Rozděleni minulostí - Ústav pro soudobé dějiny AV

172mstitelů“. Prezident použil historické srovnání s dobou po nacistickéokupaci. „Těch, kteří vzdorovali okupaci, byla opravdumenšina naší společnosti. Ale najednou po válce, když jiní tuválku vyhráli, co se objevilo mstitelů!“ I přes vážné výhrady k zákonuse prezident rozhodl, že nepůjde cestou konfrontace s parlamentem,zákon podepíše a zároveň navrhne jeho novelizaci.Později Havel dodal, že z šesti set lustrovaných zaměstnancůKanceláře prezidenta republiky jich muselo odejít pouze několik.Z prezidentových poradců nikdo.Proti zákonu začaly protestovat různé domácí i zahraniční organizacea vlivní jednotlivci, například generální tajemnice RadyEvropy, Mezinárodní organizace práce, helsinské výbory atd.Předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček jej nepodepsal.Prezident Havel učinil to, co avizoval: zákon podepsal,aby mohl vejít v platnost, a zároveň v dopise předsedovi parlamentuDubčekovi navrhl jeho novelizaci. Především chtěl zjednodušitcestu k získání lustračního osvědčení tak, aby celý procesbyl neveřejný a pozitivně lustrovaný funkcionář a jeho rodinnípříslušníci nemohli být skandalizováni. Dále chtěl poskytnoutvšem, „jejichž osvědčení by mluvilo v jejich neprospěch, kteří byvšak byli přesvědčeni, že je jim křivděno“, možnost řádně se odvolatk soudu. Mohou totiž existovat případy, kdy se někteří občanézavázali ke spolupráci pod hrozbou ztráty života; nebo případy,kdy nějakou funkci či agentskou práci mohl vykonávatzakonspirovaný odbojář a podobně. Prezident vyjádřil rovněžnázor, že řadoví členové Lidových milicí by mohli být z lustracívyjmuti, a stejně tak pracovníci StB, kteří nebyli zaměřeni na tzv.boj s vnitřním nepřítelem, a také členové prověrkových komisíz roku 1948, protože od té doby již uplynulo 43 let a jejich případnézločiny jsou již promlčeny. „Na druhé straně se zákonvůbec nedotýká osob, které svou publicistickou činností podporovalybezpráví, oslavovaly politické procesy a systematicky vespolečnosti vytvářely atmosféru strachu.“ Pravicoví poslanci všakprezidentovy návrhy striktně odmítli a zákon zůstal v původnípodobě až do rozhodnutí Ústavního soudu, který v listopadu 1992172