilustracemis názvy Svítání, Poledne, Večer, Tajemný úkol,Largo desolato, Odcházení, Zrození, Samota, ČasKROKFÓRUM49

KROKFÓRUMna čaj, Zpívající strom, Dobrá zpráva, Konec světa,Procházka, Paměť krajiny, Don Quijote, Zapomenutýkraj a Osudové setkání. Myšlenkovýmzákladem ilustrací je námět, téma, představa, tedyco je vnímáno jako velmi vzdálené výtvarnémukonkrétnu. To se teprve vytvářelo autorčinýmuchopením, jejím postojem. A ten je u MarkétyOtavové vždycky blízký pohlazení. Ilustrace působíharmonicky jak kresebnou linií, tak i kompozicí,tj. rozčleněním plochy, dislokací významovýchprvků a jejich výtvarnou komunikací, ale i odstíněnímbarev a jejich případným akcentováním.Zvlášť zřejmou kvalitu má její kresebná linie.Každá vystavená ilustraceje provázena veršiIreny Šindlářové. Žádnájejí báseň není psánav přísných regulíchřeči vázané. Autorkadala v tvorbě přednostbásni jako volně komponovanémyšlence,v níž občas nepohrdlaani dokonalým rýmem,ale většinou se spokojilapoužitím zvukovýchshod, které poetůmnabízí gramatický rým.Mnohé básně jsou komponoványna principuvolného verše. Bedlivěale sledovala, aby jejítexty v poetické polozeobrážely duchovní rovinuilustrací. V několikapřípadech je posunulado sféry ezoteriky, tedy filosofické oblasti, kamje umožněno vstupovat jen zasvěceným. Platíto například o myšlence „Od života k životu jenatažen provaz, po němž projdou jen ti, co majíkřídla…“Výstava v Galerii Oldřicha Šimáčka byla doklademo současných autorských snahách dvouOlomoučanek, které se rozhodly prezentovatumělecká díla, kolem nichž by bylo škoda jen„informativně projít“, nebo je dokonce minout.Repríza výstavy se plánuje ve veřejných prostoráchKnihovny města Olomouce v dubnu 2009.50

ProcházkaOd života k životuje natažen provazpo němž projdou jen tico mají křídlaA životema životem se dá procházetjen tehdypokud o těch křídlech víš.Navzdory větru.KROKFÓRUM51

Poezie ze šuplíku 2008KROKFÓRUMV rámci knižního veletrhu Libri 2008 (20.–22. 11. 2008) se konala také soutěž Poezie ze šuplíku,určená básníkům amatérům. Podmínkou bylo,že báseň, kterou do soutěže pošlou, nebyla dosudnikde publikována. Slavnostní vyhlášení výsledkůproběhlo 20. 11. na Výstavišti Flora Olomouc. Vítězovéobdrželi knižní a věcné ceny a na literárnímvečeru při vyhlášení přečetli své básně. V kategoriido 18 let bylo přihlášeno bylo 13 prací, zvítěziladesetiletá Lenka Červenková básní Melouny(2. místo Radoslav Horák – Smutné panování,3. místo Kristýna Chalupová – ***).MelounyLenka ČervenkováNa čem rostou melouny?Někteří říkají, že rostou na stromech,někdo zas říká na domech.A někdo říká na keřecha tam vidím krásný břeh.Tak se to trochu vyřešiloa nebo nevyřešilo?Někdo říká na stromecha někdo na domech.V kategorii nad 18 let bylo přihlášeno 57 prací,zvítězila Iva Chromiszaková básní ve formě haikuCo mám v horním šuplíku (2. místo Jiří Lamač– Jak zahrát fugu, 3. místo Mirka Javoříková –Klavírní). Absolutním vítězem soutěže se stalaIva Chromiszaková.Co mám v horním šuplíkuIva ChomiszakováV horním šuplíkuukryto spodní prádlo –básně na tělo.V porotě zasedali básníci Petr Hruška, JonášHájek, Radek Malý a Petr Palarčík.Jana NovákováJe meloun zelenina nebo ovoce?Bobule, peckovice nebo malvice?Vleze se meloun do lavice?Může meloun jíst opice?Má meloun ráda lvice?Může mi někdo z vás o něm říct více?52

