Formát PDF ke stažení

tématické článkyto už nikdy umět nebudu. Popsala jsemsedm papírů formátu A4 a nestačilo to.Dívala jsem se na stohy knih a předpisůa nevěděla jsem, jak do toho. Potřebovalajsem vypnout. Nejbližší termín zkouškybyl až v půli září a tak jsme vyrazilina dovolenou. Ovšem dovolená netrvaladlouho. Kolegyně mi poslala SMS:„Zkouška 31.8. Ministerstvo vnitra Praha8.15.“ Měla jsem úplně po náladě. Navíczkouška nebyla v Benešově, ale v Praze,kterou neznám. Naši spoluvěřící hostiteléhned poznali, že se něco stalo. Svěřilajsem se a oni to nesli se mnou.Pane, jaká je Tvá vůle?Doma, mě napadlo, že Bůh možnánechce, abych pracovala na úřadě a mápro mě něco jiného. Nemodlila jsem seza určitou otázku ke zkoušce, ale za poznáníBoží vůle: „Pane, je-li to tvojí vůlí,abych na matrice pracovala, pomož mito zvládnout.“ Musím dodat, že veškerémodlitby, telefonáty, SMS mi bylyobrovským přínosem, věděla jsem, žev tom nejsem sama. Nebojte se svěřit sesvými problémy ve sboru, spoluvěřící seza vás budou rádi modlit.Přestože pro mne cesta do Prahy neznamenalanic radostného, povzbudilamě nabídka mé kolegyně z Roudnicenad Labem, že mohu přespat v Prazeu její maminky. Byla jsem jí moc vděčnáa děkovala Pánu. Zkoušky byly v 8.15hodin a já to mám vlakem do Prahyskoro 6 hodin. Uvědomila jsem si, v kolikbych musela jet a jak bych asi u tézkoušky vypadala.Ve vlaku jsem si vytáhla svůj „gedeonský“Nový zákon, který mám mocráda. Jsou v něm hned na začátku vypsányverše pro různé situace. Pro případ,že se bojím, jsem tam našla Žalm13,6: „Proto smíme říkat s důvěrou: Pán přimne stojí, nebudu se bát, co mi může udělatčlověk?“ Povzbudilo mě to. Napadlo mě,že i ta paní doktorka může mít dobrounáladu a nebo tam bude jiná, které seuž tak nebudu bát. Ve vlaku jsem semodlila, věřila jsem, že pokud je to Božívůle, abych byla na úřadě, Pán mi jistěpomůže.S kolegyní z Roudnice jsme se ještědo noci učily a opět nemohly spát. Ránojsme se vydaly ke zkoušce. Bylo nás tamcelkem 12. Přivítaly jsme se s kolegyněmi,se kterými jsme se znaly z Benešova,ale moje myšlenky se soustředily na to,kdo bude zkoušet. Jedna z kolegyň mioznámila, že tam je ta, kterou si nepřejia že má „ohromnou náladu“. Prý neodpovědělaani na pozdrav. To mě vyděsiloa říkala jsem si, že tam nemám pro cochodit. Nikdy to nebudu umět tak, jakpaní doktorka. Než jsem se vzpamatovala,volali první tři a já zaslechla svéjméno. Znovu jsem se modlila: „Pane,jestli Ty chceš, abych na matrice zůstala,pomož mi, prosím…“Vytáhla jsem si otázku, přečetla si obějejí části a zjistila jsem, že o tom vůbecnic nevím. Zůstala jsem stát a nevědělajsem, co dělat. Zda od zkoušky odstoupitnebo prosit předsedkyni komise,abych si mohla vytáhnout novou otázku.Stála jsem tam jako socha a nebylaschopna slova. Paní, která nás uvádělami řekla, abych si sedla a psala a neztrácelačas. Poslechla jsem ji, sedla sia napsala asi 4 myšlenky k té první částiotázky a asi 2 k té druhé části. Bylo tohovelice málo, asi půl stránky. Seděla jsema modlila se.Obávaná paní doktorka mě vyzvala,abych začala, když nic nepíšu. Hnedse mně zeptala, čím začnu. Řekla jsemjí, že státním občanstvím. Nemělo cenuto protahovat. V přípravě jsem tohonapsala málo a čekala jsem, že