Rozděleni minulostí - Ústav pro soudobé dějiny AV

297proud opozičního myšlení. Emanuel Mandler psal v roce 1983o „nepříznivém, smutném a někdy i tragickém vývoji disidentskéhohnutí a Charty 77“; 19 soustavná analýza myšlenkových omylůa praktických nedostatků chartistického prostředí představovalazřetelné východisko uvažování této skupiny. Nezůstávala jen u kritiky,ale snažila se také navrhovat alternativní opoziční program. 20V roce 1987 ohlásili novou opoziční platformu, Demokratickouiniciativu, která vůči Chartě a jejím odnožím vystupovalajako spolupracovník i konkurent, 21 náročný partner 22 i vděčnýterč provokací. 23 V září 1989 se Demokratická iniciativa prohlásilaza „politické a společenské hnutí“, týden před 17. listopadem 1989podala – jako první a jediná z opozičních skupin – žádost o registracijako politická strana. Jako význačná opoziční formace sev listopadu 1989 stala součástí Občanského fóra.Na konci ledna 1990 zasedli Emanuel Mandler a BohumilDoležal do poslaneckých lavic Federálního shromáždění jako19V eseji České sny a skutečnost, který vydal pod pseudonymem Pavel Rejchav samizdatovém sborníku. Cit. dle edice Hledání naděje (1978–1987). Výběr z ineditníchsborníků. Praha, Maxdorf – Nadace Demokratické iniciativy – Ústav pro soudobédějiny AV ČR, 1993, s. 101.20Viz např. Pavel Rejcha (Emanuel Mandler): My a svobody současného světa(1980). Tamtéž, s. 29–54.21Detailní dokumentaci jejich programového i organizačního úsilí přinesla ediceHLUŠIČKOVÁ, Růžena – OTÁHAL, Milan (eds.): Čas Demokratické iniciativy,1987–1990. Sborník dokumentů. České Budějovice, Nadace Demokratické iniciativypro kulturu a politiku 1993.22Srv. charakteristiky v pamětech jednoho z jejich partnerů z Charty 77:PITHART, Petr: Devětaosmdesátý. Praha, Academia 2009: „Mandler bylv šedesátých letech pozoruhodný nezávislý publicista. (…) Avšak od přírodypostrádal schopnost být v ústním projevu stejně přesvědčivý, jako když myslela psal. Když mluvil nebo řečnil, byl svým osobitým způsobem handicapována nemohl nikdy ani strhávat davy, jak se to nakonec dařilo Havlovi, ale anipřesvědčit sál. Měl určitě kus silného charizmatu, stejně tak jako platí, že mu jinývýznamný kus scházel.“ (s. 261) A dále: „Jaksi nedokázali o svých pravdáchpřesvědčit víc lidí. Břitký, uštěpačný až zlomyslný hyperkritik Bohumil Doležalnebyl vůdcovský typ. (…) Karel Štindl byl zase příliš laskavý a z EmanuelaMandlera, i když se snažil nedat to najevo, přímo kapala nechuť k Václavu Havlovi.(…) Neměli mnoho stoupenců (přesněji – měli velmi málo stoupenců), byli, jak sepak ukázalo, hodně profízlovaní, ale mysleli to smrtelně vážně.“ (s. 264)23Např. na podzim 1989 dostal Emanuel Mandler speciálně upravený výtiskLidových novin s článkem „O co vlastně usiluje Demokratická iniciativa?“.Srv. Dementi. In: Lidové noviny, roč. 2, č. 10 (říjen 1989), s. 25.297