Odposlechnuto v kuloárech knihovnyaneb Vše uděláme pro čtenáře…?E-mail:Prosím vás, napište rychle tomu čtenáři přede mnou,ať knihu dočte a okamžitě vrátí, já ji potřebuji, jinakneudělám zkoušku.Další e-mail:Slyšel jsem, že tady máte na prodej knihy. Vezmušest dílů Harryho Pottera a nabízím vám 200 Kč zakus. To je dobrý, ne? A jsem člověk solventní – kdybyse vám to zdálo málo, ještě vám padesátikorunupřidám.Osobní připomínka:Oddělejte prosím z toalet v knihovně ten rozprašovačvůně. Když se vrátím domů, jsem navoněný tak, žemi manželka nevěří, že jsem byl v knihovně, aleúplně někde jinde…Další osobní připomínka:Půjčila jsem si u Vás v knihovně tu učebnici ukrajinštiny.Je v ní ale hrozně moc chyb. Musíte tu učebnicipřepracovat… Pište si , budu Vám jednotlivé chybydiktovat.Rozhovor ve studovně novin:Potřebuji 19 ročníků novin, konkrétně Katolický týdeník.Mám venku nachystané auto. Mohli byste mije naložit přímo do auta? Vrátím vám je za měsíc.Další rozhovor ve studovně novin:Objednala jsem si 30 ročníků Rudého práva,roky 1955–1985, kde je mám nachystané?Promiňte, slečno, ale to je objem několika desítekmetrů ve skladu, tím bychom zaskládali celoustudovnu.Aha, tak to mi stačí stejně jen červen 1973, jendo toho jsem se chtěla podívat…KROKFÓRUMPoznámka k posledním dvěma rozhovorům:Svázané ročníky časopisů a časopisů se nikdy nepůjčujíčtenářům domů, a do studovny v malémomezeném počtu denně. Ale zamyslíme se nadsebou…53

Doteky krásy starověku v olomoucké městské knihovněKROKFÓRUMKnihovna městaOlomouce uspořádalave spolupráci s kulturníasociací Nová Akropolisve své pobočcena Brněnské uliciputovní dotykovouvýstavu archeologickýchreprodukcí pronevidomé s názvemDoteky věčné krásy, která potrvá do 27. února2009. Prezentovány byly vybrané exponáty zesouboru, zpracovaného unikátní metodou týmemspecialistů z Technického muzea v Brně, který čítávíce než 100 motivů ze starodávných kultur Řecka,Egypta, Říma, Orientu, Jižní a Střední Ameriky,ale také Čech a Moravy. Výběr provedla vedoucíoddělení pro slepeckou historii tohoto muzea.Součástí výstavy byla slavnostní vernisáž 15. ledna2009, koncipovaná jako pásmo poezie s názvem„Na křídlech Múz“, sestavené z ukázek výjimečnýchbásnických výtvorů básnictví starověkýchkultur. Expozice je opatřena popisky v Braillověpísmu. Výstava je však vhodná i pro návštěvníkyvidící, pro něž jsou instalovány fotografie s námětyEgypta.Knihovna města Olomouce, instituce veřejnéslužby, se tak snaží přispět k prolínání a vzájem-nému obohacení dvou světů, tedy lidí nevidomýcha s handicapem absentujícím, stírání rozdílů mezimajoritou a minoritami a vytváření po všech stránkáchbezbariérové, otevřené společnosti.Radim Karlach54

DUBENREGIONÁLNÍ KULTURNÍ OSOBNOSTIDohnal, Alois – hudebník; skladatel; folklorista;spisovatel* 26. 04. 1929 Hlinsko, okr. Přerov† 11. 08. 2000 Lipník nad Bečvou, okr. PřerovMísta působení: Přerov; Lipník nad Bečvou, okr.Přerov; Osek nad Bečvou, okr. PřerovPozn.: ve vlastivědné práci se věnoval lipenskémuZáhoříLiteratura: Lidová kultura. Národopisná encyklopedieČech, Moravy a Slezska. 1. Praha2007; Osobnosti střední Moravy 1999. Olomouc1998.Entner, Valerian – prozaik; redaktor* 04. 04. 1889 Roštoutky, okr. Vyškov† 03. 09.1940 Mauthausen (Rakousko)Pozn.: autor románů, fejetonůLiteratura: Kdy zemřeli…? 1937–1962. Praha1962.Folprecht, Josef – literární historik; etnograf; publicista;překladatel; filolog* 06. 04. 1879 Lanžhot, okr. Břeclav† 28. 05. 1950 PrahaPozn.: překládal z ruštiny; přednosta oddělení pročeskoslovenské školství v zahraničí; organizátorškolství na Slovensku, zajímal se o dialektologiia dějiny slovanských literaturLiteratura: Kdy zemřeli…? 1937–1962. Praha1962; Lexikon české literatury. Osobnosti, díla,instituce. 1. A-G. Praha 1985; Pedagogickáencyklopedie. 1. Praha 1938.Herzog, Josef – publicista* 12. 04. 1859 Hrubý Jeseník, okr. Nymburk† 26. 01. 1943 BrnoMísta působení: Žďár nad SázavouPozn.: autor literatury z oboru matematiky a pedagogikyLiteratura: Zejda, R. – Jurman, H. – Havlíková, L.:Slovník spisovatelů okresu Žďár nad Sázavou.Velké Meziříčí 1992.Horečka, Svatopluk – překladatel; redaktor* 25. 04. 1929 Ostrava† 15. 07. 2006 PrahaPozn.: redaktorem SNKL (později Odeon); překládalz francouzštiny a němčiny; redigovalčasopis Světová literatura; spolupracovals rozhlasemLiteratura: Šuleř, O.: Laskavé medailony. Ostrava2007; Slovník osobností kulturního a společenskéhoživota Valašska 2000. Valašské Meziříčí2000.Kořínek, Jan – překladatel* 04. 04. 1889 Oplocany, okr. Přerov† 16. 03. 1952 PrahaMísta působení: KroměřížLiteratura: Osobnosti střední Moravy 1999. Olomouc1998.REGIONÁLNÍ OSOBNOSTI55

