Rozděleni minulostí - Ústav pro soudobé dějiny AV

194platformu odporu proti sílícím komunistům. Těžko nastolitshodu o minulosti mezi politickým vězněm z padesátých leta tehdejším komunistickým funkcionářem, zvlášť pokud tendruhý připomínky o svém konání odmítal jako nemístné. Skutečnost,že se oba jako předúnoroví sociální demokraté osobněznali, situaci nijak neulehčovala.Vlastní agenda týkající se minulosti nešla při obnově stranypominout a podstatná část „restitučních“ sociálních demokratůnic takového ani neměla v úmyslu. Pro ně znamenal pád komunistickéhorežimu a obnova strany především satisfakci a taképříležitost veřejně promluvit o své zkušenosti. Nejmladší příslušnícitéto generace již dovršili šedesátku a v naprosté většiněnepočítali s profesionální politickou dráhou. Také tato okolnostsituaci nijak neulehčovala, poněvadž účastníky diskuzí nevedlak hledání styčných bodů mezi jejich názory. Při zkoumání vztahusociální demokracie k minulosti bychom málo uspěli, kdybychomneobrátili pozornost ke střetávání jednotlivých životopisůa tradic, z něhož vyplývala nemožnost zaujmout v tomto ohleduv rámci sociální demokracie společná stanoviska.S Občanským fórem, nebo proti proti němu?Rychlost, s níž se už 19. listopadu 1989 prohlásila skupina bývalýchfunkcionářů zastoupená Slavomírem Klabanem za centrumobnovené strany, vzbudila ve vedení exilové sociální demokracienevoli. A také podezření, že tito lidé – „Hájkovi lidé“ – se nabízejíkomunistické straně jako spojenci při ústupových bojícha snaze o oslabení Občanského fóra. Informační oběžník exilovéČSSD psal na konci prosince nedvojznačně: „Zprávy z Prahytvrdí, že se 26. listopadu sešel ‚krizový štáb‘ KSČ, který rozhodl,že je nutno nalevo od Občanského fóra vytvořit co nejširší spektrummenších politických stran, které odčerpají fóru voličský potenciál.(…) Že se KSČ v zoufalé sebeobraně uchýlí k nejrůznějšímtrikům, o tom nemusíme jistě pochybovat. Ale ať už motivy194