Formát PDF ke stažení

tématické článkyživota Ježíše Krista jako svého Pána.Když také naše dcera začala chodit doKřesťanského sboru, přijali jsme pozváníi my dva s manželkou.Velmi důležitým byl rovněž pro mnedvoudenní pobyt na Nivách, kde jsem sepoprvé blíže seznámil nejen s Biblí, alei s věřícími lidmi a jejich příběhy o tomjak uvěřili. Většina z těchto popisů bylavelmi emotivní, takže jsem byl přesvědčen,že se jedná o zcela mimořádnou událost,a rovněž jsem očekával, že se něcomimořádného stane i se mnou. I kdyžjsem se na konec pobytu spolu s několikavěřícími modlil a prosil Pána, abyvstoupil i do mého života, žádnou silnouzkušenost jsem nezažil. Usoudil jsem, žepo tak krátkém kontaktu s křesťany nejsemještě dostatečně připraven k tomu,abych se mohl stát jedním z nich.Začali jsme pak do křesťanskéhosboru chodit s manželkou pravidelněa zúčastnili se i řady akcí týkajících seotázek víry, jak veřejných, tak s křesťanyv jejich bytech. Protože manželkauvěřila již při našem prvním pobytuna Nivách, začal jsem být velmi nejistýa namlouval si, že zřejmě nejsem mezitěmi, kterým se této milosti – uvěřita přijmout Pána - dostane. Jednohovečera se mne pak syn zeptal: „Tati, coti brání v tom, abys uvěřil?“ Odpověděljsem mu, že si to upřímně přeji. Natojsme se doma s celou rodinou společněpomodlili a já vyjádřil svou tužbu, abyPán Ježíš vstoupil i do mého života.Nyní už vím, že rozhoduje vyslovenépozvání a ne síla prožitku. Při nejbližšímkřtu v Ostravě-Kunčičkách jsem sev roce 1994 nechal pokřtít.Můj život se začal pomalu měnit.Zjistil jsem, že mi opravdu vadí, bere-liněkdo jméno Boží nadarmo. Změnil sei můj způsob vyjadřování. Připomněljsem si řadu svých provinění z minulostia snažil jsem se je napravit, jakomluvou, tak hmotně. Jednou jsem setotiž k jednomu kolegovi při společnémnákupu materiálu z podniku zachovalnečestně a podvedl jej. Po uvěření se vemně ozvalo svědomí. Zavolal jsem mua řekl, že jsem se stal věřícím, a že jejžádám o odpuštění. Tu část materiálu,kterou jsem si tehdy odložil pro sebejsem mu předal. Byl jsem šťasten, žejsem k tomu našel dostatek odvahy.Připadal jsem si jak Zacheus, když jejv jeho domě navštívil Kristus (Lk 19,8):„…jestliže jsem někoho ošidil, nahradímmu to čtyřnásobně.“To, že se člověk stane křesťanem, jejurčitě nezbavuje běžných lidských starostía nemocí, které se dostavují zvlášťs přibývajícím věkem. Velkou vzpruhoua pomocí pro mne je to, že se mohu sesvými problémy kdykoliv v modlitbáchobracet ke svému Pánu a že zároveňmohu počítat s modlitební podporouostatních spoluvěřících. Rovněž vědomí,že smrtí můj život nekončí, ale žemám naději na shledání se svým Pánemna věčnosti mi pomáhá kráčet po tétocestě, i když si plně uvědomuji, jak častomá víra kolísá.IVO ŠTĚRBA STARŠÍPříběh z lázní - PosláníBlížil se termín mého nástupu dolázní. Provázela mne nechuť, obavy.Chtěl jsem to vzdát, ale nevěděl jak?Na co se vymluvit? Měl jsem touhuutéct, vyhnout se tomu, co na mě čekáa co mě deprimovalo. Změna prostředí,noví lidé, spolubydlící na pokoji,kterého bych svým kašlem určitě rušil.Takové a jim podobné myšlenky se mistále honily hlavou a s nimi jakási těžkovysvětlitelná obava. Neubránil jsem sea nakonec jel. Jako bych musel.Lékaře nepotřebují zdraví,ale nemocní.Hned první den mého pobytu v léčebnějsem si četl v Matoušově evangeliu(9,9-12) tato slova: „Když šel Ježíš odtuddál, viděl v celnici sedět člověka jménemMatouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ Onvstal a šel za ním. Když potom seděl u stoluv domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníkůstolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. ... a řekl:„Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci,a ne oběť‘. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé,ale hříšníky.“Přišlo mi to zvláštní. Byl to úsekz Písma, o kterém jsem musel uvažovat.Nebyla to náhoda! Ale co mám dělat já?Mám se jen léčit? Pochopil jsem, že musímmezi hříšníky.Stál jsem před těžkou otázkou: Jít činejít? Prožíval jsem vnitřní boj. Zlompřišel, když jsem si přečetl 10. kapitoluListu Římanům (v.13-15): ‚Každý, kdovzývá jméno Páně, bude spasen‘. Ale jakmohou vzývat toho, v něhož neuvěřili?A jak mohou uvěřit v toho, o komneslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tunikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohouzvěstovat, nejsou-li posláni?‘ Vše mi začalobýt jasné a srozumitelné. A tak jsemvykročil mezi lidi, do restaurace. Bylo toodvážné, bál jsem se a stal se šokujícímvěřícím mezi nevěřícími.Připouštím, že to bude šokovat i vás,čtenáře mého svědectví, je možné, že toi někoho pohorší. Já však mám opačnýnázor. Bylo to poslání a já jsem nemělna vybranou. Dělal jsem to s bázní.Hledal jsem cestu mezi mojí a Boží vůlía jedno mi bylo naprosto jasné: „Musímmezi lidi.“ Podle toho také vše probíhalo,svérázně a nekompromisně.První, co jsem ze sebe vypravil, bylosdělení, že jsem věřící a že se od nichvůbec neliším: „Jsem stejně hříšnýjako vy, ale přesto jsem jiný. Získaljsem cestovní pas do věčného domova- skrze Božího Syna Pána Ježíše Krista,který vzal na sebe mé hříchy a odpustilmi mé hříchy.“ A co bylo dál? Stalo seněco neuvěřitelného. To svědectví miotevřelo dveře k jejich srdcím, tedy alespoňk některým z nich. Říkali mi taťko,diskutovali jsme, vedli dlouhé rozhovoryna nejrůznější témata. Někteříodpadli, ale pochopil jsem, že jsem nicneprohrál.Chceme-li skutečně Boha poznat,musíme se jím nechat vést.Chtěl jsem se zachovat jako Jonáš,vzdát to a utéct pryč, daleko od „Ninive“.Udělal jsem zkušenost s Bohem. Nemělibychom v našem životě vzdorovat tomu,co si Bůh skutečně přeje. Nakonec musímestejně poslechnout. Je to neuvěřitelné.Denně dostávám SMS zprávy,od svých spolupacientů, kteří se živězajímají o mou víru. Snažím se na něodpovídat a vyznávat, že Bůh je mocný.Naplňuje mne to radostí a obavy, kterémě trápily před odjezdem, jsou ty tam.Chceme-li skutečně Boha poznat, musímese jím nechat vést. Vstoupit s nímdo nejistoty a pak jej poznáme skutečněosobně, pak prožijeme jeho moc a naplnění.Jsem mu za to vděčný.JAN SZKWARAŽIVÉ SLOVO11