REGIONÁLNÍ OSOBNOSTIKundera, Milan – básník; dramatik; esejista; prozaik;překladatel* 01. 04. 1929 BrnoPozn.: přednášel na FAMU světovou literaturu;v 60. letech patřil k představitelům české kulturníopozice; po roce 1968 zákaz publikování;v roce 1979 zbaven čs. občanství; žije ve Francii;jeho dílo je překládáno do řady jazykůLiteratura: Slovník českých spisovatelů. Toronto1982; Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích.2. Praha 1997; Český biografický slovníkXX. století. 2. K-P. Praha 1999.Ošťádal, Josef – filolog* 28. 04. 1839 Odrlice, okr. Olomouc† 05. 04. 1915 KlatovyMísta působení: OlomoucLiteratura: Osobnosti střední Moravy 1999. Olomouc1998.Pícha, Mořic – spisovatel* 08. 04. 1869 Šebetov, okr. Blansko† 12. 11. 1956 Hradec KrálovéPozn.: sídelní biskup královéhradecký; autor teologickýchspisů; přední znalec církevního práva– autor řady spisů z tohoto oboru; působil naKarlovarsku, v Praze, v Hradci Králové; poroce 1950 komunistickým režimem faktickyizolovánLiteratura: Kdy zemřeli…? 1937–1962. Praha1962.Potěhník, Alois – organizátor kulturního života;básník; překladatel* 18. 04. 1829 Bohousová, okr. Ústí nad Orlicí† 1898Místa působení: Zlín-Malenovice, okr. ZlínPozn.: pro potřeby Čtenářského spolku budovalknihovnu; psal básně pro dětiLiteratura: Minulost a současnost Malenovic. Gottwaldov1986.Raab, Rudolf – prozaik* 06. 04. 1899 Kunčice, okr. Opava† 25. 05. 1936 Rychvald, okr. KarvináMísta působení: Lutyně, okr. Karviná; Rychvald,okr. KarvináOblast působení: Opavsko; TěšínskoPozn.: jeho literární práce otiskoval V. MartínekLiteratura: Ficek, V.: Biografický slovník širšíhoOstravska. 1. Opava 1972.Siebenschein, Hugo – filolog; literární historik;překladatel* 06. 04. 1889 Strážnice, okr. Hodonín† 13. 12. 1971 PrahaPozn.: germanista; působení na UK v Praze; překladyGoetha; autor řady učebnic němčiny;průkopník rozhlasových jazykových kursůLiteratura: Kdy zemřeli…? 1971–1974 a 1935–1970. Praha 1974; Český biografický slovníkXX. století. 3. Q-Ž. Praha 1999.Sladký, Václav – kulturně-osvětový pracovník;muzejní pracovník; historik* 20. 04. 1879 Praha† 10.04. 1940 ProstějovMísta působení: Opava; Ostrava-Přívoz, okr. OstravaPozn.: v letech 1908–14 uveřejňoval recenze vlastivědnéliteratury ve Věstníku Matice opavské;byl kustodem muzea Matice opavské56

