Rozděleni minulostí - Ústav pro soudobé dějiny AV

151kálních institucí a těch různých podniků, které všechny vždyckyjsou umístěny v nějaké lokalitě a mají své vazby s tou lokálnísprávou městskou, okresní a podobně. A zdá se, že tyto volbyby mohly být klínem, který toto vše rozbije a rozruší.“ 39 JenžeKSČ v nich výrazně uspěla (17 %) a bylo zřejmé, že podstatnáčást voličů odmítla výzvy k „druhé revoluci“.Skryté lustrační praktiky v v atmosféřespolečenského nekliduHistorický kompromis mezi OF a VPN na jedné a KSČ na druhéstraně se zrodil z bytostných intencí posvátného společenstvív pokojné, sametové, něžné revoluci. Politicky ho zakotvily dohodyu kulatého stolu a právně potvrdil zákon o politických stranách23. ledna 1990, který uznal komunistickou stranu bez jakýchkolivýhrad za součást pluralitního politického systému. ZákazKSČ se tak ocitl mimo hru. Leden v plném rozsahu potvrdil listopadovýa prosincový konsenzus, na lokálních úrovních všakprávě začínala politika ostrého štěpení. A jednou z hlavních liniírozpadu jednoty se stal právě problém, co s komunistickou stranoua historií, kterou svým nezměněným názvem připomínala.Do května 1990 prošel pozoruhodnou dynamikou: začal únorovousnahou zestátnit majetek KSČ, která se vydala krkolomnoulegislativní cestou; pokračoval (proklamovaným, nikoli reálným)úsilím o potrestání konkrétních viníků z řad funkcionářů za kriminálnímajetkové delikty; a v polovině dubna vyústil do veřejnéhozrušení základního tabu něžné revoluce – požadavku postaveníKSČ mimo zákon. Pro některé strany se stal požadavekpředvolebním heslem. Občanské fórum jej však nepoužilo a vyhrálovolby výrazným způsobem (50 %), zatímco antikomunistickéstrany v nich spíše propadly. 4039Hovory v Lánech, 18. listopadu 1990.40Více k tomu viz kapitolu „Komunistická strana – koaliční partner, nebozločinná organizace?“ v knize SUK, Jiří: Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatkyjedné politické krize (Od listopadu 1989 do června 1990). Prostor, Praha 2003, s. 380–400.151