Rozděleni minulostí - Ústav pro soudobé dějiny AV

21umožnil komunistické straně vklouznout do nových poměrů bezjakýchkoli omezení.Kompromisní politiku zakládalo převzetí ústavního pořádku socialistickéhostátu. Kontinuita měla být mostem od státu řízenéhojednou stranou ke státu demokratickému a právnímu. Z platné socialistickéústavy z roku 1960, doplněné zákonem o česko-slovenskéfederaci z roku 1968, byl pouze vyňat úhelný kámen neomezenéhovládnutí – článek o vedoucí úloze KSČ ve společnosti a politickémsystému Národní fronty. Novou ústavu měl vypracovat až parlamentvzešlý ze svobodných voleb. O vládě prezidentských dekretůči revolučního zákonodárného direktoria se uvažovalo jen okrajově.A tak byla již na přelomu ledna a února 1990 – na základědohod u kulatého stolu – v Československu formálně obnovenaparlamentní demokracie. Stávající zákonodárné sbory – Federálníshromáždění, Česká národní rada a Slovenská národní rada – sečástečně obměnily kooptací nových poslanců; na počátku březnaproběhly obdobné kooptace do všech okresních národních výborův zemi. Komunisté se všude vzdávali většiny, avšak ve vládách,parlamentech a národních výborech si podrželi velmi silnézastoupení. O jejich setrvání či odchodu měli rozhodnout až občanév parlamentních volbách v červnu 1990 a v komunálníchvolbách v listopadu 1990.Úhrnem vzato, stalo se něco nemyslitelného: pád komunismuv Polsku, Maďarsku, Československu a dalších zemích (s výjimkouRumunska) nikoho nic nestál! Obávané východní impériumse poroučelo rychle a bez násilí. Nečekaná, dech beroucí změnabyla považována za zemětřesení bez následků, za triumf svobody.Mluvilo se o přerušení věčného koloběhu revolucí a kontrarevolucí,o přetržení řetězce násilí. Prezident Václav Havelmluvil o tom, že středoevropské a východoevropské národy prodělalydelší a celistvější zkušenost s totalitními režimy než národyzápadní a – jsouce o ni bohatší – mohou ji zprostředkovatsvětu jako poučení a memento. Ukázněný a jednotný občanskýživel postupně mizel z veřejného života.21