Literatura: Biografický slovník Slezska a severní Moravy.3. Opava – Ostrava 1995; Ficek, V.: Biografickýslovník širšího Ostravska. 1. Opava 1972.Stromšík, Jiří – překladatel* 01. 04. 1939 Valašské Meziříčí-Krhová, okr.VsetínPozn.: pracoval jako nakladatelský redaktor Odeonu;překlady z němčiny; nositel Státní cenyza překladatelské díloLiteratura: Slovník osobností kulturního a společenskéhoživota Valašska 2000. ValašskéMeziříčí 2000.Středovský, Jan Jiří Ignác – historik; prozaik* 16. 04. 1679 Brumov, okr. Zlín† srpen 1713 Pavlovice u Přerova, okr. PřerovMísta působení: Olomouc; Pavlovice u Přerova,okr. Přerov; Dřevohostice, okr. Přerov; UherskéHradištěPozn.: význam jeho díla spočívá v buditelskémpřínosu; autor hagiografických, historickýcha vlastivědných spisů o dějinách MoravyLiteratura: Biografický slovník Slezska a severníMoravy. 7. Ostrava 1996; Lidová demokracie,21.7.1992; Slovník osobností kulturníhoa společenského života Valašska 2000. ValašskéMeziříčí 2000.Štech, Václav – divadelník; dramatik; prozaik;publicista* 29. 04. 1859 Kladno, okr. Chrudim† 23. 02. 1947 PrahaMísta působení: BrnoPozn.: přispíval do časopisů Svornost, Svobodnýobčan, Květy, Zlatá Praha; měl zásluhy o založenídivadla Uranie a Městského divadla naKrálovských Vinohradech v PrazeLiteratura: Chmel, Z.: Galerie brněnských osobností.4. S-T. Brno 2005; Dufková, E.: Postavybrněnského jeviště. 3. Brno 1994.Štěrbová, Alena – divadelní historička; divadelníteoretička; literární historička; rozhlasovápracovnice* 25. 04. 1939 Kelčany, okr. HodonínMísta působení: Olomouc; OstravaPozn.: zabývá se dějinami české literatury prvnípoloviny 20. stoletíLiteratura: Panorama české literatury. Olomouc1994; Kolář, B.: Z paměti literární Olomouce.Olomouc 2004; Málková, I. – Urbanová,S.: Literární slovník severní Moravy a Slezska(1945–2000). Olomouc 2001.Weiser, Erwin – básník; novinář; vlastivědný pracovník* 30. 04. 1879 Vídeň (Rakousko)† 26. 04. 1968 Weilheim (Německo)Místa působení: BruntálPozn.: v Bruntále založil a vedl vlastivědný časopisFruedenthaler Ländchen; podílel se na vydávánívlastivědných publikací; jako básník seinspiroval německým romantismemLiteratura: Biografický slovník Slezska a severníMoravy. Nová řada. 9 (21). Ostrava 2006.KVĚTENBenedikt, Moritz – redaktor; publicista; vydavatel* 27. 05. 1849 Kvasice, okr. Kroměř힆 18. 03. 1920 Vídeň (Rakousko)REGIONÁLNÍ OSOBNOSTI57

REGIONÁLNÍ OSOBNOSTIPozn.: vydavatel a majitel deníku Neue Freie Presseve VídniLiteratura: Biografický slovník českých zemí. [4.]Bene-Bez. Praha 2006.Cyliak, Stanislav – básník; dramatik; prozaik* 06. 05. 1859 Brno† 12. 04. 1939 BrnoMísta působení: Brno; Veverská Bitýška, okr. Brno-venkov;Želetava, okr. TřebíčLiteratura: Biografický slovník českých zemí. [9.]C. Praha 2008; Kunc, J.: Slovník soudobýchčeských spisovatelů. Praha 1945; Pernica,B.: Písemnictví na západní Moravě. Přerov1938.Daněk, Jiří Hnát – dramatik; dramaturg; prozaik;výtvarník* 01. 05. 1959 Ostrava-Zábřeh, okr. OstravaMísta působení: OstravaPozn.: od roku 1994 se věnuje svobodnému povolání,zvláště publicistice, kreslenému humorua beletriiLiteratura: Machala, L.: Průvodce po novýchjménech české poezie a prózy 1990–1995.Olomouc 1996; Málková, I. – Urbanová, S.:Literární slovník severní Moravy a Slezska(1945–2000). Olomouc 2001.Fürnberg, Louis – básník; spisovatel; literárníteoretik; překladatel* 24. 05. 1909 Jihlava† 23. 06. 1957 Výmar (Německo)Místa působení: JihlavaPozn.: překládal českou poezii do němčiny; veVýmaru byl ředitelem Badatelského a památkovéhoústavu klasické literatury; stal se spoluzakladatelemčasopisu Weimarer BeiträgeLiteratura: Göbl, L.: Osobnosti Vysočiny. 1. Pelhřimov2005; Iliev, J.: Kalendárium jihomoravskýchosobností a událostí 1986–1990. Brno1986.Kožík, František – autor libret; autor rozhlasovýchher; filmový scenárista a dramaturg; rozhlasovýdramaturg; dramatik* 16. 05. 1909 Uherský Brod, okr. Uherské Hradiště† 05. 04. 1997 PrahaMísta působení: BrnoPozn.: v letech 1941–51 rozhlasový dramaturgv Praze; 1956–74 dramaturg a scenárista ČeskoslovenskéhofilmuLiteratura: Štěrbová, A. – Lazorčáková, T.: Uměleckéosobnosti brněnského rozhlasu. Olomouc2001; Hrabák, J.: František Kožík. Praha1984; Slovník českých spisovatelů. Praha 1964;Český biografický slovník XX. století. 2. K-P.Praha 1999; Chmel, Z.: Galerie brněnskýchosobností. 1. A-K. Brno 1998.Krejčí, Stanislav – básník; prozaik; dramatik* 02. 05. 1889 Dolany, okr. Olomouc† 29. 07. 1974 OlomoucMísta působení: Dolany, okr. OlomoucPozn.: psal také hanáckým nářečím; bývá řazenk ruralistůmLiteratura: Šuleř, O.: Laskavé medailony. Ostrava2007; Slavík, B.: Hanácké písemnictví. Olomouc1940; Zpravodaj Vlastivědné společnostimuzejní v Olomouci, 1979, č. 11–12; Všetička,F.: Olomouc literární. Olomouc 2002.58

