Možnosti sociální práce na počátku 21. století - Prohuman

možno říci, že jde o pomoc při nalezení určité životní jistoty, která můžebýt výchozím či průběžným bodem životní trajektorie (biografie). Takovátointervence souvisí s podporou procesu seberealizace, uzdravování a získávánímsuverénní znalosti, která vede k uschopnění či zmocnění klienta véstspokojený život. V kontextu rostoucí kulturní nejistoty, se jako vhodnáforma sociální pomoci jeví podpora trpících lidí při získání jistých základůpro životní aktivity. Jak píše Giddens (1992) tento proces znamenáharmonizaci současných zájmů a budoucích projektů s psychologickýmdědictvím z minulosti 1 .Sociální práce jako součást politiky pro životFerguson (2001) chápe sociální práci jako formu „politiky pro život“.Politika pro život je termín, který zavedl Giddens a chápe ho jako politiku,která se angažuje ve prospěch seberealizace lidí (2003, 139):„Politika pro život se týká radikální angažovanosti, která se snažípodporovat možnosti naplněného a spokojeného života pro všechny lidia z jejíhož hlediska zde nejsou žádní „druzí“.“Pro pochopení obsahu politiky pro život je podstatné její vymezení vůčipolitice emancipační, která lze definovat jako politiku sociální změnya společenské transformace. Giddens (2003) rozdíl těchto dvou pojetípolitik dále charakterizuje jako variantu starého rozlišení „svobody od“a „svobo-dy k“ (viz také např. Frankl, 1996). Pro Giddense je emancipačnípolitika politikou, která je orientována na kontrolu distribuční moci.Zabývá se životními šancemi a v jejím diskursu se hovoří o osvobození.Jde přitom o osvobození např. od tradice, od pout minulosti, od různýchforem moci a útlaku, od omezení v důsledku chudoby a deprivace.Emancipační politika je východiskem většiny forem radikální sociálnípráce (např. Freire, 1972; Dominelli, 1997 apod.), v němž jde o transformacinerovných mocenských vztahů, o zvyšování životních šancí utištěných.Největší problém emancipačních politik je v tom, že neumožňujívyrovnat se (prakticky i teoreticky) s tématem moci jako s tvůrčí entitou,zvláště pokud jde o individuální schopnost jednat, kriticky reflektovata utvářet životy (viz např. Giddens, 1992). Problematické také je, že pokudbychom tento přístup zavedli do krajnosti, odvádí jeho optika pozornost od1 Například v právě prováděné studii se potvrzuje, že matky, které jako děti bylyzanedbávány často také své děti opět zanedbávají (Navrátil, 2005). Zdá se, že bezuzdravení vlastní bolestivé zkušenosti, nelze vykročit z bludného kruhu rodinnéhozanedbávání či dokonce týrání.47