Rozděleni minulostí - Ústav pro soudobé dějiny AV

167slanci moci přesvědčit, jak klamná je jejich sebeobhajoba. Pravicetrvala na svém: ať je to jakkoli, neprodleně opusťte parlamenta veřejný život, stín podezření se kvůli vám vznáší nadcelou politikou._ _ _***Pět dní poté v rozhlasových Hovorech prezident Havel zopakoval,že jsme tímto „nesmírně bolestivým“, „sebelustračním“ procesemmuseli projít. „To je vřed, který musí být rozříznut, musíbýt vyoperován, ať to jakkoli bolí.“ Vícekrát použité chirurgicképřirovnání spojené s nutností dobrovolného podstoupení bolesti,která povede k uzdravení společnosti, poukazuje, že se jižnaplno rozběhl zmíněný mechanismus omezeného účtování s minulostí.Pozornost politiků a společnosti se upínala do vlastních řad –k léčbě životně důležitých orgánů mladé demokracie zatíženýchdědičnými chorobami „totality“. Prezident alespoň připomenul,že by nebylo dobré zapomenout na hlavní viníky. Vedle toho přivítal,že Federální shromáždění vyzvalo vládu, aby další lustrováníupravila zvláštním zákonem a agenti byli vyhledáváni„podle nějakých regulí“, posuzováni „pokud možno důstojně,spravedlivě“, a ne „v rozporu s lidskými právy“, zkrátka tak, aby„nebyly ničeny lidské osudy“. 71Obšírněji se k funkci a smyslu lustračního zákona prezidentHavel vyjádřil v Hovorech v Lánech 2. června 1991, kdy navrhl, abysporné případy řešil po omezený čas (dva roky, ne déle) nezávislý„politicko-morální tribunál“ složený z důvěryhodnýchosobností. Nebyl by to klasický soud, protože „nejde o trestnívěc“, nýbrž „o vinu morální, politickou“. Prezident měl za to, žetakový postup by se podobal „denacifikačním procesům“, které sepo válce odehrály v Německu, Rakousku a Itálii. 72 To zčásti připomínalonávrhy na „dekomunizaci“ podle vzoru „denacifikace“,se kterými tehdy vystupovali radikálové z Klubu angažovaných71Hovory v Lánech, 31. března 1991.72Hovory v Lánech, 2. června 1991.167