Kunz, Jaroslav – spisovatel* 09. 05. 1869 Brno† 15. 09. 1933 PrahaPozn.: autor memoárů osvětlujících poslední létaRakouska-Uherska; přítel Petra BezručeLiteratura: Lexikon české literatury. Osobnosti,díla, instituce. 2/II. K-L. Praha 1993.Nos, Pepa – harmonikář; hudební skladatel; kytarista;textař; zpěvák* 16. 05. 1949 ŠumperkPozn.: dětství prožil ve Vidnavě; písničkář; zhudebniltexty Durycha, Gellnera, Préverta; vedekurzy jógyLiteratura: Rohál, R.: Populární slovník českýchzpěváků. Praha 2004; Rock & Pop, 1, 1990, č.10; Matzner, A. – Poledňák, I. – Wasserberger,I.: Encyklopedie jazzu a moderní populárníhudby. 3. Praha 1990.Opavská, Jarmila – básnířka; houslistka* 13. 05. 1929 Orlová, okr. Karvinᆠ21. 01. 1999 OlomoucLiteratura: Machala, L.: Průvodce po nových jménechčeské poezie a prózy 1990–1995. Olomouc1996.Pavlík, Matěj – spisovatel; redaktor; vydavatel* 26. 05. 1879 Hrubá Vrbka, okr. Hodonín† 04. 09. 1942 PrahaMísta působení: Brumovice, okr. Opava; Karlovice,okr. Bruntál; Kroměříž; Olomouc; Přerov;Třebíč; Řimice, okr. OlomoucPozn.: první pravoslavný biskup u nás; v roce 1921přijal jméno Gorazd; popraven nacistyLiteratura: Biskup Gorazd. Z díla. Praha 1988;Šuvarský, J.: Biskup Gorazd. Praha 1979; Československýbiografický slovník. Praha 1992.Preclík, Vladimír – sochař; spisovatel* 23. 05. 1929 Hradec Králové† 03. 04. 2008 PrahaMísta působení: BrnoPozn.: děkan a profesor VUT BrnoLiteratura: Purketová, J.: O životě a díle českýchpedagogů. Brno 1999.Pujman, Ferdinand – divadelní teoretik; publicista;operní režisér; překladatel* 23. 05. 1889 Nížkov, okr. Žďár nad Sázavou† 17. 12. 1961 PrahaMísta působení: BrnoPozn.: v letech 1926–60 působil jako režisér operyNárodního divadla v Praze; prof. na pražskéAMU, kde založil Operní studio; významnáje jeho přednášková a publicistická činnost– přispíval do více než 30 časopisů a novin;manžel Marie PujmanovéLiteratura: Göbl, L.: Osobnosti Vysočiny. 1. Pelhřimov2005; Janota, D. – Kučera, J. P.: Maláencyklopedie české opery. Praha 1999; Postavybrněnského jeviště. 1. Brno 1984; Český biografickýslovník XX. století. 2. K-P. Praha 1999;Prchal, J.: Biografický slovník Polenska. Polná2002; Český taneční slovník. Praha 2001.Selinger, Lubomír – koncertní zpěvák; redaktor;prozaik* 20. 05. 1929 Nové Syrovice, okr. TřebíčMísta působení: BrnoREGIONÁLNÍ OSOBNOSTI59

