vox pediatriae 10/2008

V O X P E D I A T R I A Eobjev zveřejněný v lékařském časopise Pediatrics.Virus se předává při početíAmeričtí dětští lékaři vyšetřili celkem 250 dětí. Virus HHV-6 odhaliliu 85 malých pacientů, z nichž 43 se s virem už narodilo. Dvaačtyřicetdětí se nakazilo až po porodu. Caroline Breese Hallová zpočátku předpokládala,že v pozadí vrozené nákazy dětí virem HHV-6 stál přechodviru z matky na plod přes placentu. Tento mechanismus infekce se všakprokázal jen u 14 % dětí.Drtivá většina měla dědičnou informaci viru zabudovanou ve své DNA.Stejným způsobem měl virus začleněn do dědičné informace aspoňjeden z jejich rodičů. Dítěti jej předali při početí buď v dědičné informacivajíčka, nebo spermie. „Teď se snažíme zjistit, co to pro člověkaznamená,“ říká Caroline Breese Hallová. „Co v něm virus dělá? Může seaktivovat a začít vyrábět nové virové částice? Vyvolalo by to zdravotníproblémy? Anebo by se člověk stal k viru imunní?“Nachází se ve vlasech i nehtechGenetické analýzy ukázaly, že se virus může zabudovat do DNA navíce místech. V chromozomech tíhne přednostně ke koncovým částemzvaným telomery. Ty jsou důležité pro správné fungování chromozomua sehrávají významnou roli při stárnutí buněk. Závažné poškození telomerymůže dovést buňku k zániku nebo k nádorovému bujení.Nic z toho se u lidí, kteří mají virus v DNA, neprojevuje. Nositelé zděděnéhoviru jsou zdraví, přestože je HHV-6 v jejich organismu praktickyvšudypřítomný. V obrovských kvantech se nachází v krvi, v kůži, alei ve vlasech nebo v nehtech. Tělo nositele virové dědičné informace siproti viru HHV-6 tvoří protilátky, což svědčí o určitém zápasu mezi virema lidským organismem.V tom se liší herpetický virus HHV-6 od jiných virů, jež dokážou zabudovatsvou dědičnou informaci přímo do lidské DNA. Tyto „dědičné viry“bývají označovány jako endogenní retroviry. U člověka nevyvolávajížádné známé onemocnění a také imunitní systém na jejich přítomnostnereaguje.Převzato: LN 9. 9. 2008nSliny obsahují hojivé látkyProč si zvířata lížou rány? Mají k tomu řadu dobrých důvodů. Zvířezbavuje jazykem ránu nečistot a dobře prokrví její okolí. Zároveňse do olízaného poranění dostává se slinami celá řada biologickyaktivních látek. Některé komponenty slin hubí mikroorganismya působí preventivně proti zánětům. K těmto látkám patří napříkladlysozym objevený sirem Alexandrem Flemingem už v roce 1922.Sliny obsahují také látky přímo napomáhající hojení. Například veslinách hlodavců se nachází epidermální a nervový růstový faktor. Obělátky jsou známé svými regeneračními účinky. Nizozemští vědci nyníodhalili v lidských slinách novou látku, která přímo podporuje hojení.Doufají, že jejich objev najde uplatnění v medicíně.Tým biologů vedený Mennem Oudhoffem si nejprve v laboratoři vypěstovalsouvislou vrstvu slizničních buněk odebraných z úst dobrovolníků.Potom vědci tuto umělou sliznici poškrábali a testovali vliv různýchlátek na zacelení umělé „rány“.Lidské sliny se ukázaly jako velmi účinný hojivý prostředek, kterýumožnil uzavření rány během 16 hodin. Oudhoff začal pátrat po účinnélátce. Předem vyloučil epidermální i nervový růstový faktor, protože tyse v lidských slinách vyskytují ve stotisíckrát nižších koncentracích nežve slinách hlodavců. Nakonec Oudhoff odhalil lidskou hojivou látkuv malé bílkovinné molekule histatinu. O té