PDF, 4 MB - Braunoviny - B. Braun Medical sro

C E S T Ystředí než válečném – v Royal Botanic Garden (Královskábotanická zahrada). Teď navečer je příhodná doba na procházkupo břehu jednoho z jejích jezírek nebo mezi keřia rostlinami třeba z Nové Kaledonie. Uprostřed zahradyje rozsáhlý tropický les, v jehož korunách visí desítkynetopýrů (Flying Fox)! Slunce ještě nezapadlo, takže je naně zatím brzo a spí. Visí hlavou dolů, hlavičky zabalenév křídlech, jak si stíní oči před světlem. Spontánně se tuusadili před několika lety a už zůstali.Slunce pomalu zapadá a já se vracím do hostelu. Dávámsi poslední australskou večeři a pak se o pár ulic dál stavujina Internetu. Posílám příspěvek do Cest, který je dnestrochu ufňukaný, protože se mi z Austrálie vůbec nechce.Navíc odlétám do oblasti, která kvůli socialistickým Francouzům,jejichž je zámořským územím, patří k nejdražšímna zeměkouli. Odlétám do Francouzské Polynésie, kde chcipobýt na ostrovech Tahiti a Moorea, než se přes Velikonočníostrov dostanu na jihoamerický kontinent. Sám jsemsi to ale vybral, tak nemá cenu si stěžovat.Dlouhodobýspolupracovník redakceDavid Kučera se v červenci1999 vrátil z cesty kolemsvěta. Nyní vám napokračování nabízí deníkz této výpravy.Kompletní texty najdetena internetovýchstránkach http://eCesty.czmetrů tříští talíř na malé kousky. Břicho je ale celé a bavičza potlesku davu vstává neporušen (ani hřebíky mu ze zadnetrčí). Skvělé číslo zasluhující si příspěvek.V parku za Southgate stojí velká kamenná Shrine of Remembrance(Pamětní svatyně) připomínající australskéa novozélandské vojáky padlé v 1. světové válce. Uvnitřje na podlaze uprostřed kámen, přes nějž, přesněji řečenopřes slovo Love na něm vytesané, každý rok 25. dubna(Anzac Day) přesně v 11 hodin přejde sluneční paprsekproniknuvší skleněným stropem svatyně. Symbolicky je takpřipomenut konec války. Z terasy na vrcholu památníku jedobrý výhled přes Southgate na centrum s mrakodrapy.Od svatyně přecházím ulici a ocitám se v úplně jiném pro-Den 243, pondělí 19. 4. 1999Asi jsem si po zvonění budíku ještě pár minut přispal,protože nestíhám. Co nejrychleji se myju, snídám, balímposlední věci, a dokonce jsem našel i peněženku, kteroujsem před snídaní někam založil. Ať se snažím sebevíc, doTransit centra přibíhám, právě když letištní autobus odjíždí.Smůla. Snad nebude vadit, když přijedu na letiště o půlhodiny později. Ostatně jde jen o let na Nový Zéland, cožje pro Australany za humny.Cesta na letiště trvá asi půl hodiny. Vystupuju před halouQANTAS, hned si jdu odbavit batoh a vyměnit posledníaustralské dolary. Fronta na výstupní razítko je doceladlouhá a pak mě ještě zdržuje podezřívavý celník, kterémuse nelíbí, že nechci do jejich superprohlížecího rentgenovéhotunelu dát svůj foťák a filmy. Bere si mě stranoua otevírá skoro všechny krabičky a ještě před ním musímsundat objektiv, aby se mohl podívat dovnitř.Sedám si před východ, kde je ohlášen let do Aucklandu,a čekám asi patnáct minut. V devět začínáme nastupovat(LanChile ve městě právě otevírá), takže vůbec nevím, jakje to s mým letem Auckland-Papeete, protože jsem jimnestihl zavolat. Však ono to nějak dopadne.Poletíme Boeingem 767-300. Je skoro plný, spoj do Aucklanduje asi hodně oblíbený a navíc v něm letí lidi jakojá, kteří v Aucklandu přestoupí do letadla ze Sydney, ježpokračuje do Francouzské Polynésie. Můj dnešní programby se tedy měl skládat ze dvou letů: Melbourne-Aucklanda Auckland-Papeete. Do Papeete bychom měli přiletět předpůlnocí. Tak pozdě večer se už prý dá do centra dostat jenšíleně drahým taxíkem (údajně 20-25 dolarů za 6 kilometrůjízdy), noc proto nejspíš strávím na letišti.Shrine of Remembrance25