REGIONÁLNÍ OSOBNOSTIPozn.: v Práci uveřejnil četné články o opeře,operetě a baletu; autor literatury faktu a řadydobrodružných děl, která vydává pod pseudonymemLiteratura: Almanach českých novinářů 1989–2008. Praha 2008; Československý hudebníslovník osob a institucí. 2. M-Ž. Praha 1965.Spáčil, Jindřich – autor dětské literatury; prozaik;publicista* 24. 05. 1899 Kvasice, okr. Kroměř힆 20. 11. 1978 KroměřížMísta působení: Hulín, okr. Kroměříž; Kroměříž;Kvasice, okr. Kroměříž; Lednice, okr. BřeclavPozn.: v Kroměříži organizoval kulturní akce;publikoval v časopisech Pestrý týden, Haná,Ruch, Kolo aj.Literatura: Šuleř, O.: Laskavé medailony. Ostrava2007; Biografický slovník Slezska a severníMoravy. 6. Ostrava 1996; Slovník českých spisovatelů.Praha 1964.Šiler, Vladimír – překladatel; filosof* 07. 05. 1949 ZnojmoMísta působení: ZnojmoOblast působení: OstravskoLiteratura: Stehlíková, D.: Osobnosti Znojma.Znojmo 1996.Štefanides, Jiří – literární historik; divadelníkritik* 31. 05. 1949 Vamberk, okr. Rychnov nad KněžnouMísta působení: Ostrava; OlomoucPozn.: pravidelně recenzoval divadelní představeníostravských scénLiteratura: Málková, I. – Urbanová, S.: Literárníslovník severní Moravy a Slezska (1945–2000).Olomouc 2001.Tkáč, Ignác – publicista; překladatel; vydavatel;filolog; literární historik* 20. 05. 1839 Frýdek-Nové Dvory, okr. Frýdek-Místek† 10. 08. 1910 Vídeň (Rakousko)Místa působení: Uherské HradištěOblast působení: Frýdecko; moravské SlováckoPozn.: dlouholetý profesor německého gymnáziav Uherském Hradišti; přispíval do řady časopisů;připravoval odborné ediceLiteratura: Biografický slovník Slezska a severníMoravy. 11. Ostrava 1998; Ficek, V.: Biografickýslovník širšího Ostravska. 1. Opava 1972.Tmé, Miroslav – divadelní kritik; literární kritik;básník* 10. 05. 1909 Brno-Líšeň, okr. Brno† 10. 11. 1998 BrnoMísta působení: BrnoPozn.: zabýval se tvorbou pro děti a mládežLiteratura: V roce 1998 zemřeli. Brno 1999; Ladění,3(8), 1998, č. 4.Tomášek, Martin – literární historik* 26. 05. 1969 Frýdlant, okr. LiberecMísta působení: Ostrava-Poruba, okr. Ostrava;OstravaPozn.: zabývá se literaturou přelomu 19. a 20.století a prózou vznikající v první polovině20. století na severní Moravě a ve Slezsku;příspěvky v časopise TvarLiteratura: Málková, I. – Urbanová, S.: Literární60

slovník severní Moravy a Slezska (1945–2000).Olomouc 2001.Trefulka, Jan – literární kritik; prozaik; redaktor;scenárista* 15. 05. 1929 BrnoMísta působení: BrnoPozn.: po roce 1969 zbaven možnosti publikovat –do roku 1989 publikoval v zahraničí (Kanada,Německo)Literatura: Adamovič, I.: Slovník české literárnífantastiky a science fiction. Praha 1995; Slovníkčeských spisovatelů. Toronto 1982; Českýbiografický slovník XX. století. 3. Q-Ž. Praha1999.ČERVENBourek, Josef Miroslav – operetní zpěvák; dramatik* 24. 06. 1919 Praha† 07. 10. 1984 OlomoucMísta působení: Český Těšín, okr. Karviná; OlomoucPozn.: autor dramatizací a jevištních adaptacípohádekLiteratura: Olomoucké hřbitovy a kolumbária.Olomouc 2001.Čichoň, Petr – básník; redaktor* 23. 06. 1969 OstravaMísta působení: BrnoPozn.: redaktor nakladatelství Votobia, Vetus Via;člen redakce časopisu HostLiteratura: Machala, L.: Průvodce po novýchjmé nech české poezie a prózy 1990–1995.Olomouc 1996; Málková, I. – Urbanová, S.:Literární slovník severní Moravy a Slezska(1945–2000). Olomouc 2001.Dostál, Josef – spisovatel; redaktor* 06. 06. 1859 Příkazy, okr. Olomouc† říjen 1942 Příkazy, okr. OlomoucMísta působení: BrnoPozn.: místopisný a pedagogický spisovatelLiteratura: Kdy zemřeli…? 1937–1962. Praha1962.Fiala, Otakar – editor; literární historik; textolog* 02. 06. 1889 Jaroměřice nad Rokytnou, okr.Třebíč† 03. 01. 1977 BrnoMísta působení: Brno; Prostějov; TřebíčPozn.: badatelské úsilí soustředil na dílo O. BřezinyLiteratura: Lexikon české literatury. Osobnosti,díla, instituce. 1. A-G. Praha 1985.Gawrecki, Drahoslav – bibliograf; knihovník; básník;překladatel* 15. 06. 1919 Prostějov† 19. 10. 1988 PrahaMísta působení: Frýdek-Místek; Olomouc; Opava;OstravaPozn.: od roku 1962 působil v knihovnách v Praze;publikoval v časopisech a novinách; překládalz polštinyLiteratura: Biografický slovník Slezska a severníMoravy. Nová řada. 6 (18). Ostrava 2005;REGIONÁLNÍ OSOBNOSTI61

