Rozděleni minulostí - Ústav pro soudobé dějiny AV

63Tato studie má dvě hlavní výkladové osy. V první chci popsat postdisidentskéspolečenství v prvních letech po demokratické revoluci,kdy se osobnosti české kultury a občanského aktivismuz jeho středu snažily kultivovat vizi „Listopadu“ v rodící se politickékultuře a prosazovat étos sametové revoluce a Občanskéhofóra jako její základ. Toto úsilí nebylo příliš úspěšné v politickéani v historické rovině. Paradoxně se totiž ukázalo, žepolitika dějin či politika paměti byla slabým místem postdisidentsképolitické elity. Právě minulost se stávala jedním z hlavních míststřetu různých kulturně-politických proudů vycházejících z bývaléhodisentu. Ve druhé výkladové ose se soustředím na nesmělý,vlastně vynucený pokus tohoto společenství o politicko-ideologickévymezení směřující k sociálně pojímanému liberalismu, kterýse zdál být logickou a potřebnou opcí z pohledu politické teoriei jakéhosi přirozeného citu pro rovnováhu. I tento pokus o přetavení„dědictví“ bývalé demokratické opozice do liberální politickéformy však skončil relativně brzy neúspěchem. Následujícístránky jsou snahou nalézt odpověď na otázku proč.Disidenti v politice: rok jednaFormování postdisidentské politické strany bylo od počátku zatíženovýraznou tradicí konsenzualistické strategie Charty 77.Mělo kořeny v mnohaletém zápasu hrstky českých a slovenskýchdisidentů se socialistickou diktaturou. Po listopadu 1989, kterývynesl do čela demokratizačního hnutí dosavadní společenskéoutsidery z disentu, se právě tato tradice stala jádrem utvářejícíhose Občanského fóra, od počátku chápaného jako hnutí angažovanýchobčanů, jehož hlavní úlohou bylo garantovat nenásilnépřevzetí moci a vytvořit podmínky pro první svobodnévolby od roku 1946. Stěžejní roli v počátečních dnech OF sehrálvšemi uznávaný vůdce Václav Havel, který nejen v době, kdystál v jeho čele, ale i později z výše svého prezidentského úřaduobhajoval pojetí OF jako záměrně vágního – a tedy politicky63