mě zcelajistě vyhodí. Byla však milá a usměvavá,vyzvala mě, ať tedy začnu, že se těší.Najednou jako bych viděla ten zákonpřed sebou! Vždyť to je ten, který jsmesi v noci s kolegyní opakovaly! Dalajsem se do vysvělování a ona spokojeněpokyvovala hlavou. Řekla mi sice, žejeho platnost skončila a kdo ho nevyužil,že už tedy neměl možnost taktoobčanství získat. Vzpomněla jsem siokamžitě, že po něm následoval dalšízákon. Byla spokojena. Hned jsem podotkla,že jeho platnost končí 2.9.2004a lidé to nestihnou využít. S úsměvemmi řekla, že to už není moje starost, žejen chtěla vědět, jestli to umím. Poděkovalami a já, jelikož jsem nevěděla proč,jsem tam seděla a mlčela.Vyzvala mě, abych přešla k dalšíotázce. Nechápala jsem, proč po mněze státního občanství už nic nechce. Prýjsem otázku vyčerpala a ať pokračujis další částí zkoušky. Začala jsem vykládatdruhou část otázky a všichni se nasebe začali dívat a předsedkyně komisemě zastavila s tím, že jsem si špatně přečetlaotázku, že mluvím úplně o něčemjiném. Když viděla, že žádné poznámkynemám, nabídla mi, abych to zkusilazpaměti nebo od zkoušky odstoupila.Začala jsem tedy zpaměti a během několikaslov jsem si uvědomila, že to jevlastně to, co v práci běžně dělám. Povykládalajsem jí to, ona zase poděkovala.Já jsem opět nechápala proč. Pak měcelou vyděšenou vyzvali, abych odešla,že to je všechno.Když jsem vyšla ze zkušební místnosti,ostatní si okamžitě mysleli, že mězase vyhodila. Byla jsem tam poměrněkrátce. Řekla jsem, že asi ne, že se namně pořád usmívala a vůbec nekřičela.To bylo 9 hodin ráno. Zkoušky pokračovalydo půl druhé, aniž by kdokolivz nás věděl, jak dopadl. Hned mi volalbratr z jižní Moravy a povzbuzoval mě,že se za mne modlili a že to bude dobré.Po něm následovaly další telefonáty.Mezitím pokračovaly zkoušky, opět sespoustou emocí a slz. Z dvanácti čtyřineuspěli a nad třemi komise moc zvažovala,zda jim osvědčení dát nebo ne. Nazávěr přišlo hodnocení, ve kterém námpaní doktorka sdělila, jak málo jsmebyli připraveni a že jedině já jsem ji potěšila.Nechtělo se mi tomu věřit.Jsem vděčna všem, kteří na mněmysleli, volali mi a psali SMS. Takémanžel mi napsal verš, který mne povzbudil(Izaiáš 41,10): „Neboj se, vždyťjá jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě,já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocíti budu, budu tě podpírat pravicí svéspravedlnosti.“Pán ji dal myšlenku: Nemodli seza zkoušenou, nýbrž za zkoušející.Když jsem se vrátila zpět do shromáždění,jedna zkušená sestra, které sivelice vážím, se mě ptala, jak to dopadloa jaký byl průběh zkoušek. Když jsemji odpověděla, řekla, že když se za mněmodlila, najednou jí dal Pán myšlenku,aby se nemodlila za mně, ale za tu zkoušející,ať se mnou jedná klidně, abych tomohla zvládnout. Ani netušila, jak bylajejí modlitba vyslyšena.Co říci závěrem? Celé toto nepříjemnéobdobí bylo pro naši rodinu velkou Božíškolou. Hodně jsme doma přemýšleli,co nám tím vším chce Pán říct. Při prvnízkoušce jsem Pána prosila, aby mipomohl realizovat moje představy a požadavky.Neptala jsem se přitom na tonejpodstatnější – na jeho vůli. Pán všakchce, abychom se mu vydali cele a bylina tom místě, kde nás chce mít On.BRONISLAVA HAMANOVÁŽIVÉ SLOVO9