REGIONÁLNÍ OSOBNOSTIŠuleř, O.: Laskavé podobizny. Ostrava 2005;Čtenář, 1988, č. 12. – příloha; Málková, I. –Urbanová, S.: Literární slovník severní Moravya Slezska (1945–2000). Olomouc 2001.Höger, Karel – divadelní herec; filmový herec;televizní herec; recitátor* 17. 06. 1909 Brno† 04. 05. 1977 PrahaMísta působení: BrnoPozn.: v letech 1940–77 člen činohry Národníhodivadla v Praze; pedagogické působení naAMULiteratura: Fikejz, M.: Český film. Herci a herečky.1. A-K. Praha 2006; Adamcová, A.: Karel Höger.Praha 1962; Postavy brněnského jeviště.1. Brno 1984; Přádná, S.: Karel Höger. Praha1988; Český biografický slovník XX. století. 1.A-J. Praha 1999.Hořínek, Antonín – dramatik; kronikář; kulturněosvětovýpracovník; redaktor; prozaik* 04. 06. 1879 Kunčičky, okr. Ostrava† 13. 03. 1960 OstravaMísta působení: OstravaOblast působení: TěšínskoPozn.: působil jako kronikář Slezské Ostravy; vztahdíla ke kraji; přátelství s F. Sokolem TůmouLiteratura: Biografický slovník Slezska a severníMoravy. 4. Opava – Ostrava 1995; Šuleř, O.:Laskavé podobizny. Ostrava 2005; Ficek, V.:Biografický slovník širšího Ostravska. 1. Opava1972.Jelínek, Ivan – básník; literární kritik; novinář;prozaik; překladatel; rozhlasový redaktor* 06. 06. 1909 Kyjov, okr. Hodonín† 27. 09. 2002 Surrey (Velká Británie)Místa působení: BrnoPozn.: pracoval před válkou v Brně jako redaktorLidových novin; později přešel do redakcepražského Radiožurnálu; roku 1939 emigrovalna Západ: nejprve organizoval vysílání proČeskoslovensko z rozhlasové stanice ve Fécampuv Normandii, pak pracoval pro československévysílání BBC; po válce se vrátil doPrahy, ale na podzim roku 1947 znovu odešeldo Anglie; působil jako kulturní redaktorv československém oddělení zahraničníhovysílání BBC v LondýněLiteratura: Rotrekl, Z.: Skrytá tvář české literatury.Toronto 1987; Slovník českých spisovatelů.Toronto 1982; Český biografický slovník XX.století. 1. A-J. Praha 1999.Just, Antonín Josef Ludvík – prozaik; básník* 13. 06. 1809 Polná, okr. Jihlava† 25. 10. 1871 Vídeň (Rakousko)Pozn.: některé prameny uvádějí jako rok narození1808, další 1810; znalec klasických jazyků; psaldo německých časopisů pedagogická, didaktickáa historická pojednání; působil v DolnímRakousku; vydal soubor básní (ódy a hymnyz období klasicismu) v latině, řečtině a češtiněLiteratura: Prchal, J.: Biografický slovník Polenska.Polná 2002.Kallab, Jaroslav – básník; publicista* 24. 06. 1879 Nové Město na Moravě, okr. Žďárnad Sázavou† 10. 02. 1942 Brno62

Místa působení: BrnoPozn.: roku 1922 založil a redigoval čas. Péčeo mládež; profesor Masarykovy univerzityBrnoLiteratura: Šlechtová, A. – Levora, J.: ČlenovéČeské akademie věd a umění 1890–1952. Praha2004; Zejda, R. – Jurman, H. – Havlíková,L.: Slovník spisovatelů okresu Žďár nad Sázavou.Třebíč 1992.Ostravický, Čeněk – básník; redaktor* 12. 06. 1869 Frýdek, okr. Frýdek-Místek† 05. 05. 1912 Cleveland (USA)Pozn.: roku 1906 odjel do USA, pracoval zde jakoredaktor v listu Američan v Clevelandu, vedlamerické Dělnické listy, psal do Hlasu liduv New Yorku; překládal z angličtinyLiteratura: Biografický slovník Slezska a severníMoravy. 4. Opava – Ostrava 1995; Šuleř, O.:Laskavé podobizny. Ostrava 2005; Doupalová,E.: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelůmoravských lidových pověstí. Praha 1988;Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska.3. Opava 1979.Sekotová, Jaromíra – autorka dětské literatury;básnířka; literární publicistka; prozaička* 14. 06. 1919 Brno† 26. 08. 1994Místa působení: Brno; Jihlava; PřerovPozn.: publikovala články, zejména v jihlavskéJiskřeLiteratura: Tvar, 5, 1994, č. 16, příl.Schlossar, Anton – historik; etnograf; folklorista;literární historik* 27. 06. 1849 Opava† 01. 08. 1942 Štýrský Hradec (Rakousko)Pozn.: zaměřil se na novější historií Štýrska a životopisyjeho významných osobností; věnoval téžpozornost štýrskému a tyrolskému hornictvía běžnému životu na venkově i ve městě; zabývalse studiem štýrské lidové písně a lidovéslovesnostiLiteratura: Biografický slovník Slezska a severníMoravy. Nová řada. 8 (20). Ostrava 2006.Strakoš, Jan – literární kritik; literární teoretik;překladatel; redaktor* 01. 06. 1899 Fryčovice, okr. Frýdek-Místek† 13. 04. 1966 Sion (Švýcarsko)Místa působení: Kroměříž; Místek, okr. Frýdek-Místek; Olomouc; OstravaPozn.: publikoval v periodikách Tvar, Rozmach,Život, Řád; v letech 1933–41 byl v redakčníradě Akordu; v roce 1951 odešel do exiluLiteratura: Biografický slovník Slezska a severníMoravy. 5. Opava – Ostrava 1996; Ficek, V.:Biografický slovník širšího Ostravska. 5. Opava1983; Slovník českých spisovatelů. Toronto1982.Svoboda, Bruno Arnošt – varhaník; skladatel;básník* 17. 06. 1919 Štěpánov, okr. Olomouc† 03. 08. 1983 Grimbergen (Belgie)Místa působení: Litovel, okr. Olomouc; Pňovice,okr. OlomoucLiteratura: Osobnosti střední Moravy 1999. Olomouc1998REGIONÁLNÍ OSOBNOSTI63