vědci věděli, že účinně hubíbakterie. Schopnost histatinu urychlovat hojení ran je do značné mírypřekvapením. Kromě buněk sliznice přispívá histatin i k regeneracidalších tkání včetně kostí.Dezinfekční prostředekStať nizozemského týmu zveřejněná ve vědeckém časopise FASEBJournal vrhá nové světlo na celou řadu jevů, které vědci a lékaři uždávno znali, ale neměli pro ně vysvětlení. Histatin se uplatňuje přiinstinktivním lízání ran zraněnými zvířaty. U primátů včetně člověkazřejmě nahrazuje regenerační růstové faktory hlodavců. Přítomnosthistatinu ve slinách také přispívá k rychlejšímu hojení ran v ústech.Proto se rána po vytrženém zubu hojí rychleji než srovnatelně rozsáhlézranění na jiném místě těla.Léky inspirované histatinem by se mohly uplatnit jako doplňkové složkydesinfekčních prostředků určených k čistění ran nebo by mohly být přidáványdo náplastí a obvazů. Velmi cennou službu by mohly odvést přiléčbě rozsáhlých popálenin. Úlevu snad přinesou i lidem, které sužujínehojící se rány. To se týká například vředů na končetinách diabetiků.Převzato: LN 29. 7. 2008nZdraví přímo do žílyMohou antioxidační účinky vitaminu C přispět k léčbě některých vážnýchnádorů?Vitamin C ve vysokých dávkách brzdí růst rakovinných nádorů - přinejmenšímu laboratorních myší. Vitamin se ale nesmí podávat ústy,nýbrž musí být injekčně vpravován přímo do břišní dutiny nebo dokrve.Tvrdí to studie zveřejněná na serveru odborného časopisu PNAS,jejímž hlavním autorem je Mark Levin z National Institute of Diabetesand Digestive and Kidney Diseases v Bethesdě, v americkém státěMaryland. Autoři považují za slibné využití těchto poznatků i u lidí, předevšímpři terapii agresivních nádorů se špatnou prognózou.Vitamin C patří k takzvaným antioxidantům, tedy látkám, které majíbránit působení volných radikálů v lidském těle. Vážou na sebe totižagresivní kyslíkové molekuly, které mohou přispívat k propuknutí rakovinyv procesu zvaném „oxidační stres“.Tato skutečnost vedla vědce k domněnce, že dostatečné zásobeníkyselinou askorbovou, jak zní chemický název vitaminu C, může chránitpřed vznikem rakoviny. Podle týmu Marka Levina by mohl být vitamin Cprospěšný kromě toho i při léčbě této choroby.Vitamin ve vysoké koncentraci vstřikovali badatelé injekčně přímodo břišní dutiny myší s rakovinou. Agresivní nádory slinivky břišní,vaječníků nebo mozku poté výrazně zbrzdily svůj růst – o 41 až 53 %.Zdravé buňky léčba nepoškodila. Injekcí podaný vitamin C ve vysokýchkoncentracích vede ke vzniku chemických radikálů, především peroxiduvodíku. Tato látka může ničit rakovinné buňky. To se však nedějepři polykání vitaminu, protože v trávicím traktu lidského těla se protiradikálům vyvinuly obranné mechanismy.Při dalších pokusech vědci následně prokázali, že i u lidí se vpravovánímvysokých dávek vitaminu C do krve dá dosáhnout koncentrací,které jsou nezbytné k ničení nádorových buněk. Sám vitamin ovšempodle nich vyléčit rakovinné onemocnění nedokáže, proto je prý u lidínejslibnější kombinovaná léčba s jinými preparáty.O možném efektu využití terapie vitaminem C u rakoviny se stáleznovu diskutuje už desetiletí. Už v 70. letech nositel Nobelovy cenyLinus Pauling tvrdil, že vitamin C by mohl prodloužit život pacientůmv posledním stadiu rakoviny. Ale dvě klinické zkoušky provedenéVOX PEDIATRIAE • prosinec/2008 • č. 10 • ročník 8 29