Rozděleni minulostí - Ústav pro soudobé dějiny AV

380reprezentovaná lokálními aktivisty, stranickým tiskem i některýmičleny politického vedení. Ti všichni upřednostňovali programpolitického a sociálního populismu, oslovujícího široké lidovévrstvy, a dějiny chápali povýtce jako politiku dějin – tedyoporu vlastní identity a nástroj odporu proti nepřátelskému vnějšímuprostředí a kulturní hegemonii neoliberálního antikomunistickéhokapitalismu, která podle nich v Česku po roce 1989zavládla.Antikomunismus – ať už systémový, projevující se napříkladv legislativě, či spontánní, nacházející výraz v převažujícím tónučeské žurnalistiky či nejrůznějších antikomunistických iniciativách– zůstal až do konce devadesátých let i později jednímz hlavních, ne-li nejdůležitějším sjednocujícím elementem Komunistickéstrany Čech a Moravy. Z hlediska komunistů je obviňování,že se „nevyrovnali se svou minulostí“, irelevantní, neboťpouze poukazuje na morální nárok politického oponenta a jehotouhu „lustračně“ ovládnout diskurz dějin. Je pro ně také nevěrohodné,neboť sami dobře vědí, že s minulostí se – svým vlastnímzpůsobem – musí vyrovnávat dnes a denně. Zůstávají taknepohodlným stínem českého postkomunismu, neustále připomínajícímvytěsněné vědomí hlubokých společenských kořenůčeskoslovenské „normalizace“. Ve své morální dichotomii schematickétvrzení, že se komunisté „nevyrovnali“ se svou minulostí,je spíše než analýzou určité skutečnosti symptomem. Totiž symptomemtoho, že se česká společnost jako celek a její elity – svouelementární politickou a profesní socializací stále většinověspjaté se dvěma desetiletími před listopadem 1989 – „nevyrovnaly“s dobou, kterou jim KSČM svou zdánlivě paradoxní existencíneustále zpřítomňuje.380