REGIONÁLNÍ OSOBNOSTIVeselský, Jaroslav Maria – dramatik* 30. 06. 1909 Štěpánov† 13. 12. 1981 Kyjov, okr. HodonínMísta působení: Kyjov, okr. HodonínLiteratura: Bystřicko, 1991, prosinec.Zamazal, Josef – kreslíř; malíř; teoretik výtvarnéhoumění* 20. 06. 1899 Vsetín† 15. 02. 1971 BrnoMísta působení: BrnoPozn.: na pražské akademii byl žákem Preislera,Nechleby a Štursy; dále se vzdělával v Drážďanech,Berlíně, Mnichově, Vídni a Paříži;jako ilustrátor přispíval do Lidových novin,Nebojsy a do Šlehů; jako odborný spisovateldo Grafického obzoru, Bibliofila, Veraikonua dalších časopisůLiteratura: Hlušička, J.: České moderní malířstvív Moravské galerii v Brně. 2. Brno 1989; Toman,P.: Nový slovník československých výtvarnýchumělců. Ostrava 1993; Mikulcová,M. – Graclík, M.: Kulturní toulky Valašskem.Frýdek-Místek 2001.Zbavitel, Alois – kronikář; kulturně-osvětový pracovník;muzejní pracovník; redaktor; vlastivědnýpracovník* 18. 06. 1889 Frenštát pod Radhoštěm, okr. NovýJičín† 27. 02. 1977 OstravaMísta působení: Příbor, okr. Nový Jičín; Brno;Frenštát pod Radhoštěm, okr. Nový Jičín;Opava; Valašské Meziříčí, okr. VsetínOblast působení: FrenštátskoPozn.: od roku 1972 kronikář Frenštátu pod Radhoštěm;autor vlastivědných prací; působil i naSlovenskuLiteratura: Biografický slovník Slezska a severníMoravy. 3. Opava – Ostrava 1995; Ficek, V.:Biografický slovník širšího Ostravska. 3. Opava1979.Vyobrazení na protější straně: Historický fond Vědecké knihovny v Olomouci obohatila unikátní rukopisnámapa z 18. století, která zachycuje postup pruského obléhání Olomouce v roce 1758. Dokument byl zakoupenv zahraničním antikvariátu v lednu 2009. Mapa je zhotovena technikou kolorované perokresbyna papírový list o rozměrech 48×38 cm a datovat ji lze přibližně k roku 1758. Je na ní zachycena podobaolomoucké pevnosti, rozsah opevnění s bastiony, bránami i předsunutými pevnůstkami a vyobrazenoje také několik předměstských obcí. Mapa je raritou díky neobvykle přesnému zakreslení obléhacíchprací, provedených od května do počátku července 1758. Přehledně zobrazuje postup pruské armádytakřka den po dni. Nový dokument bude v nejbližší době digitalizován a vystaven v digitální knihovněmap VKOL.64

Filozofický potlach.Helena Veliková s Alexandrem TomskýmAktualizace fond a zmny v elektronickémkatalogu ve Vdecké knihovn v Olomouci– Libuše Machaová a Blanka SedlákováUmní povýšit hodnotu slova.O slovenské a japonské kaligrafii– Dušan KállayVykácej alej a budou se ti zdát jiné sny– Václav CílekBásník Jií Wolker oima grafoložky– Helena Veliková1Zastaveníka v olomouckých ulicích– Nela Chládková