Možnosti sociální práce na počátku 21. století - Prohuman

s ní (a vůbec vše, co diskurs produkuje) nejsou nikdy v rozporus politickým uspořádáním společnosti. Sociální práce se přímo podílí naudržení chodu společnosti, jejím úkolem je podle postmodernistů„normalizace“ klientů, jejichž životní dráhy se odchylují od průměru,přičemž tento průměr je předem nadefinován. V našem kulturním okruhu tojsou hodnoty bílých středních vrstev, které tvoří měřítko normality a určujízpůsoby hovoru o klientech (a s klienty); z těchto hodnot vycházípochopitelně dále i určité normy – psané či nepsané. Tyto hodnoty a normyurčují, kdo je klient, kdo je sociální pracovník, od nich jsou odvozenapravidla styku mezi nimi, cíle i prostředky práce. 1Toto vše je podle příznivců postmodernismu nutné a možné změnit.Přestože je plně pluralitní společnost pro nás možná zatím jen těžkopředstavitelný ideální model fungování společnosti, neměli bychom býtjinak na pochybách, že není zrovna etické podporovat a udržovat systém,který se naprosto etnocentricky snaží přizpůsobit všechny své složky ideálujedné partikulární kulturní formy. Neměli bychom si nechat líbit situaci,kdy naši klienti, kterým se většinou snažíme skutečně pomoci nejenz profesionálního ale i z našeho lidského zájmu, se na nás dívají jako napředstavitele další represivní složky systému, který se je snaží zbavit jejichvlastní identity. Proto bychom se spíše jako sociální pracovníci měli ptát,jak naše kulturní příslušnost a zkušenost může zapříčiňovat privilegováníněkterých aspektů reality a marginalizovat a diskvalifikovat ostatní. Mělibychom přehodnotit objektivnost našeho odborného jazyka sociální prácea ptát se, kdo nebo co určuje standardy pro kategorie, jako je např. „zdravétělo, vyrovnaná osobnost, duševní zdraví, normální, řádný muž a žena“(apod.) 2 , a tak určuje, koho je potřeba separovat od těch tzv. normálnícha věnovat mu speciální „terapeutickou“ péči. Především bychom se mělipak pokusit dát hlas těm, kdo původně nebyli autorizováni k promluvámv diskursu, a obvykle bývali spíše těmi, o kterých bylo v diskursurozhodováno.Zde se ovšem vyskytuje klíčová otázka, jak toto učiniti. Jak dát hlasvyloučeným z diskursu, jak je zplnomocnit k tomu, aby i oni mohli vstoupitdo v něm probíhajících debat? Již zde bylo zmíněno, že kritici postmodernismučasto vyčítají jeho stoupencům, že nedokáží navrhnout žádnýuniverzální způsob, jak změnit určitou společenskou praxi, která se jim jevíjako nepřijatelná. Vezmeme-li si např. nejcitovanější autory postmoder-1 PEASE, Bob, FOOK, Jan. Transforming Social Work Practise. London, New York:Routledge, 1999, s. 14-15.2 Tamtéž, s. 165.63